Smrt Josifa Stalina a následné, i když pouze částečné odhalení jeho zločinů Nikitou Chruščovem na 20. sjezdu sovětských komunistů v roce 1956 znamenaly pro sovětské dějiny bod zlomu. Patos optimismu a komunistického postupu se stal na několik dalších let obecným přesvědčením sovětského člověka. Jurij Gagarin letěl do vesmíru, západní hudebníci a spisovatelé navštěvovali Sovětský svaz a básníci měli plné sály lidí. Doba poezie, jak je Chruščovovo „tání“ občas nazýváno, umožnila vznik kulturního fenoménu tzv. šedesátníků nejenom v Rusku, ale i na sovětské Ukrajině. Inspirací pro novou generaci byla Evropa, nevyjímaje socialistické Československo.
Sovětský internacionalismus uvnitř Sovětského svazu byl umělým a nepochybně škodlivým konstruktem. Na úkor národnostní svébytnosti jednotlivých národů se snažil nasadit jakousi podivnou vizi „splynutí národů“ a formování sovětské identity a kultury – homo sovieticus. O to víc se to týkalo Ukrajiny, která tradičně byla v rámci sovětského systému veledůležitým elementem a jejíž pozice za vlády Nikity Chruščova jenom zesílily. Od konce padesátých let se na Ukrajině prováděla zvláštní kampaň „plíživé rusifikace“ obyvatelstva. Společně s postupně sílící cenzurou a záměrnou vulgarizací ukrajinské národní kultury vyvolala taková politika nespokojenost řady mladých lidí, pro něž byly otázky jazyka, kulturní svébytnosti a národní identity důležitými. Když nová vlna represí v roce 1965 nakonec vytlačila tyto mladé lidi do opozice a disentu, měli už jisté zkušenosti a taky konexe v kulturních kruzích. Chruščovovské tání totiž umožnilo vznik fenoménu tzv. šedesátníků, mladých intelektuálů, kteří se vzpírali dominujícímu socialistickému realismu a národnostní politice vládnoucího centra.
Na přelomu padesátých a šedesátých let se do Kyjeva ze všech koutů Ukrajiny postupně dostávali mladí básníci, výtvarníci a kritici: Ivan Dziuba, Ivan Svitlyčnyj, Lina Kostenková, Vasyl Symonenko, Ivan Drač, Mykola Vinhranovskyj, Alla Horská, Jevhen Sverstiuk, Vasyl Stus a mnoho dalších. Postupně se v ukrajinské metropoli vytvářelo prostředí mladých, nezávislých intelektuálů, kteří svojí tvorbou rušili panující kánon sovětské kultury. Chruščovovo relativní uvolnění těmto aktivitám přálo. Mladí lidé čerpali inspiraci jak v ukrajinských dějinách, tak i ve vzorcích západní kultury. Než bylo chruščovovské tání vystřídáno Brežněvovou stagnací, měli možnost se západní kulturou mimo SSSR i komunikovat. Jedním z důležitých okének do světa pro mladé lidi zůstávalo Československo.
Internacionalismus, který uvnitř SSSR tlačil na národnostní identitu národů, měl však navenek i pozitivní efekt – kulturní komunikace mezi „spřátelenými národy“ opravdu vzkvétala. Pro mladé ukrajinské „šedesátníky“ se snad prvním živým kontaktem s Československem stala výstava věnovaná výročí socialistického Československa, která se konala zprvu v Moskvě a pak v Kyjevě v roce 1960. U „kulturního“ stánku se s mladou pražskou překladatelkou Alenou Morávkovou seznámila trojice ukrajinských básníků – Ivan Drač, Mykola Vinhranovskyj a Vitalij Korotyč. Konverzace pokračovala v kavárně na hlavní třídě Kyjeva – Chreščatyku – a začínající spisovatelé otevírali před československou návštěvnicí tabuizovaná témata z ukrajinských dějin, Stalinova teroru nebo hladomoru třicátých let. Toto setkání se rozrostlo do upřímného přátelství a Alena Morávková se stala společně s dalšími československými překladateli Zinou Genyk-Berezovskou, Orestem Zilynskym nebo Hanou Vrbovou propagátorkou díla mladých Ukrajinců v Československu.
Jedinou umělkyní, které se podařilo do Československa podívat ve zvláštních letech chruščovovského tání, byla Lina Kostenková. Básnířka přijela do Československa v létě 1962 v rámci sovětské delegace spisovatelů, která se účastnila soutěže v Prostějově, zaštítěné jménem tamního rodáka Jiřího Wolkera. Nakrátko se Kostenková podívala i do Prahy. Je patrné, že mezi sovětskou delegací udělala na místní spisovatele největší dojem právě Lina Kostenková: Literární noviny na konci června zveřejnily nejenom překlady jejích básní, ale i komentář, v němž se básnířka zmínila o plánech překládat české autory.
Ze strany Kostenkové se nejednalo o pouhé gesto zdvořilosti vůči československým literátům. V následujícím roce noviny Literární Ukrajina zveřejnily básnířčin článek o návštěvě Československa spolu s řadou překladů do ukrajinštiny, kde nechyběly texty Jiřího Wolkera, Stanislava Neumanna, Jiřího Šotoly a Elišky Krásnohorské. V doprovodném článku Kostenková nadšeně popisovala pražské poetické kluby a gramodesky s nahrávkami básnických čtení, které byly rozesílány předplatitelům literárních periodik. O takové atmosféře si ukrajinští básníci mohli jen nechat zdát, na Ukrajině už totiž zase „mrzlo“. Po setkáních Nikity Chruščova s inteligencí na konci roku 1962 a pak opakovaně v březnu 1963 byl v Sovětském svazu zahájen „hon na formalisty“, který měl ale výraznou nacionální příchuť. Již v roce 1963 se jakýkoliv básník, který kladl přílišný důraz na národnostní specifika nebo jehož básně se zdály být příliš „komplikované“ (avantgardní), mohl stát terčem pro stranický tlak.
To ale neznamená, že kulturní kontakty byly přetrhány. Lina Kostenková se sice stala snad nejznámější ukrajinskou básnířkou mladé generace v československém prostředí (její texty vycházely v různých časopisech a nakonec byla v Československu vydána i miniaturní sbírečka básní na konci roku 1963), nebyla ale jedinou, kdo oplýval nadšením pro českou kulturu. Vasyl Symonenko, další mladý ukrajinský spisovatel z města Čerkasy, připravoval překlady českých autorů pro vydání antologie. Ve svých dopisech Orestu Zilynskému si stěžoval na absenci příruček i slovníků češtiny. Jeden z dopisů svému kamarádovi z roku 1963 pak Symonenko otevřel pozdravem „Vítám z Brna!“ a vyjádřil nadějí, že nastane doba, kdy se tam opravdu bude moci podívat, nejen žertovat. Symonenkovu přání ale nebylo souzeno se naplnit. Mladý básník, který byl jednou z největších nadějí ukrajinské mladé generace, zemřel v prosinci 1963 ve věku pouhých 28 let. Incident s policií, kdy byl Symonenko brutálně zbit policejní hlídkou, se odehrál několik měsíců před jeho smrtí a nepochybně napomohl jeho předčasnému skonu. Dodnes přitom zůstává prostorem pro spekulace mezi historiky domněnka, zda se nejednalo o záměrný tlak na mladého a nekonvenčního spisovatele.
Pokud v Československu stále vycházely překlady mladých ukrajinských spisovatelů (Kostenkové, Symonenka, Vinhranovského nebo Korotyče) a rozesílaly se gramofonové desky s nahrávkami literárních čtení, na Ukrajině se situace výrazně komplikovala. Ukrajinští básníci nahrávali svoje hlasy leda na magnetofon v malém, i když útulném bytě literárního vědce Ivana Svitlyčného, další stěžejní postavy rodícího se disidentského hnutí. Ve stejném bytě se pomalu rodily první samizdatové edice básní, které neprošly oficiální cenzurou.
Chruščovův pád a nástup Leonida Brežněva znamenal pro mladé spisovatelé přechod od jakési kulturní opozice do disentu. Hromadné zatýkání ukrajinských intelektuálů, které proběhlo v roce 1965, vyvrcholilo otevřeným projevem nespokojenosti ukrajinské inteligence. Zlomovým bodem se stala premiéra kultovního filmu Sergeje Paradžanova Stíny zapomenutých předků, která se konala v Kyjevě 4. září 1965. Po skončení promítání a tradičně ironickém proslovu samotného režiséra přišel na pódium Ivan Dziuba, uznávaný literární kritik a jedna z hlavních postav mezi „šedesátníky“, a otevřeně promluvil o hromadném zatýkání ukrajinské inteligence. Pro sovětskou Ukrajinu v této době se jednalo o nevídanou drzost. Ze svého místa v jedné z prvních řad v sále se zvedl mladý básník Vasyl Stus a vykřikl: „Kdo je proti teroru, vstaňte!“ Nato se několik desítek lidí zvedlo ze svých židlí. Vedení kina ale spustilo sirénu a celá akce byla urychleně ukončena policií. Pro ukrajinské intelektuály tento incident znamenal začátek obnovení přísné cenzury, domovních prohlídek, zatýkání a mnohaletých trestů v pracovních lágrech.
Paradoxně ale právě rok 1965 se stal pro ukrajinské „šedesátníky“ úspěšným v Československu. V nakladatelství Svět sovětů vyšla totiž sbírka mladé ukrajinské poezie, a v tomto výběru se ocitla naprostá většina básníků-šedesátníků: Lina Kostenková, Ivan Drač, Mykola Vinhranovskyj, Vasyl Symonenko, Vasyl Stus, Ihor Kalynec a řada dalších.
Československo stále představovalo ostrůvek svobody. Jevhen Sverstiuk, další šedesátník-disident původem ze západní Ukrajiny, vzpomínal, že i po zmíněných událostech v roce 1965 se snažil spolu s dalšími kamarády různými způsoby propašovat své texty do československých časopisů Dukla a Nový život, což se občas i podařilo. Obrovským impulsem se pro šedesátníky, kteří se již proměnili na disidenty, stalo pražské jaro. S nadšením a nadějí sledovali Dubčekovy reformy všichni ukrajinští šedesátníci – od umírněnějšího Ivana Dziuby, po mnohem radikálnějšího Jevhena Sverstiuka, který měl před sebou řadu let v sovětských lágrech a vyhnanství.
„Socialismus s lidskou tváří“ dával naději, že něco podobného je možné i na sovětské Ukrajině. O to větším zklamáním a šokem byla sovětská srpnová invaze. Sverstiuk se později nechal slyšet, že po tomto kroku se pro něj Brežněvův režim stal definitivně nelegitimním a morálně nepřijatelným. Když se Lina Kostenková, která již patřila mezi uznávané literární autority, dočetla o tom, že svaz ukrajinských spisovatelů „jednomyslně schvaluje invazi“, vyžádala si setkání s předsedou svazu a veřejně prohlásila, že s invazí nesouhlasí, a pokud „nesouhlasí alespoň jeden, nesmíte říct, že svaz jednomyslně souhlasí“.
Takové kroky, i když byly upřímným gestem podpory a solidarity s národy okupovaného Československa, nemohly nijak ovlivnit stávající situaci. Nic na tom nezměnilo ani zoufalé gesto Vasyla Makucha, který se upálil na protest proti invazi do Československa v centru Kyjeva na začátku listopadu 1968, pouhé dva měsíce před tím, než stejný krok učinil v Praze Jan Palach. Sovětská invaze do Československa znamenala i definitivní konec „zlatých šedesátých“ let.
Za finanční pomoci Českých center je na serveru ukrajinského deníku Ukrajinská pravda (rubrika Historická pravda) každý měsíc publikován jeden článek z dějin české historie v ukrajinštině. Většinou se jedná o nějaké zajímavé příběhy nebo osobnosti. V deníku FORUM 24 nyní vychází seriál článků z ukrajinských dějin 20. století v kontextu českého prostředí.
