Na začátku června se objevila zpráva, že severokorejský aparátčík Kim Jong-čchol, „atomový vyslanec“ Kim Čong-una, byl viděn na koncertě. Informace nicotná, nebýt toho, že jen několik dnů předtím byl s ještě větší publicitou vyhlášen za uvězněného v převýchovném lágru. 

Několik dalších osob bylo ve stejné době považováno za popravené nebo uvězněné. Ti na koncertě nebyli (aspoň je tam nikdo nevyfotil) a pro média tím celá záležitost v podstatě skončila. Nikdo neví, kdo je v lágru a kdo už je po smrti. Ostatně po smrti už může být i Kim Jong-čchol, kterého mohli klidně odvézt z koncertu zpátky do tábora nebo na popraviště. V komunistickém ráji jménem KLDR by to nebylo nic divného.

Pro zprávy z KLDR je typické, že nikdo neví s jistotou, zda se něco událo nebo zda se to, co se událo, odehrálo tak, jak média tvrdí. Teprve s odstupem času a po pečlivé analýze dostupných faktů (kterých bývá poskrovnu) a následných dějů se dá hádat, jak to asi bylo. A ani pak to nemusí být v souladu s tím, co se stalo doopravdy, pokud se to vůbec stalo.

Jistě víme, že se v únoru konal summit D. Trumpa s Kim Čong-unem v Hanoji. Skončil předčasně nečekaným odchodem D. Trumpa. Znejistělá severokorejská delegace se vracela přes Peking a domů už přijela uklidněná. Následovalo krátké období mlčení a mírného dráždění USA. Výsledkem je zatím nadějná situace, že další summit je možný. Kim poslal Donaldovi „nádherný dopis“ (slovy D. Trumpa) a čínský prezident při své návštěvě Kima od summitu také nezrazoval. Stejné rady a povzbuzení už dostal i od ruského prezidenta.

Jenomže kdo bude summit připravovat na straně KLDR, pokud jsou pravdivé informace o čistce mezi Kimovými spolupracovníky? Zmizela tlumočnice Šin Hje-jong (Shin Hye-yong), která na sebe při své první velké akci upoutala pozornost médií jako „nová tvář“ v Kimově stáji. Prý „udělala velkou chybu“ při tlumočení. 

Vyřazeny údajně byly i „těžké váhy“. Kim Jong-čchol, „pravá ruka“ Nejvyššího vůdce, bývalý šéf vojenské rozvědky, byl prý poslán do pracovního tábora. Kim Hjok-čchol, první velvyslanec KLDR v Madridu (vypovězený v roce 2017), vedl přípravné rozhovory s americkými představiteli a byl údajně popraven za „špionáž ve prospěch USA“. Kim Sung-hje (Kim Song-hye), jediná žena mezi vysokými diplomaty KLDR, byla poslána na převýchovu do pracovního tábora. Ri Son-kwon (Ri Son-gwon), předseda Výboru pro mírové sjednocení vlasti a spolupracovník Kim Jong-čchola, byl roněž poslán na převýchovu. 

Jakousi „vedlejší větev“ čistky tvoří tři pracovníci Ministerstva zahraničí a diplomat z velvyslanectví v Hanoji. Byli údajně popraveni „v přítomnosti členů Korejské strany práce“. Za peníze prý prozradili Američanům informace z přípravy hanojského summitu. 

Mediálně oblíbená Kim Jo-džong (Kim Yo-jong), Kimova sestra, byla vyzvána, aby se stáhla z veřejné scény. Vyvázla s odřenýma ušima a je jen otázkou, zda ji tak z vlastní vůle potrestal žárlivý Kim nebo jestli v tom bylo něco víc. Dnes už je zase všechno v pořádku. V červnu předávala v demilitarizované zóně kondolenci a smuteční věnec zástupcům Jižní Koreje k uctění památky zesnulé manželky bývalého jihokorejského prezidenta Kim Te-džunga.

V době údajných poprav a zavírání do lágrů se noviny Rodong Sinmun zaměřily kriticky na „protistranické aktivity“ a „činy proti Nejvyššímu vůdci“. Některá média z toho vyvodila domněnku, že se v Pchjongjangu mohl chystat převrat. Doprovodným argumentem byla skutečnost, že za Kimovy nepřítomnosti během hanojského summitu byla v KLDR pozastavena vojenská cvičení a provoz na letištích.

KLDR má, pokud jde o nazývání událostí jinotajnými výrazy, o výmluvné mlčení i o květnaté proklínání, pověst srovnatelnou se SSSR. Všeobecně se bere za bernou minci, že jde o tresty či pomstu za „neúspěch na summitu“ v Hanoji. Jenže ten byl spíš fiaskem americkým, nikoli korejským. Pro KLDR neznamenal jeho předčasný konec prohru v denuklearizační hře, nýbrž pokračující (tedy nikoli novou) hrozbu v ekonomické oblasti. Tuto interpretaci podporuje fakt, že následovala diplomatická aktivita Kima vůči Rusku a Číně a že se nezměnil jeho tón vůči americkému prezidentovi.

Ne úplně homogenní skladba údajně potrestaných osob naznačuje, že se nejedná o jednu kauzu, ale o několik. 

Je možné, a v kontextu dosavadního dění v KLDR i pravděpodobné, že za (údajnou) čistkou je armáda, respektive její nejvyšší velení. Oslabení jaderné kapacity KLDR by nutně vedlo i k oslabení pozice armády. Dosavadní sakrosanktum severokorejské politiky a státní mytologie by se asi sotva s klidem dívalo na svůj sestup z vrcholu na nižší příčky. Jen těžko se bude smiřovat s „perestrojkovým“ programem Kim Čong-una, který je zaměřen na ekonomiku a na zlepšení podmínek v civilním sektoru. 

Může také jít o čistku ve zpravodajské komunitě, jejíž část snad nesouhlasila s Kimovou politikou a mohla se pokusit o převrat, o jeho odstranění nebo „jen“ o změnu kurzu. A samozřejmě mohlo jít i o chyby v přípravě a průběhu summitu, který skončil Kimovým zklamáním a rozhořčením. 

Nemohu se zbavit dojmu, že existuje ještě jedna možnost. Ta by se mohla týkat Ministerstva zahraničí a diplomatických misí KLDR, mohla by mít i špionážní vedlejší linku a je i personálně propojena s hlavním dějem.

Odpoledne 22. 2. 2019 vtrhla na velvyslanectví KLDR v Madridu skupina severokorejských disidentů (Cheollima Civil Defense neboli Občanská obrana Čcholima; Čcholima je mytický kůň, který jedním skokem překoná deset tisíc mil). Svázali přítomný personál – kromě jedné ženy, která se schovala a zavolala policii. Ta ovšem nemohla zasáhnout bez svolení šéfa diplomatické mise. „Disidenti“ po několika hodinách nerušeně odjeli dvěma diplomatickými vozidly. Jak se ukázalo, z úřadu se neztratily žádné peníze, žádné šperky, ale „neznámý počet počítačových hard disků a mobilních telefonů“ spolu s „neznámým množstvím diplomatických dokumentů“. 

Členové Čcholimy podle vlastních slov „sdíleli informace“ s americkou FBI, které prý předali vše, co z velvyslanectví odnesli. Severokorejské úřady mlčely déle než měsíc a pak se nechaly slyšet, že šlo o „teroristický útok“. I když se KLDR dovolávala mezinárodní spolupráce, nikdy nepodala žádný podnět španělské policii, která událost vyšetřovala. 

Dva z údajných disidentů prý byli španělskými úřady identifikováni jako „osoby s napojením na CIA“. Podle španělských vyšetřovatelů skupina dokázala vyřadit z provozu bezpečnostní systém kolem celé budovy a snížit přívod elektrického proudu a ztlumit tak pouliční osvětlení. Zaměstnanci úřadu prý také tvrdili, že je útočníci vyslýchali ohledně jistého So Jun-soka (Soh Yun-sok). Toho některá média označovala za velvyslance. Je to pozoruhodný omyl. Muž jménem So Jun-sok existuje, ale nebyl a není velvyslancem KLDR. V době přepadení madridského úřadu tam pracoval jako obchodní rada a vykonával funkci chargé d´affaires ad interim – nejvyšší diplomat na misi, pověřený jejím dočasným vedením.

Velvyslancem formálně byl a stále ještě je Kim Hjok-čchol. Toho sice Španělé v roce 2017 vypověděli jako nežádoucí osobu, ale dokud nebude nahrazen jiným velvyslancem, zůstává protokolárně velvyslancem ve Španělsku. V Pchjongjangu po nuceném návratu domů udělal kariéru – stal se hlavním vyjednavačem ve věci jaderného odzbrojení KLDR. Pokud byl skutečně popraven, tak ho možná dohonilo to, co dělal v Madridu bez vědomí svých nadřízených.

Kromě korejských pracovníků madridského velvyslanectví jen málokdo ví, co vlastně bylo ukradeno. S opatrností se dá předpokládat, že skutečně tajné dokumenty mohly uniknout jen při lajdáctví těch, kdo zodpovídali za práci s nimi. Nepřipadá mi pravděpodobné, že by byli tak laxní, aby umožnili uchování takových dokumentů v počítačích, telefonech a flash discích, které nepodléhají speciálnímu režimu. Mnohem pravděpodobnější je, že personál měl ve svých přístrojích důkazy o jiných prohřešcích, od pornografie po „obchodní“ aktivity, neslučitelné s diplomatickým statusem uživatele.

Diplomatické mise KLDR plní i úkoly velmi nediplomatické. Například vydělávají peníze, které posílají do ústředí a financuje se z nich mimo jiné i provoz diplomatických misí. Obvykle jde o nelegální obchody, překračování povolených limitů nezdaněných nákupů, pašování všeho možného počínaje cigaretami a alkoholem a konče bůhví čím. Čcholimové nebo jejich sponzoři se také mohli dostat k soukromé korespondenci nebo, a to by také neprošlo bez trestu, k uložené zakázané literatuře. 

Ve Španělsku a v USA vědí, co všechno tam bylo. Vědí to také ti, kdo přístroje (registrované i tajně nakoupené pro soukromé použití) používali. Dozvěděli se to i v Pchjongjangu, kde byli všichni nepochybně podrobeni důkladným výslechům a prověrkám. A jenom v Pchjongjangu vědí, co kdo na koho prozradil nebo na něj shodil. Dá se také předpokládat, že nešlo o izolované jedince, ale o svého druhu souručenství „hochů, co spolu mluví“. Taková malá „zamiňácká“ mafie, která je vzorkem toho, jak funguje společnost v KLDR.

Souběh událostí v Madridu s neúspěchem hanojského summitu se mohl velice hodit k upevnění morálky všech, kdo se pohybují v blízkosti Nejvyššího vůdce. Ten mohl chtít ukázat, že si umí udržet moc a pořádek při prosazování své představy o cestě k prosperující KLDR. Nebo je to právě naopak a někdo jiný mu ukázal, že je zde a že jeho představy o budoucnosti země jsou poněkud jiné. V KLDR je možné obojí, ale jen jedno bude pravda.