Německá žena obsluhuje za války naslouchací zařízení protiletecké obrany. FOTO: commons.wikimedia.org/CC BY-SA 3.0 de
FOTO: commons.wikimedia.org/CC BY-SA 3.0 de
V době nacismu měly být vzornými ženami v domácnosti a matkami. Některé z nich ale vykonávaly i pomocné vojenské služby. Měly tak svůj specifický podíl na zločinech, které válka přinesla. Tato jejich role je ale zastíněna pozorností, která se věnuje spíše dozorkyním v koncentračních táborech.
Historička Franka Maubachová napsala o těchto ženách knihu (Udržujte pozici. Válečné zkušenosti a životní příběhy pomocnic wehrmachtu. Vyšla v roce 2009) a říká, že většina těchto žen svou spoluvinu za druhé světové války potlačila: „Tyto pomocnice jsou synonymem pro totální válku, v níž byly skutečně překročeny všechny hranice – mezi civilním a vojenským, muži a ženami, vojáky a civilisty.“
Franka Maubachová, přednášející moderní a soudobé dějiny na Univerzitě Friedricha Schillera v Jeně, pro svou studii o roli pomocnic wehrmachtu za druhé světové války hovořila s více než 35 ženami, kterým bylo v té době už přes 80 let. Co zjistila při svém výzkumu, shrnuje článek na webu německého rozhlasu.
„Když pozorně nasloucháte těm ženám, všimnete si počátečního bleskového nadšení, které je skutečně zmobilizovalo a vtáhlo do války. Na začátku války se přihlásilo mnoho žen. Nebyly povolány, ale chtěly být u toho a být svědkyněmi vítězství. Musíte také vidět, že chtěly jít do války stejně jako jejich mužští kamarádi. To je příběh, který je dnes obzvlášť zasutý.“
Podle historičky to určitě souvisí i s tím, že nakonec přišla porážka a byly odhaleny hrůzy holocaustu.
Až do 70. let 20. století byly ženy považovány za nevinné, pokud šlo o zločiny druhé světové války, a byly vnímány především jako oběti. Od 80. let 20. století se tento obraz ale mění, zejména s odkazem na dozorkyně v koncentračních táborech. Hovoří se také o spoluvině, spoluúčasti a pachatelství žen.
Franka Maubachová říká: „Vojenské dějiny byly po dlouhou dobu jednou z oblastí, kde převládal konzervatismus. Byly to tedy dějiny bitev a dějiny generálů a zkušeností z fronty, většinou ze zákopů, a teprve v 80. a 90. letech 20. století došlo ke kritice těchto konzervativních vojenských dějin a byla zahájena vojenská historie zdola. A právě v průběhu tohoto procesu se poprvé objevilo vnímání role žen ve wehrmachtu.“
Maubachová pracovala s deníky a dopisy bývalých pomocnic wehrmachtu. „Vyhledala fotografie, na nichž jsou zářivě usměvavé mladé ženy v čepicích, sakách, plisovaných sukních a botách na podpatku v pochodových kolonách nebo jako telefonistky. Na rukávu uniformy často nosily blesk pro zpravodajské jednotky.
Proto se jim také říkalo ‚Blitzmädchen‘, což bylo také synonymum pro lehkou dívku, děvku.“
Při zkoumání biografií se ukázalo, že ženy na okupovaných územích zastávaly i velmi odpovědné funkce. Označení Helferin nebo Militärhilfe by mohlo budit dojem, že šlo jen o nějaké pomocné pozice, ale nebylo tomu tak. Zaujímaly místa po vojácích, kteří museli na frontu. Dostávaly se tak i do funkcí, kde pracovaly s tajnými spisy.
Celkem takto jako pomocnice podporovalo nacionálně socialistické Německo půl milionu mladých, většinou svobodných a bezdětných žen. „Působily nejen ve wehrmachtu, ale také v německém Červeném kříži, gestapu a SS. Celkově se podíl žen v armádě pohyboval kolem dvou až tří procent. Ženy se tedy aktivně podílely na německém válečnictví, i když se mu ze strany badatelů a veřejnosti dostalo jen malé pozornosti. V prvních letech války se ženy hlásily jako dobrovolnice. Ke konci války však byla většina z nich odvedena na základě nařízení o mimořádné službě,“ píše se v článku.
„Nejzřetelněji je to vidět na nasazení protiletadlových pomocníků, které začalo koncem roku 1944. 100 000 žen bylo povoláno do protiletadlových světlometných baterií. Byly to ženy, které nastavovaly světlomety, aby osvětlily spojenecké bombardéry a umožnily jejich sestřelení. To lze jednoznačně označit za napomáhání při zabíjení, i když pak řeknou, že ‚jsme jen svítily‘.“
O těchto záležitostech se ženám moc mluvit nechtělo. Některé raději s nadšením vzpomínaly na začátek války a na svůj život v okupované Francii nebo Holandsku. Tam se jim dobře žilo v domech po vysídleném obyvatelstvu, vařili jim a starali se o ně, a ony si užívaly moci.
Po roce 1945, jakmile ženy odložily uniformy a zase si vzaly šaty, se na jejich roli zapomnělo. Válka a jejich role v ní ale znamenala pro mnohé z nich změnu. Byly zvyklé na velmi samostatný život a také na to, že o ně bylo postaráno. Zůstávaly pak často svobodné. V západním Německu se veteráni války oficiálně setkávali, a to se týkalo i žen. V komunistické NDR to povoleno nebylo, a tak byly někdejší pomocnice wehrmachtu odkázány na soukromé posezení u kávy, kde se setkávaly se svými spolubojovníky a spolubojovnicemi.
