Patří mezi oběti neomluvitelných zločinů putinovské diktatury. Sestry Julie Voronchykhina a Marta Kalugina žily donedávna v ukrajinském Charkově. Nyní zásluhou českobudějovické Diecézní charity našly útočiště v Ledenicích nedaleko Českých Budějovic.

Šestatřicetiletá Julie měla vlastní advokátskou firmu, má manžela a šestnáctiletého syna. Společně bydleli v jednom z bytů v moderních domech na předměstí tohoto druhého největšího ukrajinského města. O tři roky mladší Marta, pracující v administrativě, obývala se svým přítelem rodinný dům. Obě ženy žily spokojeně, dařilo se jim docela dobře a donedávna ani v nejmenším netušily, že ztratí všechno, co měly, životy se jim převrátí naruby a zachrání si je útěkem do zahraničí jenom s několika málo věcmi. Všechno ostatní musely nechat doma.

Dále čtěte

Nový Týdeník FORUM: Mrazivá slova Dany Drábové

Nové číslo Týdeníku FORUM přináší pod titulkem Rusák nás chytil do pasti velký rozhovor s Danou Drábovou, která od začátku…

Děsivé zážitky z bombardování

Jejich osud změnila barbarská nevyhlášená válka ze strany Ruska. Charkov patřil a stále patří k hlavním cílům útočníků, ruští agresoři jej skoro nepřetržitě ostřelují z děl a raketami a bombardují letadly. „Byly to hrozné děsivé zážitky, to se ani nedá popsat. Už bych to nikdy  nechtěla zažít,“ zdůraznila Marta.

Čtrnáct dnů strávily obě sestry v krytech, nakonec se však rozhodly ze svého rodného města uprchnout. Jejich domovy zatím stojí, ale v okolí je spousta zničených objektů. Julie uvedla, že nedaleko od míst, kde se skrývala, zasáhli Rusové školu, což dokazuje, že jejich cílem nebyly jen vojenské objekty, jak tvrdí kremelská propaganda. Větší část jejich příbuzných, včetně Juliina manžela se synem a Martinina přítele, zůstala na Ukrajině. Téměř všichni jsou zatím v pořádku a sestry s nimi zůstaly ve spojení. „Akorát se nemohu dovolat kmotrovi svého syna. Nevíme, co se s ním děje, zůstal v Rusy obsazené vesnici a máme o něj strach. Doufám, že se mu nic zlého nestalo,“ věří Julie.

Po dvou týdnech se nakonec Julie a Marta rozhodly pro odjezd z Charkova, k jejich rozhodnutí přispělo hlavně zesílené a téměř nepřetržité bombardování.

Příšerné cestování přeplněnými vlaky

Nyní však nastalo martyrium, které trvalo dlouhých pět dnů, než jsem jim podařilo přijet do České republiky. Už v Charkově na nádraží čekaly den a noc, než se jim povedlo vměstnat do vlaku narvaného k prasknutí, který je odvezl do Lvova.

„Hodně lidí utíkalo a trvalo dlouho, než jsme se dostaly do vlaku, kterým jsme mohly odjet. Vlak byl přeplněný, všichni jsme seděli na sedačkách namačkáni jeden na druhého, mnozí lidé stáli v chodbách vagónů. V soupravě také cestovala domácí zvířata, hlavně kočky a psi. Bylo to něco příšerného. Do Lvova vlak jel dvacet hodin, nemohly jsme vůbec spát,“ řekla Julie.

Ve Lvově jim pak pomohli jim tamní dobrovolníci a dostaly i jídlo. Tady sestry čekaly celý den venku v zimě na mrazu na další vlak, který je odvezl do polského Přemyšlu. Tato cesta trvala pětadvacet hodin a byla ještě horší než předchozí. „Seděly jsme na podlaze a ve vlaku se ani nedalo jít na záchod,“ objasnila Julie. V Přemyšlu pak sestry strávily dva dny, než se dostaly do dalšího vlaku, který je dopravil do Varšavy. Pochvalovaly si přitom Poláky, kteří se o ukrajinské uprchlíky vzorně starali. „Polští dobrovolníci nám také koupili jízdenky do České republiky,“ dodala Marta.

Z polské metropole pak odcestovaly expresem do Prahy a odtud rychlíkem do Českých Budějovic. Jejich cesta na jih Čech nebyla náhodná. „Můj muž se kdysi ucházel o práci v jedné významné českobudějovické firmě. I když to tenkrát nevyšlo, tak jsme si s Martou řekly, že bychom to tady mohly zkusit. Je to strašná situace, když přijdete jen s pár věcmi do cizího prostředí. Musíte začít od začátku, koupit si SIM kartu do mobilu, zřídit si účet v bance, zařídit si pojištění, naučit se jazyk atd.“

Azyl v jižních Čechách

Obě sestry si nyní hledají na jihu Čech práci. Váží si Čechů za pomoc, kterou jim poskytli, a za laskavost a ohleduplnost. Děkuji také Diecézní charitě České Budějovice za zajištění bydlení. A jak dlouho chtějí v Česku zůstat? „Kdybych mohla, vrátila bych se okamžitě na Ukrajinu, kde je můj domov. Avšak je mi jasné, že to nyní není možné,“ řekla Marta.

Na konkrétních příbězích lidí si člověk uvědomí, jak je válka děsivá, jak ničí nejen lidské životy, ale i lidské osudy. Vyhání lidí z domovů, dělá z nich uprchlíky a bezdomovce. Julie s Martou se s pomocí dobrých lidí statečně perou s hrůzou, která je potkala. My máme také své problémy, ale ve skutečnosti jsou malicherné proti těm, které mají obě sestry a s nimi miliony jejich krajanů. Viníky jsou současní vládci Kremlu a Rusko ne nepodobné nacistickému státu. Ti mají na svědomí vraždy tisíců ukrajinských civilistů včetně žen a dětí. Miliony dalších pak vyhnali z vlasti a připravili je o jejich domovy. Tyto zločiny nesmí zůstat nepotrestány!