Jezuita František Lízna byl legendární postavou katolické církve. Několikanásobný politický vězeň, člověk se zvláštním smyslem pro úděl nejopovrženějších lidí na okraji společnosti. Ve čtvrtek večer tento výrazný kněz ve svých 79 letech zemřel.

Mnoho lidí si bude vybavovat historky z Líznova života a ze setkání s ním. Mně se vybavuje jedna, která mi ulpěla v paměti.

V 90. letech jsem přespával u něho na faře. Bydlela tam taky nakrátko střižená romská dívka. Kdysi zapálila dětský domov a stala se pak předlohou pro film Filipa Renče Rekviem pro panenku. Večer jsme šli všichni tři do hospody a hostinský se na mě a Romku podíval a řekl: „Tak co si dáte, kluci?“ Nápadné bylo, jak slečna mluví vybraně spisovnou češtinou. „Jak je to možné,“ ptal jsem se pak Lízny, „když byla tak dlouho v pasťáku.“ „No právě proto,“ řekl. „Tak tam mluví všichni, protože na ně tak mluví vychovatelé.“

Tato dívka byla jen jednou z mnoha osob, které prošly jeho farou a jež jezuita vzal pod svou střechu, byť se stávalo, že čas od času nějaké věci z fary zmizely. Jenže Lízna měl k lidem na dně specifický vztah. „Žebrákům máme dát vždycky,“ tvrdil. „Bez ohledu na to, jestli to potřebují, nebo ne.“ Už to, že někdo žebrá, ukazuje, jak je na tom zle.

Byl zvláštním spojením mystické osobnosti a naprostého realisty a obojím byl vždycky zároveň.

František Lízna se narodil v Jevíčku roku 1941 v rodině, kde se praktikovala přísná katolická výchova. Děti otci i vykaly. Otce, funkcionáře lidové strany, komunisté na dva roky zavřeli. Františkovi bylo v té době deset let. Protože pocházel z takto reakčních poměrů, nemohl studovat na vysoké škole a šel se vyučit do tiskárny. I tam byl ideologicky nespolehlivý, takže skončil jako dělník v brněnské Zbrojovce. Zlatá šedesátá pro něj začala zcela černě. V roce 1961 se dostal poprvé vězení.

Komunisté zatkli jako kulaka otce dívky, kterou znal, a František v rozhořčení roztrhal rudou vlajku. Dostal za to sedm měsíců. Vojnu strávil František Lízna v trestné rotě v Michalovcích. V roce 1964 jeho „zlatá šedesátá“ pokračovala a šel do vězení podruhé, a to za pokus opustit republiku. Později vyprávěl, že ve vagonu směřujícím přes Rakousko do Jugoslávie ho buď vypátral pes, nebo někdo zaslechl jeho chrápání. Vyneslo mu to rok vězení na Pankráci. Stejně jako na vojně i tady byl zase mezi Romy. Odnesl si k nim ale jiný vztah než lidé s podobnou zkušeností. Při sčítání lidu se pak hlásil k romské národnosti.

Že se stane knězem, napadlo Líznu v roce 1968. Tehdy také vstoupil do jezuitského řádu. „Hledal jsem řád, který patřil k těm nejpronásledovanějším.“ Vypadalo to, že by mohl po krátkém pobytu v Londýně a Innsbrucku jít na misie, ale nakonec se rozhodl zůstat doma. Po studiu na tehdejší bohoslovecké fakultě v Litoměřicích se stal v roce 1974 knězem. V době protináboženských perzekucí však nemohl veřejně působit, a tak až do roku 1990 konal duchovní službu tajně. V roce 1978 podepsal Chartu 77 a šířil náboženský samizdat, tak ho zavřeli v roce 1981 potřetí, a to na dvacet sedm měsíců. Ve vězení seděl ve stejné době jako Václav Havel a občas se tam setkali. Tajně tam také sloužil mše. Pak se ještě do vězení dostal v roce 1988 za tisk letáků. Po roce 1989 působil v Brně a od roku 1995 na faře ve Vyšehorkách nedaleko věznice Mírov. Tam se věnoval duchovní péči o vězně a lidi na okraji společnosti jako vězeňský kaplan.

František Lízna byl člověkem velkého duchovního paradoxu. Tolikrát ho zavřeli a on byl zcela vnitřně svobodný.