Ve věku 83 let ve čtvrtek zemřel chirurg Vladimír Kočandrle. V roce 1984 vedl tým, který jako první v tehdejším Československu provedl úspěšnou transplantaci srdce. O úmrtí lékaře a dlouholetého ředitele pražského Institutu klinické a experimentální medicíny (IKEM) dnes ČTK informoval Kočandrleho syn.

Pod Kočandrlovým vedením provedl transplantaci tým profesora Pavla Firta. Čtyřiačtyřicetiletý technik Josef Divina dostal tehdy srdce o devět let mladšího muže. Žil poté ještě 13 let.

Kardiovaskulární a transplantační chirurg Kočandrle stál sedm let v čele prestižního pražského Institutu klinické a experimentální medicíny (IKEM). Tento světově uznávaný odborník, který zásadním způsobem přispěl k zahájení a rozvoji českého programu transplantací ledvin, srdce a slinivky břišní, zemřel ve věku 83 let.

Skalpel držel profesor Kočandrle v ruce sedmatřicet let. Po studiích na lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze začínal v roce 1957 jako sekundář v Jablonci nad Nisou. Čtyři roky nato už nastoupil do pražského Ústavu klinické a experimentální chirurgie (později IKEM). Za třicet let se tady z vědeckého aspiranta vypracoval na přednostu Centra výzkumu transplantací orgánů a v letech 1983 až 1990 na ředitele IKEM.

„Vždycky jsem miloval dobrodružství, proto jsem se dal na chirurgii,“ říkal Kočandrle, který se narodil 13. července 1933 v Ostravě. A „dobrodružství“ si jako jeden z průkopníků transplantační chirurgie užil opravdu dost.

Nedlouho po roční stáži ve Spojených státech se už se skupinou nadšenců z řad chirurgů, nefrologů a imunologů podílel 21. března 1966 na první úspěšné československé transplantaci ledviny. Příjemcem byl Karel Pavlík, který žil s novou ledvinou tři roky.

Od konce sedmdesátých let se připravovali na transplantaci srdce, mimo jiné ve světovém transplantačním centru Stanfordovy univerzity.

Před první transplantací, to už vedl institut, Kočandrleho podle jeho vzpomínek ministr zdravotnictví Jaroslav Prokopec varoval, že pokud pacient zemře, bude ho to stát hlavu. Josef Divina z Ostravska, kterého operovali 31. ledna 1984, žil s novým srdcem 13 a půl roku.

„Moje hlava zůstala a já mohl transplantovat dál,“ shrnul to Kočandrle. Jeho pacient Rudolf Sekava, kterého operovali jako třetího 23. října 1984, drží český rekord nejdéle žijícího člověka po transplantaci srdce a loni oslavil osmdesátiny.

Kočandrle stál i u dalších programů v IKEM. Už v roce 1983 zde úspěšně transplantovali slinivku břišní. Říkalo se, že takový ambiciózní program mohli dělat jen díky stykům s vedením KSČ. Kočandrle byl ve straně od roku 1962 a od roku 1986 byl i kandidátem ÚV KSČ.

„Aby mohl prosazovat, co chtěl, asi se nemusel zrovna stát členem ÚV. To už bylo navíc. Ale abychom mohli začít program transplantací srdce, tak musel použít své politické kontakty. Ale upřímně řečeno, udělal tím něco špatného?“ komentoval to před lety dnešní šéf Kardiocentra IKEM Jan Pirk. Oceňoval ho jako dynamického manažera i jako lékařskou osobnost.

Z IKEM odvolali Kočandrleho v roce 1990, bez zdůvodnění. Jeho bývalé členství v KSČ ale nevadilo Američanům. Ve vojenské nemocnici Walter Reed Army Medical Center, kde se léčí i prezidenti, zavedl v letech 1991 až 1993 program kombinovaných transplantací slinivky břišní a ledvin. Také spolupracoval s cévní a srdeční chirurgií a přednášel na univerzitě.

Kardiocentrum v pražské Ústřední vojenské nemocnici (ÚVN), kvůli kterému se vrátil z USA, nebylo otevřeno. A tak v roce 1994 z ÚVN odešel a skončil tím prakticky i s chirurgií. Své zkušenosti z praxe, odborný přehled a styky ve zdravotnictví poté využil při práci ve vydavatelství lékařských časopisů.

Nekoncepčnost a krize ve zdravotnictví ho přivedly ke kandidatuře do Senátu v roce 1996, neuspěl však. Do ČSSD, za niž kandidoval, vstoupil o dva roky později. Tehdy se o něm také spekulovalo jako o možném ministrovi zdravotnictví.

Jako lékař pacientům radil, jak zdravě žít, a sám jim šel příkladem. Nekouřil a sportoval. S manželkou Zdenkou vychovali dceru Petru a syna Vladimíra, známého hudebníka a vydavatele.

V roce 2001 obdržel výroční cenu Nadace Karla Pavlíka za rok 2000 za mimořádný přínos k zahájení klinického programu orgánových transplantací v Československu a za celoživotní úsilí o rozvoj tohoto programu.