Není to tak dávno, co byla řada českých médií zahlcena úvahami o vystoupení České republiky z Evropské unie. Poté smršť příspěvků různé kvality rychle utichla. Až se zdálo, že soudným hlavám došlo, že džina czexitu nemá smysl vypouštět z lahve tak lehkovážně. Jakkoliv se může zdát realita odchodu Česka nemyslitelná, téma se stává tématem tím, že se o něm mluví.
Nicméně, nebyla by to česká politika, kdyby opatrný optimismus rychle nezchladila. Olej do skoro vyhaslého ohně teď ovšem nepřilili obvyklí podezřelí – Okamurova SPD, komunisté, ANO či Piráti –, ale druhý muž sociálních demokratů Jiří Zimola. V komentáři, který nedávno vyšel v Právu, se přihlásil k myšlence, že referendum je báječná věc a že by lidé měli mít šanci přímo rozhodovat o členství Česka jak v EU, tak v NATO. Do očí bijící surfování na vlnách populismu jihočeský sociálně demokratický enfant terrible pochopitelně zaštítil neprůstřelnou argumentací typu „když mohli lidé rozhodovat o vstupu, proč by nemohli rozhodovat také o setrvání“ či chlácholením čtenáře „správným a bezpečným“ nastavením referenda. Jako vždy je Jiří Zimola ve své hlavní premise zcela vedle: Legitimitu politického rozhodování totiž nelze redukovat na úvahu, že více rovná se lépe, a rozhodnutí lidu je tedy legitimnější.
Proč? Respektovaný teoretik demokracie Fritz Scharpf ve své knize Governing in Europe: Effective and Democratic?, která se od svého vydání v závěru 90. let dočkala více než 4 000 ohlasů, tvrdí, že legitimita politického rozhodování má tři složky. Vstupní část lze ve zkratce shrnout jako možnost rozhodovat pro ty, kterých se rozhodnutí týká. Procesní legitimita pojednává o kvalitě rozhodování, čili jednak o transparentnosti a právní čistotě procesu, ale také o tom, zda umožňuje diskusi zúčastněných a zvážení relevantních argumentů. A konečně výstupní legitimita znamená, že dotčené rozhodnutí skutečně vyřešilo zadaný problém a nevyrobilo nový. Tedy pro jistotu ještě jednou: legitimita rozhodování se zdaleka netýká jen objemu těch, kteří mohou rozhodovat, ale také kontextu, který rozhodování provází a podmiňuje, a schopnosti zvoleného mechanismu vyřešit zadaný problém.
Britové by mohli vyprávět
Referendum, zejména pak o tak komplexní a složité agendě, jakou je evropská integrace, splňuje parametry legitimity jen v první dimenzi. Skutečně je to inkluzivní nástroj, který metaforicky umožňuje ovládaným, aby vládli, jenže tím jeho výhody končí. Solidní, dlouhodobá a věcná debata o evropské integraci u nás prakticky neexistuje. S referendem bychom ji navíc ani nestihli, jelikož lhůta od vyhlášení referenda k jeho konání trvá zpravidla týdny či měsíce, nikoliv roky. Srovnání se vstupem do EU neobstojí, protože od podání české přihlášky do uzavření vyjednávání uběhlo několik let, zatímco u referenda o czexitu by s takovou dobou počítat nešlo. O kvalitě diskuze už řeč byla, empiricky její průběh dobře naznačila britská kampaň Leave, která byla delikátně řečeno založena na neúplných faktech a překrucování.
Stejný problém nastává s legitimitou na výstupu. Opět ze stromu teorie na praktický britský trávníček: Od vypsání referenda až po vyhlášení výsledků nikdo nebral v úvahu například politicky i lidsky palčivý irský problém, který dlouhodobě představuje bolestivou stránku ostrovní historie. Snaha o jeho řešení v kontextu brexitu připomíná pokus vybádat kvadraturu kruhu, za který je zodpovědná ne EU, ale britská vláda. Nedodělků a potenciálních problémů přitom britské referendum vyrobilo více a není důvod se domnívat, že v českém případě by tomu bylo jinak. Odchod z Evropské unie by problémy české společnosti nevyřešil, jelikož se členstvím vůbec nesouvisejí.
V případě Jiřího Zimoly a jeho rozumování nad evropským referendem se snad lze pousmát nad tím, jak se s každým dalším veřejným vystoupením tento kdysi nadějný kádr tuzemských socialistů proměňuje v politického čičmundu. Problém redukování důležitých věcí na jednoduché, leč nebezpečné zkratky je ale bohužel takřka systémovou vadou značné části tuzemské politiky. Dílem je na vině neznalost, dílem cynická manipulativnost. Ani jeden motiv příliš optimismu nevzbuzuje.