Prezident Miloš Zeman FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
Překvapivé rozhodnutí prezidenta jmenovat v pátek vládu včetně Jana Lipavského vzbudilo ohlas mezi jeho podporovateli. Těm se totiž nelíbí, že Miloš Zeman tak rychle ustoupil a raději nešikanoval Petra Fialu kvůli vícero ministerským kandidátům.
Pravděpodobnost, že se v pondělí designovaný premiér v Lánech dozví, že jeho návrh na jmenování ministrů bude bez jakékoliv výtky potvrzen, se blížila nule. Přesto hlava státu překvapila i mnohé své bývalé spolupracovníky, kteří si byli jisti, že si Zeman Fialu „vychutná“.
K tomu ovšem z nějakého, dosud skrytého, důvodu nedošlo a prezident jako by změnil názor. Může za tím být obava z kompetenční žaloby a jejího dopadu nebo třeba jakási tajná dohoda s lídrem koalice SPOLU, že si údajně problémového ministra zahraničí ohlídá. Tak či tak, vláda v pátek vznikne.
Každý, kdo vnímá, v jak složité situaci se nyní nachází naše země, z toho má radost. To však neplatí pro ty, kteří prezidenta uznávají pouze v momentech, kdy nadává, kritizuje nebo devastuje politickou debatu u nás. Pro ně se stal Zeman zrádcem.
Jak je možné, že si neprosadil do vlády své lidi a naopak nedokázal odmítnout některé kandidáty, k nimž měl výhrady? Vždyť Babišovi zakázal dva ministry a ten neřekl ani slovo. I takové otázky se objevují na sociálních sítích, ve skupinách, kde za normálních okolností Miloše Zemana adorují.
Argumenty o státnickém rozhodnutí nebo snaze prezidenta urychlit ustanovení nového kabinetu zde sdružení lidé neakceptují. Doteď si přeci hlava státu dělala, co chtěla, a nenašel se nikdo takový, kdo by jí v tom chtěl bránit. Navíc, pokud Zeman diktoval příteli Babišovi, proč tak nedělá v případě Petra Fialy?
Odpovědi na otázky, které si prezidentovi rozhořčení fandové pokládají, jsou velmi jednoduché. Jde nejen o pocit důležitosti, který si chce hlava státu uchovat, ale také o to, jakým stylem bude svůj úřad opouštět. Je sice pravda, že to bude za více než rok, ale současná situace naznačuje, jak by ta doba mohla být pro Zemana krátká.
Vzhledem ke svému zdravotnímu stavu si totiž prezident nemůže myslet, že by měl možnost na svou existenci veřejnost upozornit jinak než za pomoci nové vlády. To by se pochopitelně stalo i v případě kompetenční žaloby, ale tam by dopady byly pro Zemanův zápis do dějin devastující.
Prezident si tak moc dobře spočítal, že pokud chce zůstat „ve hře“, musí udělat ústupek, který mu vláda, potažmo premiér, bude mít tendenci vrátit. Quid pro quo, chceme-li něco za něco. A vůbec se nemusí jednat o službičky pro Zemanovo okolí nebo nějaké směrování politiky podle prezidentových not.
Stačí, když hlava státu nebude odstavena na druhou kolej, premiér s ní bude debatovat o důležitých problémech a zapomene se na článek 66 ústavy. Tohle všechno, nebo něco podobného, výměnou za jmenování vlády bez dalších průtahů není špatný obchod.
To však zklamaní příznivci Miloše Zemana neslyší rádi. Znamená to totiž, že se prezident rozhodl zachovat „normálněji“, než je u něj zvykem, a to z něj v jejich očích dělá slabocha. Přitom je to úplně opačně.
