Po celé zemi, na všech budovách musely být vyvěšeny na půl žerdi státní a rudé prapory potažené černým flórem. Ve výkladních skříních nesmělo být nic jiného než portrét J. V. Stalina ve smuteční úpravě, Stalinova busta a odkazy na jeho dílo.

Když 5. března 1953 zemřel nečekaně sovětský diktátor Josif Vissarionovič Stalin odpovědný za smrt až 27 milionů lidí, vyhlásilo vedení KSČ po vzoru Moskvy celostátní smutek.

Všichni obyvatelé včetně školou povinných dětí museli vyjádřit soustrast nad úmrtím Stalina podepsáním kondolenčních archů. Mladý dirigent a skladatel Jan Kasal sloužil v té době povinnou vojenskou službu a kondolenci odmítl podepsat:

„Byli jsme svoláni do velkého sálu. Každý se osobně musel dostavit ke stolu, kde seděla komise, a podepsat. Když jsem tam přišel, řekl jsem: ‚Já to podepíšu za jedné podmínky – že v kondolenčním listu bude také jmenován Sergej Prokofjev, světový skladatel a klavírista…‘“

Zavládlo zděšení. Sergej Prokofjev zemřel ve stejný den jako Stalin, od roku 1948 byl ale v nemilosti komunistů jako dekadentní skladatel a mnohá jeho díla se v SSSR nesměla hrát. Jan Kasal popsal, jak zareagovali přítomní soudruzi: „Co si to dovolujete! Vy jste urazil armádu! Vy jste urazil Sovětský svaz! Vy jste urazil dělnickou třídu! Varujeme vás, okamžitě to podepíšete, nebo bude zle.“

Odmítnutí podpisu v kondolenční knize stačilo na vznesení obvinění z rozvracení armády a Jan Kasal musel před soud. „Nakonec mě ale osvobodili, v okamžik vynesení rozsudku mi totiž přišel telegram o narození syna. Asi to soudce dojalo, nevím.“ Po návratu z vojny nemohl sehnat práci v oboru, dělal stavebního dělníka-bourače ve Vokovicích a přivydělával si hraním na varhany ve Strašnickém krematoriu.

A za devět dní znovu

Vyhlášení celostátního smutku vešlo v platnost vládním prohlášením ze dne 6. března 1953 a platilo do 14. března. V ten den ale zemřel československý prezident Klement Gottwald, takže byl celostátní smutek prodloužen do 19. března.

Smuteční úprava výloh a veřejných míst zůstala, jen se vyměnil portrét zemřelého státníka. Na úřad vlády a ÚV KSČ opět začaly proudit telegramy a dopisy s projevy soustrastíi a kondolenční knihy s podpisy všech obyvatel.

Jana Pikousová chodila v té době do druhé třídy v Liberci a nikdy nezapomene, jak těžké bylo se podepsat násadkovým perem se zkřivenými nožičkami. „Podepisovat se takovými pery, když se psát teprve učíte, bylo příšerné. A za devět dnů zemřel Gottwald a znovu jsme museli těmi rozskřípanými pery podepisovat kondolenční listiny.“

Stalinova éra teroru

Stalin se stal neomezeným vládcem Sovětského svazu po smrti Vladimira Iljiče Lenina, kdy nemilosrdně zlikvidoval konkurenty v komunistické straně a potenciální nepřátele. Rozšířil pravomoci komunistické tajné policie a systém koncentračních a pracovních táborů pro nepohodlné občany, tzv. gulagů, který se začal budovat už za Lenina.

Ukázka stalinské propagandy – plakát Milovaný Stalin, štěstí národa

Před Stalinovou smrtí existovalo přibližně 200 gulagů, umístěných zejména na Sibiři, Dálném východě a v Arktidě, v nichž otrocky pracovalo téměř 13 milionů lidí. V době 2. světové války do nich byli zavírání i desetitisíce československých občanů, kteří uprchli před nacistickou okupací do Polska, jehož východní část připadla po uzavření paktu Molotov–Ribbentrop Sovětskému svazu.

Ve třicátých letech nechal Stalin popravovat i členy komunistické strany s cílem odstranit zbývající oponenty a pojistit si neomezenou moc. V době vrcholu tzv. Velké čistky (1936–1938), někdy nazývané Velký teror, vyslechl rozsudek smrti v inscenovaných procesech minimálně milion lidí včetně 1200 Čechoslováků.

Miliony obětí si vyžádala násilná kolektivizace sovětského zemědělství, a to zejména na Ukrajině, kde Moskva přikázala v roce 1931 vybrat stejné množství obilí jako v předchozím roce, přestože úroda byla o 20 procent nižší. Stalin poslal do vesnic vojsko a policii, které zabraly i zásoby osiva na následující rok, což mělo za následek nedozírnou katastrofu. Na jaře a v létě roku 1933 umíraly hlady celé vesnice, hladomor na Ukrajině si vyžádal 3,3 až 7,5 milionu obětí.

Stalin kolem sebe zároveň budoval kult osobnosti. Změnil si jméno z gruzínského Džugašvili na Stalin, což rusky znamená „Muž z oceli“. Města byla přejmenována na jeho počest, sovětská historiografie přepisována, aby mu přiřkla významnější roli v bolševické revoluci. Sovětští umělci ho lichotivě zobrazovali v literatuře, výtvarném umění a hudbě.

S věkem se Stalin nezměnil. Dál krvavě potlačoval veškerý nesouhlas a vyžadoval stejný postup i v zemích, které po válce spadly do sféry vlivu SSSR, včetně Československa, kde museli komunisté popravovat po sovětském vzoru nepřátele z vlastních řad.

Ze smrti vinili Židy

V posledních měsících svého života se stával stále více paranoidním a nechal uvěznit své lékaře židovského původu, které vinil ze zhoršování svého zdravotního stavu a ze spiknutí. V polovině února 1953 odjel na svou daču v Kuncevu u Moskvy, kde ho ranila mrtvice. Bylo mu 74 let.

Taťána Kohoutová vzpomínala pro Paměť národa, jak se po smrti Stalina bála jít do školy kvůli svému židovskému původu:

Oba státníci byli po pečlivě zrežírovaných pohřbech nabalzamováni a vystaveni: Stalin v Leninově mauzoleu v Moskvě, Gottwald v Národním památníku na pražském Vítkově. Po odhalení Stalinova kultu osobnosti jejich těla z mauzoleí zmizela.

Stalinovy ostatky byly v noci z 31. října na 1. listopad 1961 vyneseny a pohřbeny u Kremelské zdi v rakvi zalité betonem, aby se zabránilo další manipulaci s tělem. Gottwaldovo tělo putovalo do krematoria v perfektním stavu navzdory mýtu o špatně provedené balzamaci, který šířili sami komunisté.