Česko, tedy Andrej Babiš, což je v jeho podání jedno a totéž, nemůže být přece trestáno za svoje úžasné koronavirové úspěchy (chápej úspěchy Andreje Babiše) tím, že by mělo být solidární s jinými evropskými zeměmi, s nimiž sdílí společný prostor a společné hodnoty v Evropské unii. Současný předseda vlády tím o sobě říká mnohé. A bohužel nejen o sobě, ale o nás všech. Je nemožné u něj objevit projevy vlastností, jako je empatie, pokora, vzájemný respekt, sounáležitost a ohleduplnost. Nezná je.

Kvůli němu dnes Česko vypadá jako země brutálních sobců, pavlačových kverulantů, dotačních podvodníků a jiných vykuků. Babiš přinesl do naší země polobarbarské východní móresy a přidal k nim nekonečné konstrukce falešných her, jimiž kormidluje naši republiku do falešné devastující reality. Vyznává svůj jediný fetiš, a tím je bezbřehý kult konzumu. Chová se jako velkovezír konzumního náboženství.

Dále čtěte

Také se ptáte, jak z toho ven? Rozšířené vydání Obrany před Babišem nabízí odpověď

Když jsme v roce 2018 vydali knihu Obrana před Babišem, byla rychle vyprodaná a za pár měsíců nakladatelství objednalo dotisk.

Jeho dvořanstvo tyto hry hraje s ním a utvrzuje jej v jeho přesvědčení, že je výlučným a výjimečným vůdcem. Liberální demokracie, právní stát, otevřená svobodná diskuze a další důležité atributy vyspělých společností jsou pro něj nepotřebnou veteší. Urvi, co se dá, to je jeho životní krédo. Využít, zneužít všeho a všech, to dělá s takovou samozřejmostí a přirozeností a bez jakýchkoliv zábran, že to při prvním konkrétním poznání vyvolává údiv. Jenže těch příkladů je dnes a denně tolik, že už nám všem zevšedněly. Dokonce někteří říkají, že vědí, že je takový, ale už se s tím údajně nedá nic dělat, hlavně že je prý dobrý manažer (sic!). A jsou i mnozí tací, kterým tento způsob imponuje.

Kdo selhal při Babišově uchvácení státu? Stát a jeho instituce – policisté, státní zástupci, státní úředníci v různých pozicích. Selhali mnozí žurnalisté, intelektuální elity země, představitelé profesních sdružení, církve, politické reprezentace všech úrovní, někteří umělci a sportovci a vlastně tak či onak všichni. Kritika Babiše je kritikou zvrácených mravů. Těm mohou vzdorovat pouze dobré mravy, které jsou ještě důležitější než zákony a normy. Nebude-li tomu tak, pak můžeme ztratit naději. Říká se, že naděje umírá naposled, ale co nastane, když umře i ta naděje? Naděje ve vyšší princip mravní, naděje v normální slušný svět.

Naděje je smyslem žití. Naděje v to, že má smysl žít. Naděje v pravdu poznání. Ztratíme-li naději, pak můžeme ztratit své vlastní já. Staneme se pak jen číslem ve falešných statistikách falešných úspěchů. To už tady bylo. Vzpomínáte? Právě proto vládne s podporou komunistů. Soudruzi spolu zažívají slastný restart. Kdo by v záplavě skvělých úspěchů řešil třeba nějaké předražené nákupy v Číně či nehorázné řeči soudruha místopředsedy Sněmovny…?

Takže – nasadit roušky a pěkně do fronty držet ústa a krok. Ti obzvláště vzorní se pak mohou těšit (možná) i na společné foto s velkovezírem Andrejem. A kdo ví, zda se již brzo nestane z našeho velkovezíra přímo sultán. To bude teprve jízda!

Na závěr aspoň jeden výrok Václava Havla: „Naděje je stavem ducha, je to stav, bez něhož život ztrácí veškerý smysl. Pokud chci žít, musím mít naději.“ Václav Havel – 30. 7. 1989