Silných slov slyšíme v souvislosti s uprchlickou krizí každý den hodně. Ovšem nikdo z evropských politiků nedokáže pořádně veřejnosti vysvětlit, proč členské státy EU nedodržují Schengenské dohody, které přesně stanovují, jaký režim má být na vnitřních a především vnějších hranicích Evropské unie.

Evropa v tomto směru selhala.

Kdyby totiž byly důsledně naplňovány smlouvy ze Schengenu, pravděpodobně bychom nebyli svědky toho, co sledujeme dnes. Samozřejmě že imigranti by přicházeli pořád, ale přece jenom by bylo v případě dodržování smluv možné postupovat prozíravěji a imigrační vlny více řídit. Pomohlo by se tak na úkor ekonomickým migrantům více lidem z válečných oblastí, kterým jde často o život.

Schengenské dohody hovoří o tom, že členské země mají zabezpečit vnější hranice EU. Ovšem to se prostě neděje. Například v Řecku pouze na pozemní hranici s Tureckem, která je poměrně krátká, ale na některé řecké ostrovy můžete připlout celkem volně a pohodlně i na malém gumovém člunu. Málo chráněné zůstává i italské pobřeží.

Jenže podle smluv má být na vnější hranici schengenského prostoru provedena hraniční kontrola zástupně pro všechny země Schengenu. A takzvaně přípustná úřední rozhodnutí, která nějaké osobě zabrání vcestovat do schengenský prostoru, pak platí pro všechny státy, které jsou v systému. A opět – mnohdy se nic takového neděje, neexistuje pro to dokonce ani nějaká větší snaha.

Zasáhnout se dá samozřejmě i na prakticky už neexistujících vnitřních hranicích. Na nich lze podle smluv obnovit na omezenou dobu kontroly tehdy, když si to vyžaduje zachování „veřejného pořádku a vnitrostátní bezpečnosti“ jednotlivého státu.

Jistě, existují relevantní námitky, že hlídat moře není nijak jednoduché a že to v podstatě ani nejde. Máme ale příklad, že to jde.

Austrálie, která má jako ostrovní kontinent pobřeží tisíce kilometrů dlouhé, už dva roky uplatňuje princip „Stop the boats“. A daří se jí. Systém přitom není primárně namířen proti žadatelům o azyl (Austrálie je přece přistěhovaleckou zemí se vším všudy), ale proti nelegálním uprchlíkům. Vojenské námořnictvo u protinožců nejenom hlídá námořní hranici, ale aktivně vrací všechna plavidla s imigranty mimo australské výsostné vody. Důvodem je i to, že podobně jako v Evropě docházelo na moři k neštěstím, při kterých mnoho uprchlíků zahynulo.

A co se stane, když přece jenom někdo nelegálně do Austrálie pronikne? Je eskortován do dvou utečeneckých táborů na Nauru a v Papui-Nové Guineji. Tam je posouzeno, zda má nárok na azyl. Pokud ano, dostane ho, ale v Papui, nebo se může odstěhovat, pokud je přijat, například do Kambodže. Ostatní jsou vráceni domů.

Někdo může říci, že v případě současné uprchlické tsunami není nic podobného v Evropě realizovatelné. Jenže země Evropské unie nejenže nedodržují Schengenské dohody, ale žádná skutečně důsledná opatření na zvládání migrace ani předtím nepodnikla. Teď hasí požár, který je už ale příliš veliký.

Potřebným imigrantům máme pomáhat, ale do nesmírně složité situace jsme se dostali vlastní nedůsledností i sami.