V pondělí zemřel po dlouhé nemoci ve věku 80 let jeden z nejvýznamnějších českých dramatiků druhé poloviny 20. století Josef Topol. Dnes to řekla jeho snacha Barbara Topolová.
Slavné jsou zejména Topolovy hry z 60. let, mimo jiné podobenství z kolektivizovaného venkova Konec masopustu či existenciální Kočka na kolejích, jíž zahajovalo Divadlo Za branou. Po podpisu Charty 77 upadl Topol v nemilost tehdejšího režimu a publikoval jen v samizdatu či pod cizím jménem.
Do divadelního světa vstoupil rodák z Poříčí nad Sázavou jako dvacetiletý básnickým dramatem Půlnoční vítr, jež mu ve svém divadle uvedl Emil František Burian. S dramaturgem Karlem Krausem a režisérem Otomarem Krejčou v roce 1965 zakládal Divadlo Za branou, pro něž napsal mimo jiné hry Slavík k večeři a Hodina lásky. V roce 1972 režim zakázal premiéru jeho hry Dvě noci s dívkou a divadlo zrušil.
Po podpisu Charty 77 pracoval Josef Topol nějaký čas jako dělník, než odešel do invalidního důchodu. Na divadelní scénu se vrátil těsně před revolucí vinohradskou inscenací hry Hlasy ptáků, která se stala jeho poslední divadelní hrou.
V 90. letech měly premiéru jeho starší hry Sbohem, Sokrate! (1976) a Stěhování duší (1986). V roce 1997 vyšla Topolova básnická tvorba v souborném vydání s názvem Básně. Loni vydalo nakladatelství Torst jeho eseje, úvahy o divadle, umění a fotografii, vzpomínky a rozhovory v souboru O čem básník ví.
Josef Topol, jehož starší syn Jáchym (52) je spisovatelem a mladší Filip byl hudebníkem (zemřel v roce 2013), je nositelem literární Ceny Karla Čapka a zvláštní ceny Kolegia pro udělování cen Thálie za mimořádný přínos českému divadelnímu umění. V roce 1998 mu prezident Václav Havel udělil medaili Za zásluhy.
