FOTO: youtube
Až na uřknuté pokrokáře, celý svět se ze srdce zasmál novým oficiálně vyhlášeným podmínkám Americké filmové akademie pro nominaci na ceny Oscar. Nová pravidla minuciózně určují etnické, rasové, genderové nebo inkluzivní podíly, bez jejichž dodržení snímek vůbec nebude přijat ke zvážení, natož oceněn.
Proporce všech těchto příznaků budou od roku 2024 platit nejen pro produkt v té podobě, v jaké by měl jít do distribuce, ale také pro složení tvůrčích týmů, ba i pro kompars. Nepřítomnost aspoň jednoho transgendera, invalidy nebo nemocného HIV, v nejhorším případě zástupce ras mezi tvůrci všech oborů, to bude bráno jako pádný důvod pro vyřazení snímku ze soutěže. Nové závazné podmínky, jak se dočítáme v odůvodnění, mají zajistit „rovnou reprezentaci zájmů všech diváků, ať již na plátně nebo mimo něj.“
Nebetyčná hloupost těchto formalistických kritérií pro posouzení uměleckého díla je tak do očí bijící, že nevyžaduje silnou polemiku. Jak zajistit kýžené procento invalidů čínského původu v bojových scénách nějakého historického filmu o povstání Spartaka v antickém Římě? Jakými prostředky vyjádřit u filmové postavy skutečnost, že jí bylo dvakrát operativně změněno pohlaví a v jakém rodě takového hrdinu označovat? Příznačné je, že v oficiálním oznámení filmových akademiků je demonstrativně nepřítomná jakákoli zmínka o talentu či slovní spojení „umělecká tvorba“. Konečně bude kvalita díla určována pomocí tak přesného nástroje, jakým je aritmetické pravítko, nikoli na základě osobního vkusu akademiků nebo souhrnného názoru diváků, kteří o objektivní hodnotě díla nemají co rozhodovat.
Kdosi vtipný poznamenal, že virus Covidu dávno zmutoval a stal se z něho vlastně test IQ. Nová kritéria pro oscarové ceny ovšem nesouvisí s řáděním pandemie, je to projev delších sociálně-kulturních trendů. Obdobný přístup pozorujeme při oceňování zásluh i v jiných společenských, ba i vědních disciplínách. Nobelova cena míru dávno není o míru v banálním významu tohoto slova. Cena za literaturu nemá s literaturou mnoho společného. Ani cena za ekonomiku není odměnou za národohospodářské objevy jednotlivců. Ve všech případech jediným kritériem je přínos oceněného ke společenskému pokroku. Vše, co se mu zpěčuje, je automaticky z posouzení vyřazováno, a naopak: velebeno je to, co mu napomáhá.
Proč by takový symbol pokroku jako George Floyd, takto oběť policejní brutality, nemohl obdržet Nobelovu cenu za literaturu, za mír, případně za ekonomiku? Není divu, že se ve Spojených státech nyní v souvislosti s nominací stávajícího prezidenta na Nobelovu cenu míru rozproudila živá diskuze (třeba na stránkách liberálního časopisu The Hill), zda není načase tuto cenu vůbec zrušit? Důvody jsou silné: vyznamenání činí osobnost svým způsobem exkluzivní, vyvyšující se nad ostatní, tudíž suprematistickou, s podezřením na skrytý rasismus.
Teď už rozumíte, proč se američtí filmaři jako čert kříže bojí použití nejasných termínů jako talent či profesionální mistrovství. Každá výjimečnost popírá princip rovnosti a spravedlivého přerozdělování materiálních a duchovních statků. Talent či umělecké založení nejsou přerozděleny mezi lidmi ani rovně, ani spravedlivě. Zatímco dříve probíhal boj o privilegia, nyní ho vytěsnil boj proti privilegiím. Leckdo může namítnout, že v dnešním světě jakékoli výsady jsou přítomny v hybridní podobě a prolínají se a protínají ve složitých prostorech – asi tak jako přímky v neeuklidovské geometrii. Co je útlakem v jednom kontextu, může být privilejí v jiném.
Příliš jednoduché představy
Zaráží simplifikovanost a intelektuální ubohost představ, které dnes v lepších kruzích platí za pokrokové. Kupříkladu žena v mužském světě je řazena do kategorie utlačovaných. Ovšem je-li žena bílá a bohatá a kdesi vedle ní se choulí muž chudý a černý, celá situace se stává nejednoznačnou, jelikož v hybridní kazuistice privilegium bohatství a bílé rasy se mohou navzájem překrývat a platit vůči sobě zcela libovolně. Navíc žijeme ve světě tak komplikovaném, že v každém z nás mohou být osobnostní kvality zřetelně privilegované a zároveň takové povahové rysy, které jsou utlačované ažaž. Co víc: mohou si vyměňovat místa nebo se navzájem ovlivňovat.
Nebýt skupin aktivistů, kteří privilegovanému jedinci ochotně poukáží na jeho neoprávněnou výjimečnost, možná by to ani nepoznal. Člověk žije jaksi ve vleku svého osudu a pokládá ho za vcelku normální. Dejme tomu jste zdravý, poměrně pohledný, chytrý a vzdělaný jedinec z dobré rodiny, navíc zásluhou rodičů nejste úplná holota. Aktivisté vás upozorní na to, že vládnete obrovským množstvím privilegií, které nebyly dány do vínku jinému spoluobčanovi. Ten pro změnu měl tu smůlu, že se narodil do mnohodětné rodiny matky-samoživitelky, navíc s černou pletí a podlomeným zdravím. Je přirozené, že máte nepřekonatelný pocit viny, kterou vnímáte silně, na rozdíl od opileckého otce, který se o srovnatelného občana nikdy nestaral a svou vinu necítí.
Jak se zachovat v souladu s novými etickými požadavky společnosti? Odpověď není jednoduchá. Vzdát se svých privilegií nebo se o ně podělit s potřebnými? První pohnutka typická pro bohaté, ale uvědomělé Američany je zgruntu falešná. Charita je cesta nejen urážející, ale také zavádějící. Ze základů marxistické dialektiky si pamatujeme, že dobročinnost je „podvod na pracujících“ neb měnit je třeba celý systém. Nestačí, když se muži horlivě účastní feministického hnutí nebo když bílí bojují za černé spoluobčany v rámci protestní vlny „Na černých životech záleží“. Stále je to pouhý podvod na pracujících, klam a mámení. Měnit je třeba systém – jenže jak a za co ho měnit?
Řešení v nedohlednu
Jak srovnat krásu, zdraví, přirozenou bystrost úsudku s šeredností, nemocí, vrozenou pomalostí a mdlým rozumem? Jak vybudovat sociální nadstavbu tak, aby narovnávala možnosti za nerovných výchozích podmínek? Ke společenské přestavbě je třeba moci a moc, jak známo, se vždy pojí s privilegii. Je to zatraceně nesnadný hlavolam, složitější než ježek v kleci. Jeho vyřešení je v nedohlednu, ale je vyžadováno okamžitě, teď a tady. Nedochází-li k dobrovolné rezignaci jedinců na nezasloužené výsady, mladá hypersenzitivní generace má právo nastolit rovnost násilím, bez ohledů na váš útlocit.
Kuriózní požadavky amerických filmařů nejsou víc než přiznanou hloupostí. Právě tak je vnímají i mnohé postavy Hollywoodu, které neztratily soudnost. Demonstrativní hloupost výsledků je neklamnou známkou toho, že ani teoretická východiska nemohla být chytrá. Obecnou premisou, jež spolehlivě zaručuje pokles kvality ve všech uměleckých oborech, je módní požadavek diversity, povinné rozmanitosti. Je to požadavek naprosto univerzální a imperativní.
Samotná myšlenka, že kulturní obohacení je dosažitelné pomocí mechanického přiřazování jedněch principů, postupů, estetických zásad, hodnotových systémů k jiným, je beznadějně scestná a falešná. Pravé umění se kultivuje tím, že tvůrčí síla nabírá hloubku a výšku v rámci poměrně izolovaných kulturních systémů. Nejlepší světová poezie vznikla dodržováním přísného řádu – rytmu a rýmu. Ani klasická čínská literatura, ani fascinující latino-americká próza, ani geniální Mozartova hudba by nezískaly na hodnotě zbla nic, kdyby k nim byly mechanicky přiřazovány cizí kulturní vložky – třeba gruzínská polyfonie, víření afrických tamtamů, japonské sborové zpěvy nebo ruské bajky. I jazykové výpůjčky jsou plodné jen do té míry, do jaké jsou absorbovatelné. Požadavek vynucené diversity je zaručenou cestou na umělecké dno.
Hollywoodští rovnostáři budou muset prezentovat zánik filmového umění jako důstojný a vysněný cíl promyšleného snažení. Není to jednoduché v situaci, kdy nevíme, který koncept se rýsuje jako vítězný. Je to utopický levičácký ideál dokonalé rovnosti všeho se vším? Anebo archaický princip hierarchie? Či zákonitosti biologického boje o přežití? Pak je dobře nezapomínat, že v konkurenčním zápase nikdy nevítězí ten silnější, nýbrž ten, kdo se lépe umí adaptovat k okolnostem.
