Filozof Václav Bělohradský se během přestávky včerejšího jednání sněmu vládnoucího hnutí ANO pozastavoval, jak to, že Martin Komárek, který kandidoval na místopředsedu, není skoro vůbec vidět. Bělohradský, který má extrémně vyvinutý mocenský radar, tím naznačil, že výsledek místopředsednické volby je vlastně jasný. A on opravdu byl předem jasný. Jen ne Martinu Komárkovi, který s téměř plačtivou obrannou odpověděl: „Vždyť ale já tak makám!“
Martin Komárek hořce prožívá nepochopení delegátů a hlavně deficit lásky od předsedy. Dobře ví, že kdyby si předseda dal záležet a jeho city opětoval, tak by delegáti byli upozorněni, že mají pro Komárka hlasovat. Takhle ale dostal pouhých 37 hlasů z téměř dvou stovek. Těch 37 lidí se prostě jen spletlo, protože k nim nedorazila informace, že Komárka volit nebudeme. Jednání sněmu totiž bylo předem velmi podrobně nacvičeno a zásadní volební dilemata byla od začátku pod naprostou kontrolou předsedy. Poučil se totiž z předchozích stranických sněmů, kde mu delegáti ještě volili v rozporu s jeho názory, jak si chtěli. To se nyní zcela změnilo. Kandidáti, které si předseda do řídícího orgánu strany nevybral, dostali diskrétní doporučení, aby svoji kandidaturu stáhli. Když to udělali, tak si zachránili zbytky předsedovy lásky. Příkladem je herec Martin Stropnický, který ve své naivitě nejdřív pomýšlel na funkci prvního místopředsedy, potom aspoň řadového místopředsedy.
Hnutí ANO není první strana autoritativního typu, v níž Martin Komárek působí. Koncem osmdesátých let jako nadějný komunistický novinář a externí autor Rudého práva vstoupil do KSČ. Sám říká, že ho do komunistické strany dovedla výchova. Jeho otec Valtr Komárek mu prý již jako dítěti četl před spaním Marxovy a Leninovy spisy. Těsně před revolucí stihl Martin Komárek oslavit prvního dělnického prezidenta Klementa Gottwalda, a to v rozsáhlé stati pro sobotní přílohu Rudého práva. Název i po letech vysvětluje Komárkovy vlastnosti. Jmenoval se Magnetismus tvořivé osobnosti a byl napsán ke Gottwaldovým narozeninám.
Je zjevné, že tento magnetismus Komárka provází. Tvořivou osobnost krátce po revoluci v roce 1989 objevil ve Václavu Havlovi, ale ještě mnohem silněji ve Václavu Klausovi. Po takzvaném Sarajevu se jeho politická orientace jakožto prestižního komentátora MF DNES obracela k Unii svobody, až dočista ztratil směr. Magnetizující osobnost našel pak až v miliardáři Andreji Babišovi, kterého v jednom článku ovšem nejprve ostře znectil jako naprostého burana. Pak se mu náhle rozjasnilo, vstoupil do hnutí ANO a objevil se v proslulé bílé košilce vedle samotného předsedy. A billboardů bylo tolik, že mnoho lidí nalezlo v tom novém stylu bílých košil zalíbení. A tak vesměs velmi líný, upovídaný Komárek náhle, v již vyšším středním věku, hrál roli mladé dynamické osobnosti, která je jedna z těch, co to tu vezme do rukou a vyžene kmotry. Škoda že se nedržel novinařiny. Byl totiž vtipným komentátorem.
Martin Komárek obdržel křeslo v Poslanecké sněmovně a post předsedy tamní mediální komise. Tím se ale jeho dynamický politický nástup zadrhl. Magnetizující předseda dal několikrát najevo, že Martina Komárka považuje za plytkého žvanila, který ho nemagnetizuje. Martin Komárek, jako mnoho podobných intelektuálů, kteří se vydali po cestách politické moci, tyto signály buď nepostřehl, nebo se upínal k představě, že svojí loajalitou a ideologickou čistotou či dokonce kreativitou svou situaci zvládl. Kdyby mu tatínek Valtr četl před spaním dějiny VKS(b), nikdy by takové iluzi nemohl propadnout.
