Ženíšek: TOP 09 chce termín přijetí eura. Volební kampaň už začala

ROZHOVOR / „Opozice se snaží říct, že navýšení není navýšení. Můžeme se hádat o poměry vůči HDP, inflaci a podobně, ale nominálně to navýšení prostě je,“ hodnotí ministr Marek Ženíšek (TOP 09) rozpočet na vědu a výzkum pro příští rok, který se zvýší o 3,1 miliardy korun. V rozhovoru pro deník FORUM 24 hodnotí svých prvních sedm měsíců ve funkci a mluví také o tom, na co se musí vláda před sněmovními volbami zaměřit.

Jak hodnotíte prvních sedm měsíců ve funkci?

Bylo to dynamické. Po nástupu jsem se musel okamžitě rozhodnout, co dokončit a co nechat být. Na rozdíl od kolegů, kteří si mohli při nástupu plánovat své agendy, já měl tu svou už danou. Šlo jen o to rozhodnout, jakou strategii zvolit, abych ji zvládl posunout nebo dokončit.

Co konkrétně jste tedy řešil?

Například jsem se musel věnovat rozpracovanému zákonu o výzkumu, vývoji, inovacích a transferu. Byla rozpracována aktualizovaná metodika hodnocení, celá oblast přenosu poznatků do praxe byla v procesu. A samozřejmě tam byly další body, které vznikly během posledních dvou, tří let za mé předchůdkyně, které by mohly pomoci systému. Některé ale mohlo zařídit třeba ministerstvo financí, ministerstvo školství, takže bylo potřeba rozhodnout, jakým způsobem se to dotáhne do konce. Zmínil bych například daňové odpočty pro podnikatele, aby více investovali do výzkumu ve svých firmách – to je užitečná věc, o které se dlouho mluví. S řešením ale mělo přijít právě ministerstvo financí. Podařilo se v tom najít kompromis a po Novém roce by to mělo být.

Takže agendu jsem měl danou, zároveň jsem věděl, že to nebude jednoduché, protože jsem přišel do prostředí s komplikovanou atmosférou – někdo byl odvolán, někdo byl na cestě na úřad a nedošel tam. Byl jsem si vědom, že mě vy i další média budete bedlivě sledovat, že se budete ptát, co jsem změnil nebo zda mám lepší mediální prezentaci než ostatní ministři.

Na druhou stranu jsem to bral jako výzvu, která se v politice neodmítá, přestože jsem byl spokojený předseda zahraničního výboru. Uvědomoval jsem si, že politické zkušenosti budou v této roli důležitější než ty akademické, které mám také coby chvíli působící proděkan nebo přednášející na fakultě. To jsem věděl, že nabídnout mohu, uměl jsem si to představit.

Bylo jasné, že musím přenastavit způsob práce na úřadu, a prioritou číslo jedna byl rozpočet. Kdybych rozpočet nenavýšil, vše ostatní by ztrácelo smysl.

Jak se tedy díváte na rozpočet, který nakonec věda a výzkum dostane?

Podařilo se mi navýšit rozpočet o 3,1 miliardy korun, což považuji za úspěch. Přestože bych si přál víc, a vím, kolik by se mělo do budoucna investovat do této oblasti. Opozice může říkat, že je to málo, ale je to zkrátka v absolutních číslech plus tři miliardy. Mohlo tam taky být mínus.

Věřím, že navyšování rozpočtu na vědu bude pokračovat i v následujícím roce, nejen protože postupný nárůst považuji za dobrý, ale během několika let přestaneme získávat prostředky z evropských fondů, které dnes tvoří významnou část financování této oblasti, přibližně 10 miliard. Tento výpadek bude třeba vykompenzovat postupným navyšováním státního rozpočtu.

Zároveň je ale nutné, aby instituce samy hledaly vlastní řešení a nečekaly, že stát bude neustále poskytovat více a více peněz. Je to samozřejmě priorita, ale vedle toho musíme investovat také do obrany, kde jsou dvě procenta HDP dnes už málo. Takže najít ten balanc, aby se zároveň snižoval schodek, bude klíčový úkol v příštích letech. To bude podle mě znamenat i hlubší reformy uvnitř institucí samotných a jejich součinnost, jak k tomu přistoupit. Pokud jen budou neustále dostávat peníze navíc, tak bude do budoucna systém neudržitelný. A to jim říkám otevřeně, a proto mě tam někteří už za těch sedm měsíců nemají rádi.

Myslíte, že se rozpočet pro vědu podaří navyšovat dlouhodobě, i kdyby pak ve vládě byla současná opozice? Ta totiž teď kritizuje, že je to málo, a že ta částka od roku 2020 v poměru k HDP klesá.

Příští rozpočet budeme sestavovat ještě my, takže je záruka, že v tomto směru budeme pokračovat. Opozice se ale snaží říct, že navýšení není navýšení. Můžeme se hádat o poměry vůči HDP, inflaci a podobně, ale nominálně to navýšení prostě je. Opozice tvrdí, že 3,1 miliardy navíc ze státního rozpočtu – pokud nepočítáme evropské zdroje, které také narostly – znamená mínus. To ale není pravda. Měli by pravdu, kdyby to bylo jako v předchozích dvou letech, kdy k žádnému navýšení nedošlo. Ale k navýšení došlo.

Je důležité, aby si opozice také uvědomila, jak sama rozpočet sestavovala. Nejde jen o absolutní výši nebo o poměr vůči HDP, ale také o to, kam prostředky směřovaly. Nezpochybnitelným faktem je, že za mého působení se podařilo navýšit institucionální podporu o téměř 24 % oproti poslednímu rozpočtu, který sestavovala opozice. To jsou peníze pro vědce, na infrastrukturu Akademie věd, na výzkum na vysokých školách a podobně. Jsem na tuto diskusi připravený a beru ji s nadhledem. Očekávám, že se z toho stane tříčtvrtěroční hádka s poslancem Havlíčkem, který bude říkat, že dáváme málo, a já budu říkat, že dáváme víc, než dávali oni. Oni měli jiné priority, my se snažíme systém posunout tímto způsobem.

Nic si z toho nedělám, zvlášť když jde o pana místopředsedu sněmovny Havlíčka. Ten se často rád chlubí, jak za premiéra Babiše řídil Radu vlády. Jenže za jeho období Rada vlády fungovala tak, že se muselo čekat na posledního člena, aby vůbec mohlo dojít k hlasování, protože byli rozděleni na půl. Nefungovalo to dobře. A pro Havlíčka je dodnes největší inovací fungující linka na toastový chleba. 

Takže já to vím, že to říká, a usmívám se tomu. Snažím se vysvětlovat, že to je jinak, a nic si z toho nedělám. Protože vím, že tomu nerozumí. Ať si říká, co chce. Ostatně v systému samotném nenajdete moc lidí, kteří by se mu také nesmáli.

Když jste nastupoval, jedna z oblastí, na kterou jste se chtěl zaměřit, byla umělá inteligence. Počítá se s tím v rozpočtu, a co v této oblasti chcete dělat?

Umělá inteligence spolu s polovodiči a kvantovými technologiemi jsou tři strategické technologie, které vláda označila za klíčové ještě před mým nástupem. Tyto technologie jsou nové a zatím v nich nejsme úplně na špici. Na druhou stranu máme šanci se v nich uplatnit, pokud nezaspíme.

Pokud jde o polovodiče, myslím, že se to daří velmi dobře. V praxi se rozbíhají projekty, například za podpory Tchaj-wanu, a máme schválenou strategii na několik let dopředu. Tuto oblast pokrývají i konkrétní finanční zdroje z rozpočtu. 

To stejné platí i pro umělou inteligenci, kde se podařilo zajistit výhled financí na několik let dopředu. Počítá se s výrazným navýšením prostředků pro Technologickou agenturu ČR, která by měla tuto oblast financovat. Je ale potřeba ještě podrobněji rozpracovat jednotlivé body strategie a průběžně vyhodnocovat, zda postupujeme správným směrem, nebo zda bude nutné zaměřit se na jiné části AI. 

Co zatím není hotové, je strategie pro kvantové technologie, která by měla být dokončena na začátku příštího roku. Pro tuto oblast se počítá s celkovým rozpočtem pět až šest miliard na příštích pět až sedm let. V této oblasti jsou naši vědci velmi schopní, i když se o tom málo mluví. Přesně vědí, co je potřeba dělat. 

Kvantové technologie se ale na rozdíl od polovodičů a AI vysvětlují mnohem složitěji. Na druhou stranu mají potenciál zasáhnout do všech klíčových oblastí, což je důvod, proč se mu musíme věnovat. Nedávno jsem četl zprávu o nových čipech pro kvantové počítače od Googlu. Tyto čipy zvládnou úlohy, které by klasický počítač počítal 10 tisíc hodin, za pouhých 20 až 30 sekund. To však přináší rizika, například prolomení šifrování a ohrožení kybernetické bezpečnosti. Na to upozorňuje třeba NÚKIB a další instituce. 

Takže nemusí mít jen pozitivní dopad, ale mohou být i rizikem. Nikdo přesně neví, jak daleko je Čína s vývojem kvantových počítačů. Existují různé zprávy, ale jistotu nemáme. Proto je to bezpečnostní hledisko velmi důležité a strategie musí zohlednit i tyto aspekty.

Jak to nyní vypadá se zákonem o výzkumu? Kam se za těch sedm měsíců posunul?

Odstranilo se 1500 připomínek, zbývá jenom jedna. A tu já neumím vyřešit, protože to je rozpor mezi ministerstvem financí a ministerstvem průmyslu. Ten zákon říká, že ministerstvo průmyslu bude orgán pro inovace jako takový a potřebují na to nějaké zdroje, protože samozřejmě budou potřebovat lidi. Ministerstvo financí říká, že to musí zvládnout z vlastních zdrojů. Takže to je mezi nimi, to já neumím vyřešit. Je to poslední problém, který se vyřeší na vládě. A na vládu zákon míří ve středu 18. prosince.

Takže věříte, že se stihne projednat v tomto volebním období?

Já věřím v Pána Boha a ostatní věci jsou vždycky na vodě. Ale v případě tohoto zákona si myslím, že jsem zvolil dobrou strategii, že jsem si dal intenzivní přípravu po mém nástupu, přestože jsem byl odrazován, že to mám celé shodit ze stolu, nebo začít připravovat znova, protože to nemůže v životě projít.

Podařilo se vypořádat připomínky, a pokud bude zákon schválen 18. prosince ve středu na vládě, tak má velkou šanci a pevně věřím, že projde i ve sněmovně. Kdyby tam ještě teď bylo zpoždění třeba několik měsíců, tak už bych vám to takhle neříkal. Ale takhle jsem optimista.

Opozice se ale snaží říct, že navýšení není navýšení. Můžeme se hádat o poměry vůči HDP, inflaci a podobně, ale nominálně to navýšení prostě je.

Jaké změny v zákoně proběhly? Jak jste se vypořádal s těmi připomínkami?

Byla tam řada kompetenčních sporů, například zda by vědecká diplomacie měla spadat pod ministerstvo zahraničních věcí, nebo pod Úřad vlády. To považuji za nepodstatné a ustoupil jsem, protože stejně diplomacie funguje jako celek, a není podle mě důležité nastavovat přísné bariéry, pod koho to spadá. Tyto kompetenční spory jsme tedy vyřešili velmi rychle.

Dál se řešila otázka zjednodušení administrativy a využívání účelové podpory. Byla snaha sjednotit všechny procesy – podávání přihlášek, jejich vyhodnocení a další kroky – do jednoho informačního systému. Dnes je tento proces roztříštěný a nejednotný. Někteří stále používají excelové tabulky, jiní už moderní nástroje.

Původně plánovaný nový systém mě však znepokojil. Věděl jsem, že Úřad vlády není na takový projekt připraven, byl jsem si vědom rizik spojených se zaváděním velkých IT systémů, pokud nejsou dobře připravené. Rozpočet na nový systém byl plánován na půl miliardy korun, ale to byla částka zpracovaná před třemi lety, která už neodpovídala realitě. Navíc jsem věděl, že jednotlivé systémy, které již existují na různých institucích – například u TAČR, ministerstva školství, kultury a dalších – jsou v procesu upgradu. Jediné, jak by to mohlo fungovat, bylo posunout účinnost od roku 2028. V tu dobu by ale ten nový systém už byl zastaralý, a zároveň bychom ještě do té doby platili za systémy stávající.

Jak jste to vyřešili?

Zvolili jsme jiný přístup. V zákoně jsme stanovili povinnost, aby systémy jednotlivých poskytovatelů odpovídaly standardům 21. století. To znamená, že pokud někdo stále používá Excel, musí přejít na modernější systém. Tím se v budoucnu otevře možnost tato řešení snadno propojit nebo je sjednotit s nejpokročilejším existujícím systémem.

Takto se přirozenou cestou postupně spojí všechny systémy, aniž bychom museli budovat nový, drahý a komplikovaný systém od základů. Tento přístup navíc eliminoval největší vlnu připomínek. Ty objektivní, jako například problémy s časovým harmonogramem nebo cenou, i ty neobjektivní, kde někteří tvrdili, že Excel přece funguje, a není potřeba nic měnit.

Při nástupu do funkce jste také označil transfer vědeckých poznatků do praxe za jednu z priorit. Jaké konkrétní kroky jste v této oblasti podnikl?

Když jsem nastoupil, existovalo 30 bodů, které se měly splnit, aby transfer vědeckých poznatků fungoval. Mnoho z těch bodů bylo smysluplných a mělo systém podpořit, aby transfer vůbec někdy mohl fungovat. Jedním z nich byla aktualizace metodiky 17+, dnes již 25+, která je schválena Radou vlády a míří na jednání vlády. Tato metodika se zaměřuje na hodnocení výsledků transferu u institucí, které čerpají podporu – ať už jde o vysoké školy, Akademii věd nebo výzkumné organizace řízené ministerstvy. Dále byl připraven zákon, který tuto oblast jasně upravuje. Velkým krokem vpřed jsou daňové odpočty. Ty motivují podniky více investovat vlastní prostředky do výzkumu. Toto téma se tři roky řešilo bez výsledku, ale mně se podařilo dosáhnout kompromisu s ministerstvem financí.

Dalším plánem je příští rok pilotně vyzkoušet tzv. chairs na dvou až třech institucích. Tyto pozice by byly financovány zčásti průmyslem a umožnily by přímé propojení akademické a průmyslové sféry. Nemá však smysl zavádět tento systém plošně, proto ho chceme nejdříve vyzkoušet tam, kde je o něj skutečný zájem.

Přestože koncepce mé předchůdkyně obsahovala podrobně popsané kroky, jsem přesvědčen, že splnění všech 30 bodů by samo o sobě transfer nezajistilo. Například zřízení transferových kanceláří je sice na papíře správné, ale v praxi to často vypadá tak, že instituce vytvoří kancelář s jedním člověkem na částečný úvazek. To nestačí. Místo toho bychom měli podporovat instituce, které už dnes transfer zvládají – těch jsou u nás minimálně tři, čtyři – a využívat jejich know-how i kapacity.

A v čem vidím problém, je v motivaci konkrétních osob na institucích, které transfer řídí. Pokud nemají jasně nastavenou finanční motivaci, je pro ně jednodušší doporučit licenci než se zabývat složitějším procesem zakládání spin-off firem. I rektor či děkan raději vyjedná vyšší rozpočet na provoz, než aby se pustil do komplikovaného procesu, který mu v krátkodobém horizontu žádný užitek nepřinese.

Instituce zatím ještě nepřemýšlejí tak, že by to pro ně byla prestiž, a že by to do budoucna mohlo tvořit zdroj příjmu bez závislosti na státní rozpočet.

Těch 30 opatření nekritizuji, je v nich dobře popsané, co se má změnit, aby to mohlo fungovat, ale chybí tam ten obsah. Samotné splnění těch opatření by skončilo cedulkou „transferová kancelář“, ale výsledky by tam nebyly.

Myslíte, že řešením té vnitřní motivace je tedy právě lepší finanční ohodnocení?

Mě nenapadá jiný způsob, jak donutit člověka, který to má na starosti, aby nedělal jen licence, ale zaměřil se třeba na spin-off. Kromě toho ještě posílení již fungujících institucí, které v tom mají obrovské zkušenosti.

Já chápu, že třeba léky jsou oblast, která se transferuje daleko snadněji než jiné oblasti, ale zkušenosti mají obrovské. Proto jsem pana profesora Fuska, který vede oblast transferu v ÚOCHB — což je jeden z nejslavnějších ústavů Akademie věd, který zakládá své pobočky i v zahraničí — jmenoval do Rady vlády, aby tato zkušenost byla slyšet. Ať se to nevymýšlí nějakou českou cestou, když už tady jsou lidé nebo instituce, které to umějí.

Když jste nastupoval, řešilo se, že vaše předchůdkyně Helena Langšádlová nebyla dost vidět, že to straně vadilo. Jste na tom tedy v tomhle ohledu lépe?

Přemýšlím, proč se jako novináři ptáte zrovna mě – možná byste se měli ptát jiných. Já v tom nejsem objektivní. Samozřejmě si myslím, že ano, tým mi občas nosí statistiky nebo srovnání, abych měl alespoň nějakou představu. A ty mi dokazují, že se to zlepšilo. Nicméně jde o komplexní soubor opatření a nejde jen o úkol samotného ministra. Vůbec nechci hodnotit působení mé předchůdkyně, ani důvod, proč došlo ke změně. Nemyslím si, že by hlavním důvodem bylo málo lajků na sociálních sítích, ale nebyl jsem u toho.

Nedávno agentura Newton zveřejnila statistiky, ve kterých jsem byl mezi čtyřmi nejaktivněji komunikujícími ministry. Tyto statistiky pokrývaly všechny platformy, které používám, a také mediální výstupy.

Vnímám, že jde o téma, na které se média ptají, a myslím si, že se nám v této oblasti daří. Samozřejmě je stále co zlepšovat, člověk musí neustále přicházet s novými způsoby, jak upozorňovat ne na svou práci jako takovou, ale na její podstatu. A to si myslím, že se nám daří velmi dobře. Ve vědě je řada výsledků, a pokud o nich běžný občan neví, ministr nemůže uspět v získávání více prostředků. To říkám všem institucím. Vysvětluji jim, že jsou uzavřeny ve své bublině – myslí si, že stačí, když to vědí lidé u nich nebo v systému jako takovém. Ale pokud to nebudou vědět lidé venku, nemají šanci. Ať je to Ženíšek, Kristus Pán, nebo kdokoli jiný, nedokáže zajistit více peněz, protože po tom nebude veřejná poptávka. Jestliže obraně se podařilo získat finance na více než dvě procenta HDP, tak to rozhodně není díky snaze vlády nebo jednotlivců, ale okolnostem. Každý dnes ví a nezpochybňuje, že obrana musí fungovat a armáda musí být vybavená, protože víme, co se ve světě děje.

U vědy a výzkumu jsme podle mě teprve na začátku. Hovoří se o tom, že jde o správnou cestu, že Evropa ztrácí dech a že nám ujíždí vlak. Ale běžní občané si to podle mě ještě neuvědomují. Tam může pomoci prezentace výsledků jednotlivých institucí. Ty si musí uvědomit, že jsou financovány z veřejných peněz, že plní určitou službu, a je jejich povinností ukazovat, co za ty peníze vytvořily. Pokud chtějí další a další zdroje a chtějí „nadchnout“ společnost, aby akceptovala pět miliard na vědu navíc, musí své výsledky prezentovat, a to ne jenom tiskovou zprávou. Nejde jen o ministra, ale o celý systém. Některým institucím se to ale daří, nebo to velmi dobře chápou.

Otázka eura není jen o faktech. Ta jasně ukazují, že by přijetí bylo v mnoha oblastech přínosem. Problémem je spíše psychologická bariéra

Jak si stojí česká věda v porovnání se zahraničím? V čem zaostáváme a kde naopak vynikáme?

To je zásadní otázka, protože podle toho si pak musíme stanovovat cíle a musí tomu odpovídat i ty strategie. Česká věda má úspěšné vědce a některé instituce, které jsou srovnatelné se světovou špičkou, což potvrzují jejich úspěchy. Ale když se to vezme obecně, čísla nelžou – podle mezinárodních žebříčků se české univerzity obvykle pohybují mezi 290. a 400. místem. Pokud bychom chtěli dostat jednu univerzitu mezi světovou stovku, musely by tomu odpovídat finanční prostředky. To znamená musí se nejen zvýšit, ale také přerozdělit – nemohou všichni dostat stejně.

Podle mě je nejdůležitější si ten systém popsat pravdivě, nelhat si. A zároveň nepropadat panice, že jsme na tom špatně, protože to není pravda. Ale ano, jsou i sousední země, které investují do vědy a vzdělávání více, což může ovlivnit odliv talentů. Čeští vědci už nemusí volit mezi Prahou a Londýnem, ale třeba mezi Prahou a Krakovem. Řešením je navyšování institucionální podpory.

Problém je, že české instituce často preferují jistotu – snaží se zajistit finanční prostředky, takže si nastaví dosažitelný cíl a nejdou do velkého rizika. To omezuje skutečně průlomové projekty, které s sebou nesou vyšší riziko neúspěchu, ale mohou přinést zásadní objevy, jak to vidíme například v Izraeli.

TOP 09 teď přišla s tím, že chce do koaliční smlouvy dát termín přijetí eura.

Ano, chceme ministerstvo pro vědu, výzkumu a vysoké školy a euro.

Má společná evropská měna nějaké výhody i pro oblast vědy a výzkumu?

Pokud by Česká republika přijala euro, zjednodušila by se administrativa a financování u mezinárodních projektů, například v programech jako Horizon. Odpadlo by kurzové riziko a další komplikace. To jsou praktické výhody, které by pomohly, a myslím, že to dnes už nikdo nezpochybňuje.

Na druhou stranu ale vnímám, že otázka eura není jen o faktech. Ta jasně ukazují, že by přijetí bylo v mnoha oblastech přínosem. Problémem je spíše psychologická bariéra. Vidím to třeba u kolegů v koalici v ODS – na začátku našeho vládnutí byl jejich postoj k euru vyhraněný, ale dnes už to někteří vnímají neutrálně, nebo že jim je to jedno.

Myslím, že podobná psychologická bariéra existuje i ve společnosti. Není to o faktech, ta jsou snadno obhajitelná, ale spíše o vztahu lidí k české koruně, kterou odpůrci eura vnímají jako symbol Československa, i když historicky má své kořeny jinde. Tento postoj se podle mě musí měnit postupně, což se podle mě daří. Už to vidíme třeba právě u našich koaličních partnerů.

Zbývá necelý rok do voleb. Na co se teď musí vláda soustředit?

Vláda si musí uvědomit, že za tři čtvrtě roku budou volby. Opozice už svou kampaň zahájila. Je jí jedno, co se v poslanecké sněmovně bude dít, bude objíždět kraje a přesvědčovat národ, že pokud se vrátí, lidé se budou mít ještě lépe než kdykoliv předtím. Vláda na úrovni K4 a jako celek si musí toto uvědomit a nastavit tomu odpovídající strategii od ledna do září.

Nevidím důvod, proč bychom měli ve sněmovně prosazovat kontroverzní zákony, které společnost rozdělují, nebo které nemají podporu ani uvnitř koalice. Je potřeba k tomu přistoupit tak, že kampaň už začala, a přestat čekat na oficiální vyhlášení voleb. Pokud chceme uspět, musíme k tomu přistoupit stejně aktivně jako opozice.

To se týká i fungování ve sněmovně, včetně změny jednacího řádu. Tři roky slyšíme výtky, že s tím nic neděláme. Lidé už ani nevědí, co se bude schvalovat. Myslím, že ani opozici už to nepřináší body, protože obstruují téměř pořád, jen si přitom natáčí videa na sociální sítě. Ta neefektivita je vidět, rozhovory děláme ve sněmovně, ne na Úřadu vlády, protože tu musím být. A s tím se podle mě musí ještě něco udělat.

Musíme zopakovat všechny úspěchy, kterých jsme jako vláda dosáhli. Musíme se také soustředit na přípravu rozpočtu, což bude další politické téma. Opozice určitě čeká na možnost předhánět se, kdo rozdá nebo rozhází víc peněz. Je nutné být na to připraveni. Žijeme v zemi, kde volby kdysi rozhodovaly i takové věci, jako byly třicetikorunové poplatky u lékaře.

Co se týče kampaně…

Musíme mezi lidi. Nebýt ve sněmovně, ale mezi lidmi.

Na tom jste se shodli v koalici?

Na tom je shoda, ale zatím tomu praxe neodpovídá. Protože jsou tady ještě úkoly, které musíme co nejrychleji dotáhnout. Ale je to jediná cesta. 

A povedete společnou kampaň jako SPOLU? Protože zároveň třeba TOP 09 nedávno začala používat vizuály a hesla „Teď nesmíme zastavit“.

To je, myslím, nějaká v uvozovkách předkampaň, kterou si každá strana musí odehrát, aby zvýraznila svou identitu. To si myslím, že je úplně v pořádku. 

Myslím si, že volby budou opravdu důležité, nejenom protože jde o budoucnost České republiky, to se říká u každých voleb. Ale i kvůli tomu, že se opravdu řeší už rok dopředu. Vy se na to ptáte, další média taky zajímá, jaká bude kampaň, takže od ledna tu budeme žít v kampani. To musíme brát jako fakt, a proto je také podle mě dobře, že si strany v rámci koalice zvýrazňují svou identitu, protože snahou je, aby kandidátce SPOLU pomohl volič typu TOP 09 v Praze, ale stejně tak i volič na jižní Moravě, který se identifikuje spíš s KDU-ČSL. Proto je potřeba zdůrazňovat jednotlivé subjekty, ale musí to pak fungovat také jako jeden celek. Já jsem z Plzeňského kraje, kde jsem kandidoval s panem ministrem Baxou, a během kampaně jsme se výborně doplňovali. Myslím, že volič na těch setkáních ani nemusel poznat, kdo mluví za ODS a kdo za TOP 09.