Ve věku 79 let zemřela výtvarnice a signatářka Charty 77 Juliana Jirousová, bývalá manželka básníka a disidenta Ivana M. Jirouse, se kterým strávila nejtěžší roky uprostřed vrcholící komunistické perzekuce. Informace o jejím skonu uveřejnil na sociální síti český spisovatel Petr Placák.

Juliana Jirousová byla vnučkou známého nakladatele Josefa Floriana a českého básníka, jehož příjmení si ponechala, si vzala v roce 1976. Má s ním dvě dcery, které jsou obě, mimo jiné, také literárně aktivní.

Středoškolského vzdělání dosáhla v Telči, ale nemohla z politických důvodů dále studovat. Namísto toho se začala věnovat malbě. Po seznámení s výtvarným teoretikem a impresáriem české undergroundové kapely The Plastic People of the Universe Ivanem M. Jirousem se stala jeho manželkou a oporou v nejtěžších dobách, které strávil v komunistických kriminálech.

Také podepsala Chartu 77, jež v dobách vrcholící normalizace sjednotila český disent v odporu proti režimu, jehož nadvláda se v té době jevila jako neřešitelná, takřka absolutní, a měla trvat ještě dlouhých 12 let.

Dále čtěte

Když zpívat nestačí. Anticharta, nejmasovější manifest umělců v českých a slovenských dějinách

Komunistická kampaň proti Chartě 77, zvykově označovaná jako Anticharta, patří k zásadním událostem v československé historii. Jejím vrcholem byla shromáždění…

Jirousová se také věnovala arteterapii, a to v dobách jejích naprostých začátků. „Arteterapie byla tehdy v začátcích a nikdo neměl nejmenšího ponětí, co se tam má dělat, vlastně se o to ani nikdo moc nezajímal. Takže jsem si vždycky ráno vyzvedla pacienty, kteří chtěli kreslit, měli jsme tam takovou velkou místnost, kam jsem všechny shromáždila, rozdala jim papíry a pastelky. Vznikaly tam moc zajímavé věci. Třeba babička Sojková ⁠– tu jsem měla moc ráda ⁠– kreslila slepice. Dala jsem jí veliký papír a ona ho celý pokreslila slepicema, to mám ještě někde schované. Pokryla jimi papír a ty slepice se jí šířily i dál na stůl. Pacienti měli kreslení rádi a myslím, že jsme si rozuměli,“ uvedla k tomu v rozhovoru pro revue Souvislosti, který dobře ilustruje její osobnost.

Jak rovněž uvedla, významná pro ni byla chvíle, kdy ji do svých řad přijal český Svaz výtvarných umělců, a v roce 1968 mohla konečně uspořádat výstavu, kterou po třech dnech přerušila invaze sovětských vojsk. Jak napsal Placák: „Když přirozenou smrtí umře někdo takový jako Juliana, necítím smutek, ale mám radost z naplněný člověčí existence.“