Svět má nové téma a nového nepřítele. Tématem je vypalování pralesa (queimadas) v Amazonii, nepřítelem brazilský prezident Jair Bolsonaro. V amazonském pralese hoří, světem se šíří panika a kdekdo se staví do pozice ochránce pralesa a indiánů. Dusíme se v záplavě hysterických blábolů.

Krátké spojení praví, že za vypalování může brazilský pravicový prezident. Tečka. Pokrokáři, zejména v EU, mají jasno a volají po bojkotu brazilského masa (Finsko). Revoluční Francie je proti smlouvě o volném obchodu s blokem Mercosul (co spáchaly Uruguay, Paraguay a Argentina?) a prezident Macron veřejně obvinil Bolsonara ze lži ohledně dohod o životním prostředí. Ochotné následovníky našel v Irsku, kde jsou také pro hodit do koše výsledek dvacetiletého vyjednávání. Německá kancléřka považuje situaci za „urgentní“, měla by se prý prodiskutovat na summitu G7.

Ještě si vzpomenete na obří dodnes neuhašené požáry v ruské tajze? Nezaznamenal jsem, že by někdo obviňoval prezidenta Putina z jejich rozpoutání. Dokonce jsem ani nezaznamenal odezvu na informaci, že za většinou požárů tajgy byli čínští podnikatelé, kteří, místo aby po těžbě pozemky řádně vyčistili, prostě veškerý odpad zapálili. Tajga a její obyvatelé nikoho nedojímají.

Brazilský prezident posílá do Amazonie vojáky, aby pomáhali s hašením požárů. Proč až teď? Protože parlament byl proti tomu, aby federace vydávala peníze na řešení problému několika států. Když se prezidentovi podařilo najít kouzelnou obměkčující formulku, peníze Sněmovna uvolnila. Paličem zůstává Bolsonaro.

Podle údajů NASA jsou letošní požáry „na průměrné úrovni posledních patnácti let“. Podle samotných Brazilců jsou srovnatelné s rokem 2010. Čili nic nového, nic, co by tady už nebylo někdy dřív. Proč je tolik povyku a emocí kolem události, která se opakuje každoročně?

Podle brazilských zdrojů (INPE, obdoba NASA) bylo v Brazílii letos od ledna do 21.8. registrováno 75 336 požárů. Ano, je to velké číslo, ale Brazílie je velká skoro jako Evropa. Kolik bylo za stejné období lesních požárů jenom u nás, v zemi sto osmkrát menší, hustě osídlené a s hustou dopravní sítí?

Hodně lidí v Brazílii si myslí, že indiáni, 0,2 % obyvatel, obývají a nedostatečně využívají nepřiměřeně velkou rozlohu země. Bolsonaro argumentuje nerostným bohatstvím, o které se pak podělí všichni Brazilci. Je to samozřejmě zjednodušení, ale jedná se o regiony s děsivou nezaměstnaností (jedním z důsledků je i všudypřítomná dětská prostituce) a zoufalým stavem infrastruktury včetně chybějících škol a lékařů. Je na státu, aby to řešil a aby k tomu našel prostředky. Tak je hledá.

Ústava indiánskou půdu chrání (stejně jako chrání indiánský způsob života a zvyky), ale ponechává parlamentu právo tento stav v případě potřeby změnit. Hodně indiánů, víc, než si běžný Evropan asi myslí, žije jinde. Většinou na federální půdě, protože z té je nikdo nemůže vyhnat. Bivakují kolem státních silnic v chatrčích z rákosí a igelitu, žebrají, nádeničí, prostě živí se, jak to jde. Většinou je nikdo z jejich pozemků nevyháněl. Šli sami v naivním domnění, že jim mimo indiánské teritorium bude lépe. Jenže mimo teritorium je ústava nechrání a pomoci si sami nedovedou.

Venkov ve státech jako jsou Amazonas, Pará nebo Acre obývají i neindiáni, jejichž životní úroveň se moc neliší od indiánů. Říká se jim caboclos (původně sběrači kaučuku). Mají právo na zákonem stanovenou výměru půdy, dostanou od státu osivo (fazole, maniok, sóju, rýži) a deset let mohou půdu užívat. Když to vydrží, stane se půda majetkem uživatele. Skoro všichni caboclové po deseti letech půdu převezmou, obratem prodají a odstěhují se do města. Za utržené peníze si chtějí postavit dům, ale třeba v Manausu to stačí tak na cihlovou chajdu ve favele. Caboclo a jeho rodina jsou pak zrcadlovým obrazem indiánů podél federální silnice. Jenže nikoho nedojímají.

Půda je v Brazílii stejně posvátná a cenná jako kdekoliv jinde. V brazilském parlamentě samozřejmě existují stranická seskupení. Kromě nich jsou ale ještě dvě, která překračují stranické hranice. Jedno tvoří fanoušci klubu Flamengo, druhé takzvaní ruralistas. Druhá skupina je tradičně největší a nejsilnější parlamentní seskupení. Její předseda vyzval ostatní, aby „přestali kriminalizovat ty, kdo produkují potraviny … Odlesňování je věc policie, ne politiky … Chováme se zodpovědně a řídíme se zákonem.“

Část jsou chovatelé dobytka, část se věnuje pěstování fazolí, rýže, sóji, banánů a cukrové třtiny. Odbyt mají po celém světě, od USA přes Evropu po Čínu. Všichni jsme nějakým způsobem závislí na brazilské zemědělské produkci. Dokonce i motoristé – z cukrové třtiny se vyrábí příměs, která z ekologicky škodlivého paliva dělá palivo přátelské, totiž biopalivo.

Všichni chceme dobře jíst, všichni chceme všechno, levně a bez ohledu na sezónu. Dokonce i vegetariáni všeho druhu se svou zálibou v sójových produktech byznys podporují. Kdo jí maso, ten je prý nejhorší spoluviník. Nebýt jeho, zlí dobytkáři nebudou potřebovat stále víc půdy pro chov dobytka, který navíc svými flatulencemi posiluje skleníkový efekt. Proto je nám takové horko, a proto se vypaluje prales.

Není pochyby o tom, že každého kusu amazonského pralesa je škoda. Zrovna tak platí, že by k vypalování nemělo docházet ani legálně, natož ilegálně. Jenomže jak tomu zabránit? Nejde jen o „amazonský prales“, ale i o Pantanal a Gran Chaco v Brazílii, Bolívii (kde Brazilci také podnikají) a Paraguayi, a o lidi, kteří tam žijí. Situace ve Venezuele je úplně mimo jakoukoli kontrolu a kdo ví, jak je to v Kolumbii?

Protože „zelené plíce planety“ a indiáni dojímají, vyrojili se bojovníci. Zpovykaný svět politických oportunistů, pokrokářů, environmentalistů, levicových aktivistů a světlonošů dobra pro všechny má jasno. Z Bolsonara si udělali druhého Trumpa, na kterého se dá svést kdejaká špína, ať už je nebo není vinen. Amazonie a světový mír jsou tak velká a emotivní témata, že lidský rozum a rozvaha selhávají.