Papež František zemřel 21. dubna 2025. FOTO: Unsplash/Ashwin Vaswani
FOTO: Unsplash/Ashwin Vaswani
Dnes ráno zemřel ve Vatikánu papež František, který stál v čele katolické církve od roku 2013. V posledních měsících trpěl těžkou nemocí. Pontifikát papeže Františka lze považovat za zlomovou éru. Jorge Mario Bergoglio, jak znělo občanské jméno 266. papeže, se narodil 17. prosince 1936 v Buenos Aires a vyrůstal na jeho předměstí. Vystudoval chemickou střední školu. V březnu 1958, ve 21 letech, při svém pobytu v Santiagu de Chile, vstoupil do jezuitského řádu a v roce 1969 byl vysvěcen na kněze. Mezi lety 1973 až 1979 působil jako argentinský jezuitský provinciál. Jeho církevní „kariéra“ byla překvapivá a závratná.
V roce 1992 byl Bergoglio jmenován pomocným biskupem v Buenos Aires a tamtéž se pak v roce 1998 stal arcibiskupem. V roce 2001 ho Jan Pavel II. jmenoval kardinálem, tedy volitelem papeže a také možným kandidátem na tento post. Průběh papežské volby je tajný, takže názor, že argentinský kardinál byl favoritem i v konkláve, jež nakonec (v dubnu 2005) zvolilo Josepha Ratzingera – Benedikta XVI., můžeme považovat za spekulace. Faktem je, že při následující volbě se potřebná nejméně dvoutřetinová většina hlasů nehledala dlouho.
Papežem byl tedy kardinál Bergoglio zvolen 13. března 2013 a skutečně přinesl do vedení římskokatolické církve několik výrazných změn, jak se podle dosavadní zkušenosti s jeho stylem práce očekávalo. Změnil jak styl, tak v něčem i řízení této nejstarší světové instituce, která existuje už od dob římské říše a pamatuje jak císaře Augusta, tak Donalda Trumpa a Vladimira Putina. Otázka kontinuity a možnosti změn je pro církev vždycky zásadní a musela se s nimi vyrovnávat od starověku až po přistání člověka na Měsíci a vynález hormonální antikoncepce.
Karneval už skončil
Když bylo ve večerních hodinách 13. března po dvoudenním konkláve (tedy relativně krátkém období) oznámeno papežovo jméno, přineslo to nicméně hned několik překvapení. Byl prvním jezuitou a prvním neevropským papežem od 8. století a prvním se jménem František (na počest sv. Františka z Assisi). Číslovku „první“ u svého jména nepoužíval. Na lodžii svatopetrské baziliky vystoupil jen v bílé klerice a neoblékl si tradiční mozettu, krátkou pláštěnku přes ramena, kterou církevní hodnostáři používají. Údajně ji odmítl se slovy: „Karneval skončil.“ Jisté je, že jeho první pozdrav věřícím shromážděným na náměstí svatého Petra zněl neformálně: „Bratři a sestry, dobrý večer.“ Italské „buonasera“ pak jeho odpůrci někdy používali jako zlehčující přezdívku, aby poukázali na podle nich přílišnou civilnost papežova vystupování.
Našla by se ještě řada dalších prvenství, jež se do oficiální historie velkým písmem nevejdou. František je zřejmě prvním papežem, který pracoval jako vyhazovač v nočním klubu. Bylo to v mladých letech, než se Jorge Bergoglio stal knězem. Byl zřejmě první hlavou církve, která byla středoškolským vzděláním chemik, a prvním papežem známým vášní pro argentinské tance, jako je tango a milonga. Ty František považoval za krásný způsob vyjádření emocí.
Od počátku si zvolil bydlení v domě sv. Marty, kde se ubytovávají duchovní, místo Apoštolského paláce. Tím signalizoval odklon od luxusu a izolace tradičně spojených s papežským úřadem. Tento krok byl vnímán jako symbolické gesto směrem k chudým, což později podpořil i dalšími gesty – například uspořádáním hostin pro bezdomovce ve Vatikánu nebo umýváním nohou vězňům při obřadech Zeleného čtvrtka. Nohy omýval i ženám, což bylo v rozporu s dosavadní praxí. A také mladistvým delikventům v jedné italské věznici.
František tak pokračoval v tom, co dělal ještě jako kardinál ve své domovské Argentině, kde také nežil v arcibiskupské rezidenci a jezdíval hromadnou dopravou. Jorge Mario Bergoglio má ve svém životopise ještě jeden symbolický moment, který si ovšem sám vědomě nevybral. Je synem italských přistěhovalců a jeho otec byl před odchodem z Itálie dělníkem. Argentina je, stejně jako celá Latinská Amerika, místem velkých sociálních rozporů, chudoby, diktátorských režimů a socialistických experimentů, což Bergoglia zcela přirozeně přivádělo k tématům, jimž se potom jako papež věnoval na světové úrovni.
Vůbec nelze pominout jeho příslušnost k jezuitskému řádu, jenž byl vždycky charakteristický snahou vyzkoušet všechny možné i neotřelé prostředky, které povedou k cíli. Ačkoliv jako kněz a biskup působil v oblasti, jež byla po desetiletí známá také jako místo takzvané teologie osvobození, výrazně levicově zaměřené interpretace křesťanství pro současnou dobu, sám býval považován spíše za konzervativního, přinejmenším ve srovnání s jinými církevními činiteli i jezuity samotnými.
Fotbal, ekologie a ženy
Papežský úřad patří mezi takzvané silné role, to znamená, že je velmi přesně pro každou situaci předepsáno, jak by se měl papež chovat. Samozřejmě že každý pontifik podle svého založení z této role někdy vystupoval.
František neměl nikdy problém s neformální komunikací. Během setkání s novináři na palubě letadla v roce 2013, krátce po svém zvolení, byl třeba dotázán, zda je pravda, že svůj oblíbený čaj maté pije i ve Vatikánu. František odpověděl: „Ano, nosím si tam maté, ale nejsem závislý. Myslím, že jsem ještě nikdy neřekl: Bez maté nepřežiju!“ Při setkání s manželskými páry v roce 2014, kdy mluvil o výzvách manželského života, řekl: „Není pravda, že všechna manželství trvají věčně – někdy se zdá, že trvají věčně, když se manželé hádají!“
V roce 2016 na Světových dnech mládeže v Krakově začal svůj projev slovy: „Vím, že mám tendenci mluvit příliš dlouho, takže slibuji, že to dnes zkrátím… ale nejspíš to stejně nedodržím!“ Jako Argentinec byl vždycky fotbalovým fanouškem (konkrétně týmu San Lorenzo de Almagro). Při setkání s argentinskými fotbalisty Lionelem Messim a Ángelem Di Maríou v roce 2013 jim řekl: „Modlím se za vás, ale musím být spravedlivý – nemůžu se modlit za to, abyste vyhráli každý zápas, protože by to nebylo fér vůči ostatním týmům!“
Rodinná historie i všudypřítomná bída zemí Latinské Ameriky vysvětlují Františkův zájem o sociální spravedlnost a ekologii. Projevilo se to v encyklice („okružním listu“, jak se tomu dříve také říkalo) Laudato Si z roku 2015, kde varoval před klimatickými změnami a vyzval k odpovědnému zacházení se stvořením. Tento dokument nezůstal jen teoretickým prohlášením, ale stal se výzvou k akci, která měla oslovit nejen věřící, ale i sekulární svět. František tím rozšířil roli církve do oblasti globálních problémů, což před ním nebylo tak výrazné, i když se jeho předchůdci těmto tématům nemohli vyhnout.
František také pokračoval v linii Jana Pavla II. a Benedikta XVI., pokud jde o kontakty s představiteli jiných křesťanských vyznání a také nekřesťanských náboženství. V roce 2016 se potkal i s moskevským patriarchou Kirillem, navštěvoval synagogy a setkával se s muslimskými vůdci.
Otevřený byl i vůči reformám uvnitř církve, zejména v otázkách role žen, pastorace rozvedených a znovusezdaných osob nebo řešení sexuálního zneužívání. Dokument Amoris Laetitia z roku 2016 otevřel diskusi o přijímání rozvedených a znovusezdaných věřících. Také uvedl první ženy do významných vatikánských funkcí. V červenci 2019 poprvé jmenoval sedm žen členkami Dikasteria pro instituty zasvěceného života a společnosti apoštolského života a pak sestru Brambillu nejprve jako sekretářku dikasteria a pak jako prefektku. Takovou funkci obvykle zastával nějaký kardinál.
Papež a válka Ruska proti Ukrajině
Přestože František přinášel nové prvky, jeho pontifikát navazoval na některé linie stanovené jeho dvěma předchůdci. I když byl Benedikt vnímán jako konzervativnější, jeho encykliky (Deus Caritas Est, Caritas in Veritate) kladly důraz na lásku a sociální učení církve, což František dále rozvinul v dokumentech Laudato Si a Fratelli Tutti (2020). Navíc oba papežové zdůrazňovali potřebu obnovy církve zevnitř, i když jejich metody se lišily. Benedikt se zaměřil na liturgickou obnovu a návrat k tradici, zatímco František klade důraz na pastorální, tedy praktický přístup.
Další kontinuitou byla role papeže jako morálního lídra světa. Jan Pavel II. a Benedikt XVI. se vyjadřovali ke globálním otázkám, jako byla obrana lidských práv nebo kritika konzumerismu. František v tomto trendu pokračoval. Latinskoamerický původ dával jeho úsilí samozřejmě charakteristické zabarvení. Postrádal některé pohledy, jež jsou vlastní Evropanům. Z jeho kroků byla zřejmá ostražitost, jakou pociťoval například vůči Spojeným státům, což bylo nepochybně dáno tím, že Latinská Amerika tuto velmoc vnímá jinak než my v Evropě, a zvláště ve východní Evropě. K mnoha velmi odpudivým diktátorům se Američané chovali ve stylu „parchant, ale náš parchant“. Dnes možná Evropané, když sami na sobě zakoušejí méně přívětivou tvář Ameriky, zpětně jihoamerickou rezervovanost více chápou.
Po vypuknutí války Ruska proti Ukrajině vzbudil kontroverze Františkův specifický tón vůči Rusku. Papež válku samozřejmě odsoudil, moskevskému patriarchovi Kirillu dokonce v telefonickém rozhovoru řekl, že se nemá chovat jako Putinův ministrant, na druhou stranu zase nevyjádřil pochopení pro rozšiřování NATO. To byla přitom jedna z ruských záminek k nepřátelství vůči Západu. Také nahlížení na Ukrajince a Rusy jako oběti konfliktu, jako by na tom obě strany byly morálně stejně, vzbudilo u mnoha lidí pobouření.
Kdo jsem já, abych soudil?
Působení papeže bývá ve svých dopadech znát ještě řadu let po jeho odchodu. Výrazné je to například na složení kolegia kardinálů, které se obměňuje postupně a pomalu, a pokud je pontifikát dlouhý, odráží volba osobností „obdařených purpurem“ papežovu strategii pro budoucnost. Oni totiž budou volit jeho nástupce. František jmenoval kardinály muže z celé řady zemí, kde nikdy v historii tak vysoké hodnosti nikdo nedosáhl, například z Haiti, Myanmaru, Bangladéše a Středoafrické republiky. To zároveň znamenalo pominutí celé řady tradičních biskupských sídel, kde se s kardinálskou hodností pro biskupa nebo arcibiskupa automaticky počítalo. Papež také jmenuje biskupy, nebo přinejmenším určuje kritéria pro jejich jmenování, což rovněž ovlivňuje život církve na celé roky.
Stejně tak chování papeže působí jako jakýsi precedens. Pokud některá tabu, například pokud jde o způsob oficiálního vystupování, přestoupil jeden, je to možné i pro jeho nástupce. Papež Pavel VI. přestal používat tradiční papežskou korunu zvanou tiára, Jan Pavel II. ještě jako papež lyžoval a plaval a Benedikt XVI. ze svého úřadu odstoupil. Papež František jako první hlava římskokatolické církve stanul na půdě Arabského poloostrova a byl prvním papežem, který navštívil některé muslimské země, jako Spojené arabské emiráty, Irák a Bahrajn.
Povolil udělovat požehnání párům stejného pohlaví, byť za stanovení takových podmínek, aby to nepřipomínalo církevní svatbu. Jedná se o spontánní, neformální požehnání, která nejsou součástí liturgických obřadů ani svátostí a jde o požehnání osob, ne svazku. I tak to vyvolalo u tradicionalistů značnou nevoli, již vzbudila už v roce 2013 jeho slavná věta „Kdo jsem já, abych soudil?“. Tehdy to řekl v souvislosti s homosexuály hledajícími Boha.
Církev „po Františkovi“ zdědí nesporně problémy, na něž je i delší pontifikát nejspíš krátký. Kauzy sexuálního zneužívání, odvěký problém nejasných financí Městského státu Vatikán, napětí mezi „liberálnější“ a „konzervativní“ částí církve, větší podíl laiků na řízení církve, celý systém vedení nesoucí znaky římské říše, feudalismu, a dokonce i byrokracie osvícenského absolutismu. Mohlo by dojít i ke schizmatu, tedy rozdělení církve. „Modlím se, aby nedošlo ke schizmatu, ale nebojím se ho,“ řekl v roce 2019. Skutečný význam Františkova pontifikátu tak naplno pozná až další generace podle ovoce, jaké z této přelomové fáze církevních dějin sklidí. Že se změnám nešlo vyhnout, je ovšem stále jasnější.
