Ve slavení 28. října je cosi nepřirozeně křečovitého, něco, s čím nemohu souhlasit: prvních padesát let svého života jsem prožil v režimech, s nimiž jsem se, když jsem nabyl trochu rozumu, nemohl ani trochu identifikovat. To, co se otevřelo v listopadu 1989 a trvalo pak přes dvacet let, mělo sice spoustu chyb, ale nedělalo mi velký problém brát to aspoň v základních věcech za své.
Komentář jsme převzali z politického zápisníku Bohumila Doležala Události.
Stát ovšem obývalo společenství samých nespokojenců. Jedni, komunisté, byli z pochopitelných důvodů nespokojeni s tím, že po čtyřiceti letech samovlády museli jít od válu (nebylo jich moc a postupně vymírali). Druzí, havlovští disidenti, byli nespokojeni s tím, že veřejnost je zklamala, odmítla jejich politický projekt, který jí ostatně ani nedokázali v demokratických volbách 1992 pořádně zformulovat a uceleně předložit, a odmítla taky jejich nárok na vládnutí opřený o minulé ústrky a strádání. Třetí, klausovští stoupenci demokratického kapitalismu, byli nespokojeni s tím, že se po šesti letech, jak je to v demokracii obvyklé, museli odporoučet, což se neslučovalo s jejich mesianistickými ambicemi. Čtvrtí, opozice emancipujících se socialistů z nemalé části postkomunistického ražení, byli nespokojeni s tím, že se nikdy neprosadili naplno a nadlouho a bez koaličních či „opozičních“ partnerů, jak by si byli přáli.
Ti všichni měli společné to, že nebyli spokojeni s prostorem, který jim poskytuje parlamentní demokracie. Demokracie jim byla příliš těsná. Podle toho pak taky ta demokracie vypadala. Nicméně to základní, otevřený svobodný a demokratický prostor, tu od počátku až do roku 2013 zůstávalo.
[ctete]29947[/ctete]
Jediné, na čem se účastníci dokázali spontánně shodnout, byly duté oslavy období z hlediska vývoje české společnosti sice významného a užitečného, zároveň však takového, co se, pokud jde o prostor pro demokracii, s tím po roce 1989 nemůže ani náhodou srovnávat, co bylo navíc už dávno, a protože o něm všichni málo věděli, mohli do něj promítat své nejrůznější iluze.
Z tohoto hlediska projevovaly politické elity i veřejnost po celou dobu velký nedostatek elementární loajality ke svému státu. I věci jako korupce atd. (pod praporem boje s ní se tu už dva roky buduje policejní stát) se odvíjejí od tohoto nedostatku loajality ke „společné věci“ a nedostatku vědomí, že tu nějaká společná věc vůbec je. Jednoduše řečeno: zase jsme si jednou přes dvacet let nedokázali vážit toho, co máme. Proto je ten stát teď v takové krizi, proto byly oslavy 28. října od samého počátku plné falešného patosu a divadelních rekvizit.
Za Klause se faleš ještě vystupňovala, a teď, za Zemana, dosáhla naprosté nesnesitelnosti.
Pěkně se promítá i do seznamu vyznamenaných. Ten představuje nechutnou břečku, v níž jsou smícháni živí s mrtvými (mrtví se už nemohou bránit), učenci, sportovci (současní i normalizační), herci a zpěváci (dtto), „lidé pera“ (obrozeně komunističtí i normalizační) a konečně podnikatelé, mezi nimiž vévodí Ing. Miroslav Toman, CSc., dlouholetý ministr a místopředseda československé i české normalizační vlády (v Zemanově úřednickém kabinetu už za něho musel zaskočit jeho syn).
[ctete]29879[/ctete]
Do tohoto úděsného danse macabre se někdy připlete i docela nevinný člověk – stává se to a stalo se to tentokrát. Zvlášť líto mi je toho chlapce, co přišel o život, když bránil spolužačku před útokem schizofreničky. Všichni v sále přítomní papaláši při jeho ocenění povstali a tleskali: vítej mezi námi, ode dneška už jsi taky zombie, jako my.
