Trpěla cyklickými depresemi, v šestnácti se dokonce pokusila otrávit svítiplynem. Lék na krutosti a absurditu života ale naštěstí našla v malování a dalších uměleckých aktivitách. Pojímala je jako zbraň, pomocí níž se mohla vysmát všemu, co ji rozčilovalo i děsilo.

První měsíce letošního roku přinášejí hned dvojí příležitost připomenout si výjimečnou osobnost malířky, scénografky, básnířky i prozaičky Evy Švankmajerové. Ve druhé polovině ledna vyšla v nakladatelství K-A-V-K-A její výpravná monografie Jsem malířka a od 3. března bude její dílo k vidění v kutnohorské Galerii Středočeského kraje. Expozice jejích obrazů bude součástí velké výstavy DISEGNO INTERNO – EVA ŠVANKMAJEROVÁ / JAN ŠVANKMAJER uspořádané u příležitosti devadesátých narozenin slavného filmaře a jejího manžela Jana Švankmajera.

Otevřít galerii (12)

Doživotní spiklenci slasti

V září roku 1960 se dvacetiletá studentka scénografie na Katedře loutek Akademie múzických umění Eva Dvořáková potkala ve výtahu v Lichtenštejnském paláci, kde škola sídlila, s mladým režisérem Janem Švankmajerem. O pouhé dva měsíce později se vzali a začal tak více než čtyři dekády trvající vztah, který ukončila až Evina smrt v roce 2005. Eva s Janem v něm fungovali nejen jako manželé, ale také jako navzájem se inspirující a podporující umělci. Ať už se Eva podílela na Janových filmech, měli společné výstavy, nebo pořádali s přáteli ze Surrealistické skupiny v Československu nejrůznější surrealistické hry a experimenty, vždy z jejich tvorby vyzařovala nespoutaná imaginace, ironie a subverzivní přístup k autoritám všeho druhu. Jakkoliv tyhle rysy mají už jejich díla ze šedesátých let (např. obrazy z Evina Emancipačního cyklu), oba manželé je dále rozvíjeli především po seznámení s Vratislavem Effenbergerem a po vstupu mezi české a slovenské surrealisty.

Dále čtěte

Ve světě plném hrozeb potřebujeme silná média. Podpořte FORUM 24

Deník FORUM 24 vznikl jako Svobodné fórum v únoru 2015, aby se přidal mezi ty, kteří chtěli Českou republiku bránit…

Stopa Evina bytí

Patrně díky světovému věhlasu, který Janovi získaly jeho filmy, bývá mimo okruh znalců výtvarného umění Eva vnímána hlavně jako manželka a spolupracovnice slavného režiséra. Přitom se však jedná o jednu z našich nejoriginálnějších a nejvýraznějších malířek druhé poloviny dvacátého století. Eviny obrazy, stejně se to ale dá vztáhnout i na básně a další uměleckou tvorbu, velmi intenzivně a kreativně reflektují její život. Témata, jako jsou ženská emancipace, erotika, mateřství, prožívání vlastního těla nebo manipulace a ovládání jedince systémem, uchopuje se značnou mírou ironie přecházející v těch nejvypjatějších polohách až v jakýsi groteskní škleb. Přitom je ale ztvárňuje stylem, který má blízko k lidovému umění, rousseauovskému naivismu nebo surrealisticky poťouchlému pohrávání si s realitou ve stylu Maxe Ernsta či Reného Magritta. Nic z toho však nepůsobí jako kalkul, spíše jde o bytostnou potřebu vyjádřit intenzivní vnitřní prožitek z podivného a dosti pokřiveného světa kolem nás, jenž v malířce či básnířce nadané obrovskou imaginací a rozjitřeným vnímáním vyvolává obrazy nevšední síly. Asi nejlépe svůj přístup k umělecké tvorbě vyjádřila ona sama v textu pro knihu EvaŠvankmajerJan vydanou nakladatelstvím Slovart v roce 1998: „V takové chvíli, kdy vzniká stopa mého bytí, je ta chvíle nejen veselá a smutná, ale jaksi se střetnu s příčinou své přítomnosti.“