Uprchlíci z Ukrajiny na nádraží v polském Přemyšlu (2022). FOTO: ČTK/AP/Czarek Sokolowski
FOTO: ČTK/AP/Czarek Sokolowski
GLOSA / Pracuji jako supervizorka a psychoterapeutka se ženami z Ukrajiny, které uprchly před válkou, již vede proti jejich zemi Putinovo Rusko. To, co u nich vnímám nejsilněji, je životní nejistota. Navenek se snaží být veselé a statečné. Možná že slovo „snaží se“ není výstižné. Ony jsou ve velké většině veselé, hrdé, statečné, odolné a takové chtějí být nadále i u nás. To je jejich jistota, to nechtějí měnit. Zvláště když všechno kolem nich je již skoro tři roky plné nejistoty. Vnímám intenzivně jejich nejistoty i jejich obavy a otázky s tím spjaté, o něž bych se s vámi zde chtěla podělit.
Jestli a kdy skončí válka? Jestli a kdy budu zase spolu s rodinou? Jaké „novosti“ zase uslyším zítra ráno – raketa nám zničí dům, budou zranění v civilních domech, přiletí drony? Přežijí moji blízcí mrazy již třetí zimu? Bez elektřiny? Když vážně onemocní již starší teta či tatínek, pomůže jim někdo, seženou léky?
S mámou si každý den, když je spojení, voláme. Slíbila, že přijede, říkala ale, že pohřbená chce být doma. Přes dva roky jsme se s mámou neviděly. Když sem z Charkova přijede, pozná, že už není okolní společností tak vítaná, jako jsem byla přijatá v roce 2022 já? Zvládne to, když je tak vyčerpaná?
Dokážu schovat před dětmi, před našimi, před sebou své stresy, úzkosti, které mě budí v noci? Co moje děti? Ty tady dospívají, prožívají pubertu, první lásky. Od 18 let jsou registrovaní jako rezervisté do ukrajinské armády. Nejstaršímu synovi je 18 a již neriskneme, aby jel domů za tátou. Nepustili by jej zpátky. Moc se mu stýská.
Dcera se nedostala na střední školu, učí se online na Ukrajině, je pořád na internetu, jakou má budoucnost? Ten malý si zvykl, mluví česky, jen je pořád doma nemocný a já musím do práce, jinak bych nezaplatila nájem. Včera jsem mluvila s jednou naší babičkou, bydlí v Česku na ubytovně a po poslední finanční úpravě v září 2024 jí po zaplacení nájmu zbývá 1500 korun na měsíc. Je mi jí líto, takové živoření. Těžce si říkáme o pomoc.
Jak ještě dlouho budu dělat v Česku nekvalifikovanou práci, abych uživila svoje děti, sebe, měla na nájem a posílala domů, co jen mohu? Tak moc bych chtěla získat certifikát na svoji kvalifikaci, ale při tom všem shonu nezvládám naučit se výborně česky a jít na těžké zkoušky z mého oboru. Čeština je moje ekonomická nejistota. Zkoušela jsem zaměstnání v občanském sdružení, ale ta dostávají projekty jen na několik měsíců dopředu. Mohu to riskovat?
Zvyknu si někdy na sirény v poledne první středu v měsíci? Vždy v duchu utíkám se strachem do krytu a slyším výbuchy. Jsem taky zvyklá plánovat. Je ale v té nejistotě co plánovat? Budu se moci vrátit domů? Jak to tam bude vypadat? Co všechno se doma změní? Kolik toho v okolí bude zaminováno? Změní se lidi, vztahy, zdraví, ovzduší? Na východ se nebudu moci vrátit vůbec.
Jak se já změním? Vždy jsem nesnášela ponížení, zakládala si na důstojnosti, slabost si nedovolím. Co s námi udělá to kolektivní trauma, násilí, agrese? Budeme mluvit rusky, nebo jen ukrajinsky? Jaké mám vyhlídky za pár týdnů, za rok, za dva, bude další válka? Po těch všech traumatech budu schopná začít nový život, budu mít dost fyzických i psychických sil? Jak se moje traumata a trauma v naší rodině budou přenášet na děti a další generace? Můžu s tím něco dělat? Držím se rituálů, slavení svátků, naší komunity. Mám ještě nějakou víru?
Mám sestřenici na Krymu, uvidíme se ještě někdy? A teď si Fico s úsměvem podává ruku s tím masovým vrahem, jsem tak unavená, chci už jít spát, ale ne, to nejde. To zvládnu. Někdy si v Česku připadám jako cizí element v těle, ale… ne pořád.
Dokážeme někdy ocenit ty statečné ženy? Ptám se já…
Věra Roubalová Kostlánová je psychoterapeutka a supervizorka, zakladatelka ženských skupin v uprchlických táborech v Česku, zakladatelka TEP (terapie příchozích) ve spolku InBáze, kde se sdružují psychoterapeuti-dobrovolníci, členka Rafael institutu, signatářka Charty 77.
