Miloš Zeman ve svém vánočním poselství nepřekvapil, když vzkázal dolním deseti milionům, že jejich země není pro všechny. Opět použil otřepaná fašounská hesla o organizované invazi a mladých mužích, kteří mají vzít do ruky zbraň a bojovat za vlast, za což již sklidil očekávané pohrdání valné části světových médií. Zeman se ale na svět skrz hnědé brýle nedívá zdaleka prvním rokem. Na Hrad jej dostalo, a pravděpodobně ho tam i udrží, umění probouzet a krmit démony nacionalismu, skryté hluboko v českých, lépe řečeno čecháčkovských duších.
V prvé řadě je třeba poukázat na skutečnost, že Zeman, aby dodal sílu svým vyjádřením, cituje mnohdy neověřené informace z pochybných zdrojů, které mu dávají za pravdu. Nedávno například v rozhovoru pro TV Prima připomenul zprávu, údajně pocházející od německé rozvědky, podle které jsou uprchlíci až z 80 procent mladí a zdraví muži. Tato analýza je však nedohledatelná, ačkoli ji citovala celá řada zdrojů v Česku, počínaje ČTK a pár zahraničních. Oproti tomu Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky udává u běženců do Evropy následující skladbu: 61 % muži, 23 % děti, 15 % ženy, věk není předmětem statistiky. Statistický úřad EU (Eurostat) pak říká, že muži ve věku od 18 do 34 let tvoří jen zhruba 42 procent z celkového počtu migrantů.
Proč Zeman necituje statistiky uznávaných evropských a světových institucí, jako jsou Eurostat a OSN? Jednoduše proto, že jsou mu ideologicky nepohodlné a nabourávají jeho jednoduchou nahnědlou představu o světě. A v neposlední řadě nezajímají jeho voliče. Koneckonců, že má Zeman tendenci vnímat a vykládat světové dění jednoduše a černobíle, dokládá i svými výroky na adresu uprchlíků z válkou zničené Sýrie. Když jim vzkazuje, aby místo útěku z vlasti šli do boje proti Islámskému státu, dopouští se Zeman těžko uvěřitelné demagogie a ignorance. Nikdy ho patrně nenapadlo zamyslet se nad tím, za koho že by ti Syřané měli bojovat. Drtivá většina z nich (dle průzkumů přes 80 procent) utíká před diktátorem Asadem, který s Putinovou podporou rozpráší jakýkoli pokus o vzdor, nikoli před Islámským státem. Zeman si jednak neuvědomuje, kolik (a jakých) stran je součástí syrského konfliktu, zároveň si ale především neuvědomuje, že jeho přítel Putin svou aktivitou posílá do Evropy další tisíce běženců. Dokud tyhle řeči pronáší maximálně Pepa z hospody, není se čeho bát. Problém nastává, když se takto lehkovážně a lživě vyjadřuje hlava státu.
Začalo to před volbami
„Do této chvíle bych respektoval, že se stanete prezidentem. Ale člověk, který označí bývalého československého prezidenta za válečného zločince, mluví jako sudeťák, ne jako prezident.“ Tato Zemanova slova se stala symbolem kampaně před druhým kolem první přímé prezidentské volby. Reagoval tehdy na tvrzení Karla Schwarzenberga, že „to, co jsme v roce 1945 spáchali, by dneska bylo odsouzeno jako hrubé porušení lidských práv a asi by tehdejší vláda, včetně prezidenta Beneše, by se octli v Den Haagu“. Patrně i díky tomuto konfliktu o význam Benešových dekretů usedl obhájce brutální národnostní čistky a největší české křivdy v moderních dějinách o dva měsíce později na Hradě. Později se Zeman nechal slyšet, že mohli být sudetští Němci rádi, že nedostali rovnou trest smrti. Jednou z nejzákladnějších duševních schopností každého národa by mělo být umění vyrovnat se se svými historickými vinami a prohřešky. Zatímco například Němci se dodnes své minulosti štítí jako čert kříže, Čechům tato schopnost fatálně chybí a Zeman nikdy nebude světlou výjimkou, jakou je například předseda lidovců Pavel Bělobrádek, který se sudetským Němcům před časem omluvil. Pro určitou část českého národa, stejně jako pro Zemana, je česká krev cennější než lidská práva. A Zeman toho umí mistrně využívat.
Ostatně své národovectví a odpor k německému prezentoval Zeman již dříve, když během schvalování 28. září jako státního svátku označil svatého Václava za symbol servility a kolaborace. Dodal pak tehdy, že významný světec a patron české země „dospěl k názoru, že ohnutá páteř je nejlepší způsob vyrovnání se s velkým sousedem“. Velký soused, zdá se, Zemana straší pořád. On však ohýbá páteř opačným směrem, ke Kremlu.
Náckové se učí u Miloše
Jak již Zeman prokázal v minulosti i poslední době několikrát, vedle jeho verbální expresivity je tedy nejsilnější prezidentovou zbraní brnkání na nacionalistickou strunu. Jeho věta „Tahle země je naše“ je v podstatě pouhou soft verzí oblíbeného neonacistického hesla „Čechy Čechům“. Ostatně nejvíce si asi Zemanův projev pochvaloval předseda Národní demokracie a známý antisemita Adam B. Bartoš. Na svém facebookovém profilu totiž Bartoš napsal, že Zeman řekl totéž, co ND hlásá již dlouhé roky. Kromě něj Zemana samozřejmě chválil i vicepremiér Babiš, který nebyl o nic méně vynalézavý, když nedávno přesvědčoval svůj koblihový národ o tom, že v Čechách by měli žít Češi. A v neposlední řadě Zemana ve svém povánočním komentáři vyzdvihl jeden z Babišových nejloajálnějších zaměstnanců, toho času šéfredaktor MF DNES Jaroslav Plesl. Ten o prezidentovi také v létě napsal, že zachraňuje systém.
Miloš Zeman víceméně skutečně říká to samé, co neonacisté. Právě proto s jedním z nich stál 17. listopadu na pódiu na Albertově. Jak to ale, že to Zeman dotáhl na Hrad, kdežto náckové s výjimkou Úsvitu ani ne do Sněmovny? Zeman je vychytralejší. A také zkušenější. Ví, že už si může dovolit říct téměř cokoli. Bartoš, Okamura, Konvička, Sládek a další se mají od Zemana ještě hodně co učit.
