Objem spekulací na konec oslabování koruny Českou národní bankou dosahuje závratných rozměrů. Od počátku bylo jasné, že zaváže‑li se naše centrální banka k udržování stabilního kurzu, bude to spekulanty lákat stejně, jako je hmyz v noci lákán svítící lampou.

ČNB má výhodu, že potřebovala způsobit inflaci, a tudíž při prakticky nulových krátkodobých úrokových sazbách dále oslabovat korunu. V takovém případě totiž musí českou měnu pouštět do oběhu, což jde mnohem snáze, než kdyby ji musela stahovat.

Už od podzimu 2013 tak nakupuje do svých zásob eura a dává za ně do oběhu ve velkém množství koruny. Vyhlásila, že se bude snažit, aby euro nebylo běžně prodáváno za méně než zhruba 27 korun. Pokud by snad koruna sílila a Češi by si tak mohli koupit jedno euro za méně korun, ČNB by se snažila korunu oslabit.

Koruna skutečně po celou dobu značně posilovala a centrální banka ji tak musela oslabovat obrovskými objemy nakupovaných zásob eur. Kdyby se spekulantům podařilo nakoupit tolik české měny, že by už ČNB nebyla schopná korunu oslabovat a vzdala by se tak svého kurzového závazku, měli by spekulanti zřejmě vyhráno.

Bankovní rada se po celou dobu snaží předstírat, že vyhraje boj nad jakýmkoli objemem spekulativních nákupů koruny ve snaze korunu posílit. Může totiž zareagovat neomezeným vydáváním („tisknutím“) nových korun, aby koruna opět oslabila. I přes silácká slova, kterými se centrální bankéři snaží přidat svému kurzovému závazku (oněch nejméně zhruba 27 korun za euro) na důvěryhodnosti, neomezené možnosti nemají. Nedovolili by si dlouhodobě vydávat mnohonásobné objemy korun v porovnání s reálným růstem ekonomiky. Následně by ani nevěděli, jak se velkého množství nakoupených rezervních zásob eur či dalších zahraničních měn zbavit.

Je však pravdou, že mají mnohem volnější pole působnosti, než kdyby bylo jejich cílem naopak korunu posilovat. Takže se spekulace na posílení dosud uměle oslabující koruny šíří v iracionálních rozměrech a ČNB reaguje nehorázným zvyšováním svých devizových rezervních zásob. Od počátku intervencí do konce roku 2016 nakoupila eura za neuvěřitelných 900 miliard korun. Jenže tím to zdaleka nekončí. Za leden 2017 nakoupila podle odborných odhadů další eura za nějakých 400 miliard korun.

Je tedy zřejmé, že se kurz již téměř nedaří držet nad 27 korunami za euro. Zdá se to neuvěřitelné, ale devizové nákupy za leden dosáhly přibližně výše lednové ekonomické produkce celého českého státu. Do oběhu tedy přibylo asi stejné množství nových peněz, jako si lidé mezi sebou při obchodování či vyplácení mezd vyměnili peněz již existujících.

Vzhledem k tomu, že tyto rezervy nemohou být dále investovány příliš rizikově, a tedy ani příliš výnosně, vzniká tak čistá ztráta (čili ztráta, která není, na rozdíl na příklad od krádeží či dotací, ziskem nikoho jiného). Tato ztráta nyní činí hrubým odhadem již desítky miliard korun ročně a není do ní započítáváno znehodnocování našich úspor, protože to je „kompenzováno“ zisky spekulantů a dalších investorů díky zlevnění koruny.

Devizové intervence přitom původně byly zahájeny kvůli údajné hrozbě deflační spirály (tedy kumulativního poklesu cen, ale i mezd či zisků). Nyní však už je cílem pouze dosažení předem stanovené míry inflace.

Centrální banka tak už je tlačena k ukončení intervencí. Kromě ekonomické reality ji nepochopitelně tlačí také prezident Miloš Zeman. Jako příznivec přijetí eura by měl přitom probíhající intervence oceňovat. ČNB se snaží jen dosáhnout cíle, který nás přivede do eurozóny, a špatné fungování intervencí je ukázkou, jak by česká ekonomika v eurozóně fungovala. Centrální bankéři sice asi v nejbližších měsících odhlasují konec intervencí, ale následně v nich mohou pokračovat. Jen se zkrátka k žádnému kurzu nebudou zavazovat. Budou se asi jen snažit dosahovat naplánované míry růstu cen či mezd. Vydaných korun je navíc v oběhu tolik, že se jich mnozí spekulanti nebudou schopni bez zlevnění hned tak zbavit. Není tedy vůbec jisté, zda bude dovolená v zahraničí letos o prázdninách levnější, a to ani v případě, že by do té doby byly intervence ukončeny.

Kdyby centrální banka v posledních letech naopak potřebovala korunu posílit, měla by situaci ještě o poznání horší. Může o tom vyprávět britská národní banka, kterou v roce 1992 porazil americký miliardář George Soros společně s dalšími spekulanty. Libra potřebovala posílit, jenže Soros se jí začal ve velkém zbavovat (ať už vlastní, nebo vypůjčené) a tím ji zlevňovat. Britská centrální banka se pokoušela rozprodávat své rezervní zásoby cizích měn (výměnou za libru, která tak měla být stahována z oběhu, a měla tedy zdražovat), ale vše bylo marné. Nepodařilo se udržet navázání na euro a v důsledku toho si Británie ponechala svou měnu.