ROZHOVOR / V Gruzii stále přetrvává zklamání z toho, že země nedostala pozvánku do NATO. Myslí si to politoložka Zina Bechná, která vyrostla v Gruzii, ale vystudovala a žije v Česku. Podle ní je situace na gruzínském venkově složitá. Stát je stále největším zaměstnavatelem a na penězích od státu závisí celé rodiny. Stát je dnes zakladatel Gruzínského snu Bidzina Ivanišvili.

Zinaida Bechná, česká politoložka gruzínského původu, působí na Katedře mezinárodních vztahů a evropských studií MU a taktéž v Mezinárodním politologickém ústavu jako odborná asistentka.

Zino, vy jste politoložka, původem Gruzínka, která dění v Gruzii sleduje přirozeně nejen z odborného, ale i z čistě lidského hlediska – obě tyto roviny nás velice zajímají. Můžete nám ale nejprve popsat své osobní zkušenosti z Gruzie a jak jste se ocitla v České republice? 

Je to ještě složitější. Já jsem se narodila v někdejším Československu, táta tu tehdy sloužil v armádě, ale jako několikaměsíční jsem se s rodiči přestěhovala zpět do Gruzie. Moji rodiče přitom nejsou čistokrevní Gruzínci, mám v sobě ukrajinskou, ruskou a gruzínskou krev, nicméně v Gruzii, konkrétně v druhém největším městě Kutaisi, jsem vyrostla a vystudovala střední školu.

Do České republiky jsem se dostala jako osmnáctiletá díky stipendiu, které vypsalo české Ministerstvo zahraničních věcí v rámci rozvojové pomoci. Byla to výjimečná příležitost, která mi doslova změnila život. Dodnes jsem za to nesmírně vděčná a pokaždé, když si vzpomenu na tehdejšího českého velvyslance pana Jiřího Nekvasila, zaplaví mě silné emoce.

Byla jsem totiž první, kdo se na stipendium dostal ne díky gruzínské korupci, ale řádným konkurzem. Češi tehdy bouchli do stolu a řekli, že si stipendisty budou vybírat sami, že to nemá být cestovka pro bohaté, ale příležitost pro ty, kteří chtějí opravdu studovat, a to se některým lidem tak úplně nelíbilo. Možnost studovat v České republice jsem vnímala jako návrat „domů“. Zatímco mí spolužáci snili o Americe, Velké Británii nebo Německu, já jsem vždy toužila po České republice.

V Gruzii jste žila ve velice dramatické době, kdy se země odtrhla od Ruska a procházela skutečně těžkým obdobím. Jak na to vzpomínáte? 

V dramatickém roce 1991 jsem právě nastoupila do první třídy. Celá země, včetně gruzínského školství, procházela neuvěřitelnými zvraty. Coby dítě jsem si připadala jako pokusný králík, tolik reforem a změn zažil málokdo. Země čelila několika válkám způsobeným nepokoji v Abcházii a Jižní Osetii, ve kterých hrály klíčovou roli ruské ozbrojené síly, propukla občanská válka, první gruzínský prezident Zviad Gamsachurdia byl za nejasných okolností zabit. Stát se zhroutil, byl nefunkční, vše se přesunulo do šedé zóny, bez úplatků nebylo možné doslova nic.

Gruzínská samostatnost byla, a vlastě stále je, těžce vykoupená. Když jsem kvůli stipendiu potřebovala vyřídit pas, nebylo to vůbec jednoduché. V Gruzii tehdy neexistoval funkční úřad, kde by člověk mohl požádat o pas a jednoduše ho získat. Všechno se řešilo přes úplatky a známosti. Díky obrovské podpoře mých rodičů se podařilo vše zařídit. V osmnácti letech jsem se ocitla sama v zemi, kterou jsem opustila jako miminko. Nikoho jsem tu neznala, neuměla jazyk, ale měla jsem pravidelně pět tisíc korun měsíčně studijní stipendium a byla jsem nesmírně vděčná a šťastná.

Proč jste se rozhodla právě pro Brno, Masarykovu univerzitu a studium politologie a mezinárodních vztahů? 

Za to může vlastně jeden zimní svetr. Po příjezdu jsem nejprve byla rok v Poděbradech, kde je centrum pro zahraniční studenty, které spravuje Karlova univerzita. Byli jsme tam cizinci ze všech koutů světa a měli jsme rok na to, abychom se naučili česky tak dobře, abychom mohli studovat v českých studijních programech, což byla nezbytná podmínka i mého stipendia. Na Vánoce jsem jela domů a maminka mě požádala, abych dovezla svetr synovi její kamarádky, který studoval v Brně. Přijel si pro něj do Poděbrad. Tehdy jsem o tomto městě, které je nyní mým domovem, slyšela myslím poprvé. Zaujalo mě to natolik, že jsem se rozhodla zjistit více o možnostech studia na Masarykově univerzitě.

Tehdy ještě FSS MU sídlila v provizorních prostorách na Grohově ulici, zašla jsem na studijní oddělení pro základní informace a byla jsem naprosto okouzlená. Chovali se ke mně neuvěřitelně vstřícně, vše mi vysvětlili, byli milí. To se stalo přesně před dvaceti lety a byl to další šťastný okamžik v mém životě. 

Po zmiňovaném panu velvyslanci jsem tady v Brně potkala další lidi, kteří ve mě věřili a ohromně mi pomohli. Mluvím především o mém učiteli Petrovi Suchém, současném prorektorovi MU, který mi dodával odvahu a povzbuzoval mě. Začít po pouhém roce studia češtiny studovat tak náročný obor, jako jsou mezinárodní vztahy a evropská studia, to byla velká výzva, a přiznávám, že jsem někdy ztrácela víru, že to dokážu.

Vaše rodina nicméně zůstala v Gruzii, máte tam jistě také hodně přátel. Předpokládám, že je navštěvujete, sledujete, co se tam děje, a vnímáte nejen velké události, které se dostanou do zpráv světových médií, ale i nálady a názory běžných Gruzínců – jak vnímají současnou situaci?

To je velmi komplikované téma, které snad ani nelze shrnout do jedné stručné odpovědi. V posledních volbách, které se uskutečnily letos v říjnu, zvítězil Gruzínský sen s velkou převahou 54 procent hlasů, některé předvolební průzkumy ale predikovaly dokonce 70 procent. Okamžitě se však objevily důkazy, že na mnoha místech docházelo k jejich ovlivňování právě ve prospěch Gruzínského snu. Prezidentka Salome Zurabišviliová výsledky voleb neuznala a odmítla svolat nový parlament. Ten se však přesto sešel, zabarikádoval se v budově parlamentu a zasedá. 

Přitom samotní Gruzínci jsou velmi rozdělení. V převážně zemědělských venkovských regionech je Gruzínský sen skutečně populární. Musíme si totiž uvědomit, že stát a jeho aparát je zde mimo jiné také největším zaměstnavatelem. A na příjmech státem placených lidí jsou pak závislé celé rodiny. A stát, to je nyní Bidzina Ivanišvili a Gruzínský sen. Ivanišvili se díky svému majetku prezentuje také jako velmi štědrý mecenáš, což mnoha lidem imponuje a další v tom vidí snadné a jasné řešení všech složitých problémů – je mocný, má peníze, vše zařídí. 

Naopak obyvatelé velkých center volí spíše opozici, ale mnohým z nich Gruzínský sen přinejmenším nevadí. Ti, kterým vadí, jsou v ulicích, ale vidí, že jejich protesty – byť velké a hlasité – reálně k ničemu nevedou. Část Gruzínců navíc stále cítí velké zklamání z Bukurešťského summitu roku 2008. Tehdy Gruzínci společně s Ukrajinci do poslední chvíle doufali v získání takzvaného Akčního plánu, který by představoval důležitý krok směrem k jejich plnohodnotnému členství v NATO.

Naděje se však nenaplnily, což mezi nimi vyvolalo zklamání. Rusko si už dovolilo agresi jak vůči Ukrajině, tak roku 2008 vůči Gruzii. Navíc je prostřednictvím vojenských jednotek přítomno v Jižní Osetii a Abcházii. Rusko tím prodává strach, a část gruzínské společnosti mu bohužel propadá – obávají se, že situace se může dramaticky zhoršit.

Rozumím, s tímto jednoduchým a přímočarým viděním světa se v České republice setkáváme také. Třeba v podobě „když je bohatý, má už dost a nebude krást“. A ruské hrozby, kybernetické útoky či dezinformační kampaně ovlivňují i naše veřejné mínění. Na první pohled jednoduchá řešení jsou nesmírně lákavá a ekonomická situace v tom hraje podstatnou roli. 

Ekonomická situace mnoha Gruzínců je skutečně těžká. Země se dlouhodobě potýká s vysokou nezaměstnaností, která dosahuje přibližně 15 procent, a zároveň s výrazným odlivem lidského kapitálu. Od 90. let opustila Gruzii podle odhadů až čtvrtina obyvatel, přičemž ekonomická emigrace pokračuje i dnes. Od přátel vím, že například v rámci bankovního sektoru a finančnictví Gruzii aktuálně opustilo velké množství odborníků, většinou mladých vzdělaných lidí, pro které není těžké usadit se kdekoliv na Západě. 

Na druhé straně se do Gruzie přistěhovalo velké množství Rusů, kteří sem uprchli před mobilizací. Tato situace je z mnoha důvodů výjimečná. Ruští imigranti se s místními obyvateli příliš nemísí a vytvářejí paralelní komunity, kde dominují ruština a ruský životní styl. Není jasné, kolik jich v Gruzii žije, jak dlouho zde zůstanou, ani jak se s nimi vypořádá společnost, která má převážně antiruské postoje. Mnozí z nich podnikají a zakládají firmy, často však v šedé zóně ekonomiky. Jaký přínos nebo dopad to pro Gruzii bude mít, zůstává nejasné.

Dalším potenciálním problémem je rostoucí vliv Číny, která intenzivně investuje do infrastruktury, zejména do dopravních projektů. K tomu se přidává i aktivita dalších zemí, jako jsou Turecko nebo Írán.

Vládní strana Gruzínský sen prezentuje svou strategii jako úspěšné balancování mezi různými zájmy. Tato politika, označovaná jako „smart security“, nemá daleko k „politice více azimutů“. Zda je to rozumné, ukáže až čas. Já bych si o tom dovolila pochybovat. 

Zino, co by se mělo podle vás stát, aby se Gruzie v této geopoliticky, ekonomicky i lidsky velmi obtížné situaci neztratila? 

Největším bohatstvím Gruzie jsou samotní Gruzínci, kteří si přejí být součástí Evropy a jsou ochotní tomu mnohé obětovat. Koneckonců i samotná EU slovy svých představitelů uznala, že kandidátský status EU byl udělen především gruzínskému lidu. Evropská unie by se nyní měla v Gruzii více angažovat, měla by dát této zemi nejen naději, ale i reálnou podporu, jinak tuto velmi prozápadní – vlastně jedinou prozápadní – výspu v neklidném a geopoliticky komplikovaném regionu ztratí.

Text vyšel v prosinci 2024 v tištěném čísle časopisu Kontexty 6/2024.

KONTEXTY / Jako bonus čtenářům serveru FORUM 24 pravidelně přetiskujeme články z časopisu o kultuře a společnosti Kontexty.