Současná diskuse o povaze režimu, který panuje v naší zemi, je zatížena mnoha radikalismy a chybnými srovnáními.

K radikálním názorům patří ty, jejichž zastánci tvrdí, že je u nás vlastně všechno po stránce demokratických mechanismů v pořádku (bývalý i současný prezident, předseda vlády a většina členů vládnoucích stran). Na druhé straně je radikální i pozice silných kritiků současného systému – k tomuto typu patří i zasloužilý bojovník za demokracii Bohumil Doležal, který razí termín „Nové pořádky“.

Pojetí Bohumila Doležala, které zřejmě pracuje s rozdílem mezi první a třetí republikou, je samozřejmě bližší pravdě než pojetí první zmíněné skupiny. Vše v pořádku není: to vidí i lidé s poměrně neostrým zrakem. Co se týče druhého zmíněného problému, chybným srovnáním. Je poněkud zbrklé srovnávat Českou republiku buď se zeměmi V 4, nebo dokonce se situací na britských ostrovech nebo v USA. Na tomto místě by byla zapotřebí spíše zdrženlivost: v jiných zemích je to zkrátka jinak a může za to jiná mentalita, jiná historie a poněkud odlišné vnímání politiky.

Pravda je někde uprostřed. Demokracii pořád ještě máme, měřeno formálními znaky. Probíhají svobodné volby, máme řadu svobodných médií, která plní „kontrolní funkci“, soudy soudí v naprosté většině nezávisle, existuje vláda práva (měřeno lidskou spravedlností), stále fungují základní principy zastupitelské demokracie. Na druhé straně lze pozorovat defekty, nad nimiž už nelze mávnout rukou. Nejsou ovšem téže závažnosti a téže povahy, proto je vhodné určit pořadí jejich významu.

Nejzávažnějším problémem je úpadek toho, co můžeme nazvat politickou kulturou. Rozumíme jí systém psaných norem a zvláště nepsaných sdílených tradic, přičemž některé z nich jsou poměrně starého data. Zvláště pro období masové politiky platí, že politikové sice mohou být bohatí, neměli by svého bohatství zneužívat.

Vše je zde otázka míry – je západní tradicí, že pro vládnoucího politika píšou nějaké noviny, většinou by je ale neměl přímo vlastnit, spíše si je získat silným programem. Je západní tradicí, že politik není žádný Mirek Dušín, většinou ale odstupuje, pokud překročí jeho ostudy (kterým se dnes říká kauzy) přijatelnou společenskou míru.

Je západní tradicí, že pokud se chce měnit nějaký přijatelný systém za jiný přijatelný (například parlamentní za poloprezidentský), většinou se s touto změnou přichází otevřeně ve volbách, nikoli polootevřeně při využití slabin všech protivníků.

Je západní tradicí, že pravicová vláda střídá levicovou a vice versa, což má dobrý důvod: politici povětšinou chtějí prosazovat nějaké programy, tedy nějaké myšlenky. Ideové vyprázdnění politiky (kterému se v našich zeměpisných šířkách říká obecně populismus) patří k úpadkům demokracie z nejvážnějších.

Mnohé deficity demokracie mají historické kořeny, například velmi malý počet členů politických stran a nefunkční vládní koalice, celá řada z nich je ale spíše výsledek aktuální situace – například rozšíření představy o nepolitické politice nového typu (stát lze řídit jako firmu), nebo představy o snadném nahrazení zastupitelské demokracie demokracií přímou (přímá volba prezidenta nebo například starostů obcí).

Tradice politické kultury snese nějakou tu facku v parlamentě a sexuální skandál, to patří k životu, ale nesnese nerozlišování soukromé a veřejné sféry (tedy mávání prezidentem na premiéra hůlkou a sprostá slova hlavy státu v televizi, případně záměna parlamentního sálu za sál taneční). Česká politická tradice je sice určována sekularizační mánií, ale i proti této tradici míří například prosazení údajného „zájmu státu“ nad právem, tedy platnými smlouvami státu s církvemi. To je spíše tradice pruská, chceme-li už s něčím srovnávat.

Tak bychom mohli pokračovat, ale myslím, že je příkladů již dostatek. Pointa tedy zní: žijeme nyní v defektní demokracii, což neměříme nějakým neexistujícím ideálem, ale spíše žitou západní politickou tradicí, které bychom se měli víceméně držet.

Pro demokracii platí podobná rada, jako pro učitelského eléva na začátku roku: začni přísněji, drž úroveň, jinak ti žáci přerostou přes hlavu. Pokud budeš příliš benevolentní a tolerantní, nevydržíš ani tři měsíce. Mnoho našich současných politiků se podobá začínajícím učitelům, kteří se nenechali poučit. Podcenili úroveň, kterou se zavázali držet. U učitelů to bývá z neznalosti, o politiků nelze vyloučit zlou vůli.

Jiří Hanuš, Pravý břeh, Brno