Ilustrační foto. FOTO: Pixabay/hobim
FOTO: Pixabay/hobim
Válka vždy znamená násilí a je jedno, zda je před agresorem muž nebo žena. Ale pokud je nepřátelský voják pouze nepřítelem, je pro něj žena také vytouženou trofejí.
Znásilnění ve válce není jen aktem individuální nebo kolektivní agrese, který je veden přirozenými fyziologickými potřebami.
Je pravda, že biologický faktor, v tomto případě sexuální pud, hraje rozhodující roli, ale ve válce se stává i společenským fenoménem. V řadě případů slouží masové znásilnění jako politicko-vojenský nástroj.
Taras Repin v článku na Russian7.ru připomíná, že takové jednání má dlouhou tradici: „Názorným příkladem je epizoda z třicetileté války, kdy v roce 1631 vpadla vojska bavorského polního maršála Johanna Tillyho do saského hlavního města Magdeburku a vyvraždila téměř veškeré obyvatelstvo. Ušetřeny byly pouze ženy: ty nejkrásnější byly nahnány do vojenského tábora, kde se na nich vojáci dopustili demonstrativního znásilnění. Mnohem později, během soudních procesů s nacistickými pachateli v Norimberku, předložila francouzská strana dokumenty, které naznačovaly, že Wehrmacht používal masové znásilňování jako pomstu za francouzský odboj.“
Násilí na ženách se během války stalo skutečným rituálem. Bylo třeba prokázat neomezenou moc a nadřazenost. „Proto nacisté, kteří na frontě neměli o prostitutky nouzi, neustále požadovali ženy od podmaněného místního obyvatelstva.“
Znásilnění bylo vždy bezpodmínečným právem vítěze, jakousi trofejí, která korunovala nebezpečnou a trnitou cestu k dobytí. Žena poraženého nepřítele byla často žádanější kořistí než alkohol, zásoby, cennosti nebo zbraně. Z písemných pramenů je známo, že při dobývání všech velkých měst docházelo k hromadnému znásilňování. Tak tomu bylo i při pádu Říma a Konstantinopole. Při dobytí „Věčného města“ jej Vandalové nejen podrobili rozsáhlému plenění, ale uspořádali také skutečný lov na významné římské ženy.
„Odbornice na mezinárodní humanitární právo Madeleine Morrisová je přesvědčena, že samotná specifičnost válečného prostředí nejenže činila ženy zranitelnými vůči agresorům, ale také podporovala sexuální násilí. Podle Morrisové je válka obdobím osobní proměny: ztrácí svou individualitu a sžívá se s dominantními náladami panujícími ve vojenském prostředí, kde je každé násilí ospravedlnitelné. V míře, v jaké jsou vojáci schopni bránit své ženy, mohou být agresivní i vůči ženám nepřítele. Ve válce neexistuje pohlaví. Ženy jsou vnímány pouze jako součást nepřátelské společnosti, i když jsou méně chráněné než muži. Ve válce není místo pro slabost. Dochází k věčné konfrontaci mezi mužskostí a ženskostí: sexuální akt jako symbolické zabití má potvrdit status silnějšího.“
Za války se tak nechovali jen Němci. V roce 1936 Japonci prováděli masakry a hromadné znásilňování v čínském Nankingu. Podle vzpomínek Wong Peng Jie, Číňanky, která tyto strašné dny přežila, „Japonci všechny mnohokrát znásilnili“. Jedné znásilněné Japonec „strčil stébla rákosu do pochvy a ona na to zemřela“. Americká spisovatelka Naomi Woolfová ve své knize „The Vagina: A New History of Female Sexuality“ uvádí příklady hromadných znásilnění v afrických zemích, kde probíhají povstání, a zdůrazňuje, že ženy nebyly pouze znásilňovány, ale záměrně traumatizovány, přičemž jim byly uřezávány končetiny a poškozovány genitálie. „Obětem znásilnění se stalo něco, co způsobilo, že v nich vyhasl oheň,“ uvádí Wolfová.
Je třeba dodat, že autor článku vynechává smutnou skutečnost, že podobným způsobem zacházeli například vojáci Rudé armády s německými ženami.
„Když spojenecká vojska v pozdějších fázích druhé světové války vstoupila na německé území a obsadila je, docházelo k hromadnému znásilňování žen jak v souvislosti s bojovými operacemi, tak během následné okupace Německa. Badatelé se shodují, že většinu znásilnění spáchala sovětská okupační vojska. Po válečných znásilněních následovala desetiletí mlčení. Podle historika Antonyho Beevora, jehož knihy byly v roce 2015 zakázány na některých ruských školách a univerzitách, spisy NKVD (sovětské tajné policie) odhalily, že vedení vědělo, co se děje, ale neudělalo téměř nic, aby tomu zabránilo. Znásilnění často páchaly týlové jednotky. Podle profesora Olega Rževského bylo za páchání zvěrstev potrestáno 4148 důstojníků Rudé armády a mnoho vojínů. Přesný počet německých žen a dívek znásilněných sovětskými jednotkami během války a okupace není jistý, ale historici odhadují jejich počet pravděpodobně na statisíce, možná až na dva miliony.“ (en.wikipedia.org)
