HISTORIE / Toho chladného lednového rána vtrhne tesař John Wilson Marshall k Johnu Sutterovi, chvatně za sebou zavře dveře a rozčilením se mu třese hlas. Jeho zaměstnavatel s vyděšením sevře v rukou pušku. Marshall sáhne do kapsy a vytáhne hrst písku. Sutter na něj nevěřícně hledí. Přeskočilo mu? Pak si všimne, že se mu v ruce blyští pár žlutých zrnek. 

Zlato. Drahý kov žluté barvy, který doprovází lidstvo už od nepaměti a stejně tak dlouho ho fascinuje. Jeho naleziště obepínají celou zeměkouli – od sibiřských tunder přes Austrálii a Nový Zéland, jihoafrické doly, hory Jižní a Střední Ameriky, pohoří Severní Ameriky a Kanady až po Aljašku. Jakmile se kdy objevila zpráva o jeho nálezu, na místo hned vyráželi lidé ze všech koutů světa v naději, že spolu se zlatem na ně konečně čeká i štěstí, moc a sláva. Jenže po záchvatech zlatých horeček vždy přišlo i kruté vystřízlivění.

Snil o ideální zemi

John Sutter, švýcarský přistěhovalec a majitel rozsáhlých pozemků v úrodném údolí kalifornské řeky Sacramento, snil o takové Kalifornii, která bude vzkvétat díky poctivé farmářské práci. V roce 1839 založil v horách Sierra Nevada farmářskou osadu, jíž říkal Nové Švýcarsko, a pevnost Sutter’s Fort.

Na začátku roku 1848 najal na stavbu nové pily na řece American v oblasti Coloma zkušeného tesaře Jamese Wilsona Marshalla. Ten zjistil, že přítok vody je pro provoz pily nedostatečný. Rozhodl se proto koryto řeky prohloubit. „Uviděl jsem na dně dva kusy lesklého kovu. Zvedl jsem je a prohlížel zblízka. O minerálech něco vím, takže mi bylo hned jasné, co jsou ty lesklé a těžké hroudy zač. Nemusel jsem ani hledat dlouho a měl jsem celkem čtyři nebo pět kusů…“ vzpomínal později.

Dále čtěte

Už dnes! Pojďte s námi diskutovat. FORUM 24 jede za vámi do Jihlavy, pak chystáme debatu v Praze

Také v roce 2024 pořádáme debaty, na nichž můžete diskutovat s Johanou Hovorkovou a Pavlem Šafrem za redakci deníku FORUM…

Se svým objevem onoho 24. ledna roku 1848 pospíchal za překvapeným Johnem Sutterem. Nevěděl ještě, že narazil na začátek zlaté žíly, která se táhne asi 120 mil, tedy více než 193 kilometrů. Oba muži pár testy ověřili, že se jedná o zlato, a hned nazítří vyrazili na místo nálezu. A skutečně – stačilo jen vzít síto, ponořit ho do chladného proudu řeky a jejího bahnitého dna, trochu s ním zatřást a na černém pletivu se zablyštěla zlatá zrna. Sutter byl z nálezu ohromený. Co je na světě, na vlastní kůži nezažil, aby zlato leželo tak snadno na dosah, prakticky na holé zemi. Na jeho zemi.

Bylo mu jasné, že chce-li uchránit svůj sen o prosperující farmářské osadě, musí nález zlata utajit. Všichni přítomní muži mu museli dát své čestné slovo, že o nečekaném objevu budou před světem mlčet.

Kdosi promluvil

Jakási žena prý nevydržela nemluvit. Jakémusi osadníkovi údajně rozvázal jazyk alkohol. Ať už však zlatou novinu prozradil kdokoliv, do týdne už tajemství bylo venku. Doputovalo až do San Francisca k obchodníkovi a vydavateli Samuelu Brannanovi. Ze stránkách jeho novin už si o místě, kde si každý může naplnit kapsy zlatem, četli a horečně vyprávěli lidé po celé zemi, telegrafy záhy roznášely zlaté zaslíbení po všech zemích i mořích. Propuklo cosi neuvěřitelného, co do té doby nemělo obdoby, cosi, co americký historik Theodore H. Hittell  nazval jako „největší pohyb obyvatelstva od časů křížových výprav“.

Sutterovi lidé nechali okamžitě veškeré práce. Kováři utekli z kováren, ovčáci od svých stád, vinaři z vinic, vojáci zahodili pušky. Všichni jak posedlí, smyslu zbavení popadli pánve, kastroly, síta, cokoliv měli po ruce, a pospíchali na ono zázračné místo vyrýžovat si pro sebe to bohatství, které tu do té doby leželo nedotčené.

Kalifornská města zela prázdnotou. „Jako by se všechno zastavilo, žádné zvuky průmyslu, žádné kroky v ulicích,“ poznamenal jeden z amerických novinářů, než i on se nechal zlákat voláním zlata. Toho v oblasti bylo tolik, že lidé zpočátku sbírali zlaté hrudky přímo ze země. Zlatá horečka zachvátila celou osadu, celý kraj a nakonec i celý svět. V nekonečných kolonách z východu i ze západu, pěšky, na koních i na vozech se sem hrnuli zlatokopové všech řečí a všech ras z Latinské Ameriky, Evropy, Austrálie či Číny, doma vše zanechali, nyní mířili vstříc bohatství.

Statisíce nadšenců

Jen z New Yorku dorazilo na sto lodí, další a další chvatně opouštěly přístavy z celého světa. Někteří dobrodruzi pluli okolo mysu Horn, nejjižnějšího cípu Jižní Ameriky, pro jiné to však byla příliš dlouhá cesta a vydávali se raději nebezpečnější trasou, pochodem přes Panamskou šíji. Kvapně se začala budovat železnice, při jejíž výstavbě zemřely tisíce dělníků, aby si dobyvatelé zlata zkrátili cestu o tři, možná čtyři týdny. Historikové odhadují, že vidina bohatství sem, do země zaslíbené, přitáhla do roku 1855 zhruba 300 000 mužů, žen i dětí z celého světa a během prvních let se podařilo vytěžit až 370 tun zlata.

Sutter mohl jen bezmocně pozorovat, jak jeho nepodojené krávy bučí hlady i bolestí, jak buvoli protrhávají ohrady a rozdupávají pole, na nichž hnije nesklizené obilí, jak mu tihle cizáci porážejí zvířata, kradou stroje, strhávají stodoly a sýpky, aby si z nich mohli postavit chatrče.

Dále čtěte

Umrzli jen kousek od pomoci. Má nejdražší, snad budu dobrou vzpomínkou, loučil se umírající Robert Scott

HISTORIE / „Bože, to je hrozné místo! A příšerné zklamání,“ zoufá si kapitán Robert Scott. Po mnoha týdnech strastiplné cesty plné…

„Bezuzdná, surová sběř, která zná jako jediný zákon pěst, jako jediné právo revolver, rozlije se po kvetoucí kolonii,“ líčí zkázu rakouský autor Stefan Zweig. Přivlastnili si vše, neposlouchali nikoho, nikdo se neodvážil horečným desperátům postavit. Teprve přijetí Kalifornie do Spojených států amerických v roce 1850 nastolilo právo a zkrotilo bezuzdnou anarchii.

Peklo s chřtánem otevřeným

Země ale nevydávala svůj zlatý poklad zadarmo. „Jsou tu všichni. Zloději, tuláci, pasáci, neřestné ženy, vrazi, hodni nejvyššího opovržení – v peleších, kde se otupují pančovaným alkoholem a vyřvávají oplzlé popěvky. A zhýralost, špína, šílenství, bída a smrt jsou tu také,“ líčí situaci na západním pobřeží USA jedny noviny v roce 1852. „A peklo s chřtánem otevřeným, aby pohltilo tuto hnilobnou masu.“

Jedno oblečení nosili zlatokopové třeba i měsíc, o pravidelném mytí nemohla být ani řeč a ve zlatokopeckých táborech se museli vypořádat se společností velkých a agresivních krys. Těch se marně snažili zbavit tím, že do stanů zavírali přes den hady a divoké kočky. Tyfus a cholera se šířily ruku v ruce s beznadějí – najít dostatek zlatého pokladu a zbohatnout se podařilo jen hrstce lidí. Ti, co byli příliš slabí, příliš nemocní, příliš unavení, umírali. Hroby se nekopaly, jejich mrtvoly nechávali ostatní na pospas mrchožroutům.

Zlé časy přinesla zlatá horečka i původním americkým obyvatelům. „Bílé tváře“ je nemilosrdně vyháněli z jejich domovů a často také vraždili. Odhaduje se, že v letech 1848–1868 jich v následku velké migrace přistěhovalců zemřelo až sto tisíc.

Zlato ho stáhlo na dno

A John Sutter? Jeho Nové Švýcarsko zadupali všichni ti noví příchozí do země. Všechny farmy mu spolkly plameny, vinice byly rozdupány, všechny sbírky i peníze rozkradeny. Nezbylo mu nic. Zklamaný, ožebračený Sutter raději odešel pryč, daleko od té proklaté řeky. Přestěhoval se ještě několikrát, ale kamkoliv šel, všude ho doprovázel pocit křivdy.

Dlouhých dvacet let se potloukal muž ve špinavém svrchníku s rozedranými botami kolem budovy Kapitolu ve Washingtonu a volal po svých ukradených miliardách. Snad už přitom netoužil po penězích či zlatě, po tom proklatém kovu, který mu zničil celý život. Chtěl se jen domoci práva a po spravedlnosti prahl tak moc, až se jí stal posedlý.

Nevšímal si posměšků úředníků, kteří na něj pohlíželi jako na podivného blázna a směšnou figurku, ochotně dával i poslední dolar ze své penze všem advokátům i šejdířům, kteří mu slibovali pomoc, jíž se ale nikdy nedočkal. Když ho v červenci roku 1880 trefila mrtvice, v kapse toho mrtvého žebráka stále byl ukrytý dávný dekret s vládní pečetí, který říká, že údolí kalifornských zlatonosných řek patří právě jemu. Včetně místa, kde vyrostlo Sacramento, hlavní město státu Kalifornie.