V Babišových Lidových novinách lobbuje Hana Marvanová za „svobodu médiím“ (Zestátnit televizi? Naopak!, LN 17. 5.). Odmítá představy prezidenta Zemana o zestátnění České televize (Zemanův nápad je pobuřující hloupost, od níž se mohou snadno odrazit lidé s návrhy srovnatelně nemravnými, jen hůře rozpoznatelnými) a navrhuje v duchu představ a návrhů platformy Svobodu médiím, na níž se podílí, aby se nezávislost České televize a Českého rozhlasu na vládě a politicích posílila.

Rady veřejnoprávních médií nemá napříště volit Poslanecká sněmovna, ale „v souladu s původním smyslem zákona budou členové rady jmenováni na základě přímé nominace významnými a respektovanými organizacemi, které představují široké názorové spektrum, včetně politických stran zastoupených v Poslanecké sněmovně“. Existuje nějaká metoda na rozkrývání „původních smyslů zákonů“? Není to jen vyčůraná demagogie?

Návrh paní Marvanové míří proti svobodě veřejnoprávních médií podobně jako ten Zemanův, jenom v obráceném gardu.

V každém civilizovaném demokratickém státě je jedinou spolehlivou zárukou politické a názorové nezávislosti včetně dodržování občanských práv a svobod (např. svobody projevu) systém politických stran, zastoupených v parlamentu na základě svobodných voleb. Tím se vytváří jediný jakž takž spolehlivý prostor pro „široké názorové spektrum“ a názorovou pluralitu. Tím, že se do něho samy vecpou „významné a respektované organizace“ (jak se pozná, že jsou respektované? respektované samy sebou?), se otevírá prostor pro libovůli, danou drzostí a špičatými lokty těch, jejichž skutečným, i když nepřiznaným cílem je naopak „široké názorové spektrum“ pořádně přiškrtit ve svůj prospěch.

Je to velmi potutelný (krásné české slovo!) návrh na to, jak nahradit legitimitu demokratických politických institucí, která se měří kvantitativními, formálními měřítky (počet hlasů ve volbách). Zdůrazňuji že nejde o legitimitu v tom smyslu, kdo má mít pravdu, o pravdě jistě nerozhoduje počet hlasů, ale kdo a v jakém poměru je způsobilý hlídat prostor svobody v demokratické společnosti před různými vyčůranými samozvanci, kteří by si ho rádi upravili k obrazu svému.

To, s čím paní Marvanová a spol. přicházejí, je stará obehraná písnička, motto Velké Protikorupční Revoluce: Je třeba přistřihnout křidýlka politikům a vytvořit prostor pro „obyčejné lidi“, co makají a nekradou (primus inter pares je mezi nimi Andrej Babiš, v jehož listě paní Marvanová za svůj nápad lobbuje).

Pro politiky má být v mediálním ráji paní Marvanové, jestli tomu rozumím, taky jakýsi výběh, asi podobný jako kdysi v Občanském fóru v prvních měsících po listopadu 1989. Neboť strany jsou pro straníky, zatímco „výrazné a respektované organizace“ jsou pro všechny.

Další články Bohumila Doležala si můžete přečíst v jeho internetovém politickém zápisníku Události.