Jak máme psát o něčem, co lidský mozek sotva zvládne pochopit? Co říct k té strašné tíze, kterou člověk cítí? A jak vlastně veřejně reagovat a nevypadat přitom jako někdo, kdo se snaží strhnout pozornost ve chvíli, kdy jiní ztratili své milované, které jim vzala zrůda se zbraní v ruce? Přitom jde o něco tak vážného, že nejde mlčet. Tisíc a jedna otázka, na které snad ani nelze najít beze zbytku správné odpovědi.

Jistě se teď bude veřejně řešit, kde chybovala nebo nechybovala policie. Kde chybovali nebo nechybovali novináři (a to, kolik lidí se cítí být generály po bitvě, je vskutku fascinující). A co jsme mohli všichni udělat lépe. Nebo co jsme udělali špatně. Ačkoli tohle všechno bude kolem nás, ničeho se nakonec nedobereme.

Do našeho života, do naší země a našeho města, do našich ulic, do našich domovů se vkradlo děsivé zlo. A my nesmíme dovolit, aby tohle zlo řídilo naše životy. Pomozme těm, kteří zůstali, ale ukažme dalším zrůdám – a ony bohužel někde jsou a čekají na příležitost– které se možná dívají, že v našem světě zlo nevyhrává, i když může dokonce zabíjet.

Včera jsem jela autem zdánlivě nekonečnou vánicí a dnes svítí slunce a nikde žádný sníh není. Něco skončilo, něco nového začne. Ne, nemůže to být útěcha pro ty, kterým odešli jejich blízcí, jejich děti. Ale měl by to být vzkaz pro celou společnost. Nikdy nemůžeme vytvořit stoprocentní bezpečí, pokud chceme žít ve svobodné zemi. A je na nás, abychom ukázali, že strach není to, co bude rozhodovat.

Sedmnáct životů vyhaslo zbytečně a příliš brzy. Nemohl tomu nejspíš zabránit nikdo. A pak jsou místa, kde životy vyhasínají každý den. Na Ukrajině lidé umírají z rozhodnutí Vladimira Putina už skoro dva roky. Mezi bestiálním šílencem, který střílel na univerzitě, a ruským prezidentem je rozdíl pouze v možnostech. Jednu zrůdu se nepodařilo zastavit včas, ta druhá vraždí stále. Každý den.

Je jen na nás, jestli nezapomeneme na Ukrajinu a jestli budeme dělat dost pro to, aby mohla zvítězit, protože to je jediná možnost, jak tu strašnou válku zastavit. Mluvit o tom, že „jsme unavení“, jen způsobí, že tu budou další pozůstalí, jejichž blízké zabil vrah, který je zároveň ruským prezidentem.

Všechny vrahy světa zastavit nemůžeme, ale jednoho ano. Náš svět, západní a demokratický, je takový svět, ve kterém má mít hlavní slovo dobro. A tak to může být jen tehdy, pokud se umíme zlu postavit čelem a společně. Udělejme to v příštím roce a nemluvme o únavě. Mysleme na ty, kteří kvůli naší únavě zbytečně zemřou, a nedovolme, aby jich bylo víc.