O Miloslavu Ransdorfovi se píše často. Je údělem komunistických politiků, že se píše především o těch, kteří jsou nějakým způsobem odlišní. Filip donášel, Remek je kosmonaut, Dolejš je tak trochu neortodoxní, Konečná bývala Miss Sněmovny, Semelová je stalinistka a má ráda hrob Klementa Gottwalda a Ransdorf je filozof. Vybavit si nějaké jiné komunistické politiky je trochu problém. Jsou příliš šediví a zaměnitelní.
O Ransdorfovi ví každý, že měl dopravní incidenty, řešil nějaké finanční problémy, kandidoval neúspěšně na šéfa strany a teď se zase zamotal do nějakých kejklů ve švýcarské bance. Od pohledu se dobře pamatuje. Když jsem na nějakém energetickém semináři znuděně opustil sál, protože právě bývalý významný politik cosi povídal, udělal totéž současně i hluboce otrávený Ransdorf se slovy, že tohohle chlapa už poslouchat nebude. Neodolal jsem zavést rozhovor o významných otázkách historie a politiky. Grebeníčka bych se na nic neptal.
Právě u Ransdorfa je ale pro širší veřejnost problém zjistit, v čem ta jeho odlišnost spočívá. Všichni tuší, co asi tak dělá kosmonaut nebo udavač, jednoho řídí řídicí středisko a toho druhého řídící důstojník, ale u filozofa by bylo třeba číst jeho knihy a články, což je dost náročné na čas. Nejen na čas, jak pochopíme, když otevřeme třeba jeho zásadní dílo Nové čtení Marxe, které vznikalo od 70. do 90. let.
„Marxismus je otevřený a dynamický systém a jeho pojetí lidského života a světa je lákavá alternativa pro všechny lidi dneška. Ale často proti tomuto pojetí života stál a dosud stojí svět každodennosti, kde se staticky strukturované danosti pojí s prchavostí mlžného oparu, který není možno uchopit. Jde o to, aby každý občan této země věděl, že budoucnost pro něho přináší řadu reálných alternativ, možností, na jejichž volbě a prosazování se jako pán a vlastník svých životních podmínek podílí i on sám.“
Ransdorfův jazyk není skutečně příliš jednoduchý a těžko si představit, že by se do něj začetl nejen „každý občan této země“, ale třeba i řadový komunista. Pro něj bude soudružka Semelová srozumitelnější.
Ransdorf studoval historii a filozofii na Filozofické fakultě v Praze, kde se stal v roce 1982 kandidátem věd. Pak pracoval na katedře filozofie Filozofické fakulty UK a v Prognostickém ústavu ČSAV.
Na své internetové stránce má vlastní životopis napsaný ve třetí osobě. Tam v souvislosti s Topolánkem a Dalíkem píše: „Ransdorf, když pozoruje toto hemžení politického hmyzu, má k politice dvojí vztah: neklást odpor by byla spoluvina a zároveň být v takové společnosti se člověku nechce. Jak říkal básník Iuvenalis na otázku, proč není u císařského dvora v Římě: ‚Neumím lhát!‘ Ransdorf se brání tím, že si udržuje alespoň trochu prostor pro své koníčky: malování, literaturu, ale hlavně hudbu. V ní, v Bachovi, Mozartovi, Beethovenovi, Wagnerovi, Smetanovi, Dvořákovi, Mahlerovi, Janáčkovi, Ostrčilovi, Martinů a stovkách dalších, snad nejvíce rozkvetla evropská duše.“
A pokračuje:
„Myslím, že ve filozofii ve stejné míře, od Anaximandra až po Marxe a třeba Sartra. Evropská duše existuje v národním ztvárnění a v pluralitě. Jak tomu chtěl Šalda – kultura je vyznávání nemožného a neustálé posouvání hranic. Vědomí nutnosti nahlížet svou vlastní existenci přes zkušenost jiných, snaha vidět jejich svět zevnitř, Ransdorfa nutí osvojovat si jiné jazyky, klasické jazyky, jazyky biblických dob, jazyky středověké i moderní Evropy.“
Tolik europoslanec o sobě a jak čelit hemžení politického hmyzu.
V rozhovorech se dokáže vyjadřovat průzračněji než v ekonomických spisech. O Vladimiru Putinovi, o kterém si myslí, že původně Krym připojit k Rusku nechtěl, na serveru denik.cz letos v červenci říká:
„Člověk autoritářského ladění, ale pořád představitel největší demokracie, kterou kdy Rusové měli. V Evropě ovšem nevidím osobnost, která by vytyčila perspektivu a řekla: Přátelé, tudy půjdeme, abychom překonali krizi, jež tady je.“
S Miloslavem Ransdorfem se jistě obtížně diskutuje, protože si všechno pamatuje a zná hodně čísel. Třeba ve své práci Ekonomika pro člověka (2009) píše: „Vladimír Dlouhý v Politické ekonomii (1987/6) kladl Československo na úroveň Itálie. Václav Klaus, dnešní český prezident, ještě roku 1989 napsal, že ‚z hlediska stability spotřebitelského trhu bychom obstáli i v širším srovnání‘. Svá tehdejší slova by oba polistopadoví hrdinové mohli opřít o údaje o hrubém domácím produktu na obyvatele.“
Pak následuje smršť čísel o HDP, na která nemá laik co říci: „Ten činil roku 1987 v Itálii 10 350 USD, ve Velké Británii 10 420 USD, ve Španělsku 6 010 USD, v Singapuru 7 940 USD. Francie dosahovala 12 790 USD, Nizozemsko 11 860 USD atd. A Československo? To mělo podle ročenky CIA roku 1988 hrubý domácí produkt na obyvatele 10 130 USD!“
Nebo nyní v Halo novinách (20. 11.) tvrdí o československé privatizaci: „Celé prosperující obory zanikly, například výroba letadel, která měla zakázky a na přelomu osmdesátých a devadesátých let produkovala dolar – tehdejší silný dolar – za dvě koruny.“
Pamětníci si sice matně pamatují, že se u nás nežilo zrovna jako na Západě a že naše obchody a ulice vypadaly tak děsně, že to ani komunistické televizní seriály nestačily zamaskovat, ale když CIA soudí, že jsme na tom jako Británie, co k tomu dodat.
Teď to možná nebude s politickou dráhou Miloslava Ransdorfa valné, i když u komunistů nikdo neví. Svým způsobem jsou u nich i zázraky možné. Ještě jednou zopakujme tu větu: „Marxismus je otevřený a dynamický systém a jeho pojetí lidského života a světa je lákavá alternativa pro všechny lidi dneška.“ Tak možná ano. Teď jen kde ty všechny lidi najít, protože zatím se nezdá, že by někde byli. Ale to patří ke krásám politiky a filozofie učinit krásným i to, co neexistuje.
