Novináři respektovaného on-line Deníku Referendum, Zuzana Vlasatá a Jakub Patočka, vydali letos na jaře důležitou knihu. Ve dvanácti kapitolách, z nichž část vycházela již od roku 2014 a je v původní verzi dostupná on-line, poskytují poprvé komplexní pohled na podhoubí a fungování  impéria jednoho z nejbohatších a nejvlivnějších mužů v zemi – Andreje Babiše. Na základě dlouhodobé mravenčí novinářské práce a prvotřídní investigativní žurnalistiky ukazují, že kauzy, které  jej vydaly trestnímu stíhání, nejsou ojedinělými úlety jinak bezúhonného a altruistického politika, který vlastně ani politikem není. Naopak, jsou jen špičkou ledovce bezohledných a nebezpečných praktik člověka, který je v politice primárně proto, aby hájil zájmy svoje a svého podniku.  Na tom nic nemění ani formální vložení jeho majetku do sveřenského fondu, k němuž ho donutila tzv. lex Babiš.

Železná pěst v sametové rukavici 

První tři kapitoly živě a podrobně popisují způsob, jímž Agrofert  získal do svého holdingu tři střední až velké české podniky:  Agro Jevišovice, Kostelecké uzeniny a ZVOZ Hustopeče.  V případě Agro Jevišovice se Babiš nejprve osobně spřátelil s Bohumírem Radou, který stál v čele tohoto  velkého jihomoravského zemědělského podniku, a přesvědčil ho, aby dodával veškerá svá kuřata pouze jeho firmě, protože „potřebuje pomoct“ a  „nemá jiného spolehlivého dodavatele“.  Když se stal Rada na Babišově firmě závislým, začal mu Babiš platit za kuřata méně, a podle Rady tak zavinil jeho postupné  zadlužení.  Babiš nakonec koupil jednu Radovu nesplacenou pohledávku a  v roce 2010 využil jeho špatné finanční situace k odkoupení jeho podniku.  Písemně stvrzený slib, že bývalému „příteli“ část jeho polí pronajme zpět, však dodržel jen zčásti a Rada se s ním do dneška soudí. Předmětem soudního sporu je i bezprecedentní kauza, kde Agro Jevišovice, již v majetku  Agrofertu, vypálilo v květnu  2015 koncentrovaným herbicidem 286 hektarů pšenice a kukuřice na Radových polích.

Druhé nepřátelské převzetí se týkalo Kosteleckých uzenin v Kostelci u Jihlavy a probíhalo podobně: opět zde došlo ke spolknutí obchodního partnera, jemuž Babiš nejprve ekonomicky pomohl,  pak ale potopil.  Autoři vycházejí ze starších analýz investigativních novinářů Jiřího Pšeničky a Martina Maříka a z předem připraveného písemného scénáře nepřátelského převzetí  Agra Jevišovice, aby doložili, že podobný  přístup je u Babišových zemědělských akvizic častý: Babiš typicky vždy ochotně  převáděl závazky vůči Agrofertu na kapitálový podíl v podniku svého dlužníka. Následně se pak mnohde postupovalo podle scénáře nepřátelského převzetí: „Prostě se zařídilo, aby se firma ocitla v problémech, které nikdo jiný než Agrofert nemohl vyřešit.“

Oškliví a potetovaní zaměstnanci musejí zůstat doma

Znepokojivé jsou pasáže v knize, které podrobně popisují dopad „babišizace“ na situaci v podnicích, převzatých pod křídla Agrofertu.  S poklesem mezd kvalitní pracovníci  Kostelecké uzeniny opustili, nahradili je vězenkyně a gastarbeitři, a kvalita uzenin ve vyhlášeném uzenářském podniku  se výrazně zhoršila.  Změna vlastníka znamenala pro  hustopečské a jevišovské zemědělce likvidaci většiny provozů, zejména živočišné výroby, a prudký pokles zaměstnanosti. V diverzifikovaném hustopečském podniku vzaly za své odnože pěstování máku, zeleniny, šlechtitelský chov prasat, výroba krevního séra, množení orchidejí či vlastní masná výroba. Další aktiva podniku – vinice a meruňkové sady –  byla prodána.  Babišova metoda zde vykazuje predátorské rysy – tzv. asset stripping – doslova obnažení získané firmy propouštením a likvidací jejích aktiv: převzatá firma se tak stává pouhým prostředkem k cíli vyššího zisku holdingu.

Celou kapitolu věnují autoři firmě Vodňanská drůběž,  která také tvoří součást Agrofertu. Velkou část ze 650 zaměstnanců ve vodňanské provozovně  dnes tvoří pracovníci  z Ukrajiny, Bulharska  a dalších zemí, které sem dovážejí pracovní agentury. Pracují běžně 12 hodin denně  a dostávání někdy jen 7 tisíc Kč na ruku.  Z výpovědí místních, jež vesměs nechtějí být jmenováni,  vyplývá, že ilegální praktiky tu nejsou výjimkou. Až bizarně pak působí historka, kdy se vedení před očekávanou návštěvou  Andreje Babiše rozhodlo  nejen rozmístit truhlíky s květinami, ale i odstranit z dohledu  všechny cizince a  všechny „ošklivé nebo potetované zaměstnance“. Všichni museli zůstat doma. Babiš se svou suitou, v bílých holinkách a v bílém plášti se pak prý zdržel všeho všudy jen několik minut.

Řepkový tunel  a dojení státního rozpočtu 

Autoři odhadují, že Agrofert zahrnuje celkem asi 300 podniků. Hospodaří  na více než 100 000 hektarech zemědělské půdy a kontroluje zhruba 40 % skladovacích kapacit obilovin u nás. Zemědělská prvovýroba (která přináší dotace) a skladování je ale jen část Babišova království. Další části tvoří  zpracovatelské a chemické provozy. Jedna z kapitol se proto zabývá asi nejlukrativnějším podnikáním Agrofertu, které souvisí se státní politikou dotování přimíchávání metylesteru řepkového oleje (tzv. bionafty) do nafty fosilní.  Babiš vydělává nejen na výrobě bionafty z řepkového semene pro státní podnik Čepro, přičemž jeho největší fabrika Preol čerpá navíc stovky milionů korun v podobě daňových úlev v rámci investiční pobídky.  Nejvíce podle autorů vydělává na dodávkách zemědělských vstupů – herbicidů, fungicidů, insekticidů, umělých hnojiv, stopových prvků a stimulátorů.  Řepka je na takovou chemii velmi náročná – až  o třetinu náročnější než jiné intenzivně pěstované plodiny. To má nejen environmentální, ale i ekonomické důsledky:  Zemědělci, kteří kvůli těmto drahým chemickým vstupům přestanou zvládat své závazky, jsou nuceni platit Agrofertu řepkou. Odtud už je jen krok k nepřátelskému převzetí, jak jsme ho zmiňovali  výše: kruh se uzavírá. Protože environmentální dimenze podpory bionafty je velmi sporná, a protože  stát na celém bionaftovém projektu tratí miliardy korun, z nichž velká část jde právě Agrofertu, hovoří autoři o „řepkovém tunelu“ a o Babišovi jako o „solárním baronovi“.

Základní tezí knihy Žlutý baron je tvrzení, že skutečný předmět podnikání Babišova holdingu je čerpání dotací a investičních pobídek a že vstup do vlády mu umožnil toto čerpání výrazně navýšit. Šestá kapitola  přináší  přehledné údaje o investičních pobídkách, udělených skupině Agrofert, a dochází k závěru, že se vstupem ANO do vlády dotace a investiční pobídky pro Agrofert vzrostly, přičemž v prvním roce ve vládě dostal Agrofert větší objem  investičních pobídek než předtím za celou svou existenci dohromady (více než 1,8 miliardy Kč). Agrofert navíc dlouhodobě  a úspěšně lobbuje za dotační pravidla  příznivá velkým podnikům.

Manipulace s informacemi – i na webu ministerstva?

Někdy máme sklon zapomínat, že ke všemu dalšímu vlastní Andrej Babiš také deníky Mladá fronta DNES a Lidové noviny plus Radio Impuls. Autoři se proto ptají, nakolik zůstávají Babišovy noviny svobodné. Na základě mediální analýzy, v níž srovnali obsah obou babišovských deníků s Hospodářskými novinami, dospěli k názoru, že manipulace čtenáře v těch prvních jsou nenápadné, ale existují: články o Babišovi jsou zde například laděné pozitivně častěji než v Hospodářských novinách. Mf Dnes a Lidové noviny mají v záloze i další prostředky manipulace. O Babišových  prohřešcích třeba píší co nejméně nebo obratně překroutí či „pootočí“ obsah v zájmu svého vydavatele. Podle autorů si nemusí většina autorů a redaktorů, kteří v Babišových novinách svobodně publikují, tuto subtilní manipulaci, které se věnuje úzký okruh lidí, vůbec uvědomit.

Babiš kontroluje část české mediální scény a i to je důvodem, proč jsou nezávislé informace o něm hůře dostupné a veřejnost si o něm dělá zkreslený obrázek. To jsem tušila. Překvapivější bylo zjištění,  že po roce 2014, kdy se stal Babiš ministrem financí, se postupně zhoršuje webová dostupnost údajů o rozdělování veřejných peněz. Například Státní zemědělský fond nyní uveřejňuje informace o dotacích pouze za poslední dva roky, přičemž databáze přímých plateb na hektar půdy ze stránek fondu v r. 2017 zmizela úplně.  Podobně tzv. Centrální registr dotací je neúplný a řada informací tu podle autorů chybí.  Zdůrazňují, že nelze dokázat, že Babiš  databáze odstraňoval  cíleně v zájmu neprůhlednosti dotování svého podnikání.  Je to nicméně znepokojivé zjištění.  Jako řada dalších v této útlé, ale výbušné knize.

Ministerstva  životního prostředí a financí jako akvizice

Když ovládnou některý vládní resort, hovoří o něm údajně členové hnutí ANO  jako o nové  „akvizici“.  A pro holding,  jako je Agrofert,  může být skutečně mimořádně užitečné  mít své „akvizice“ i ve státní správě. Už jsme viděli, že po vstupu ANO do vlády výrazně narostly  dotace pro Babišovy firmy. Prorůstání do státní správy může ale pro Agrofert  být výhodné i v dalších směrech. Například při obcházení zákonů či při likvidaci konkurence.  Závěrečné kapitoly se zaměřují právě na tento problém. Kritizují mj. i obsazení vedoucích postů na ministerstvu životního prostředí lidmi spjatými s Babišem a radikální personální změny v České inspekci životního prostředí, které provedl  nový ředitel Erik Geuss začátkem roku 2015, těsně před platností nového služebního zákona, který by takové „čistky“ de facto znemožnil.  Že uvedené personální změny posloužily zájmům  Agrofertu, dokládají autoři  na několika konkrétních  příkladech. Týkají se  upírání informací o provozech Agrofertu ze strany ministerstva,  řádového snížení pokuty Babišově firmě Precheza  a kauz spjatých s  Babišovými firmami v Kroměříži. Té je věnována samostatná kapitola.

Všichni mají strach?

V reportáži z Kroměříže autoři podrobně dokládají případy, kdy firmy holdingu Agrofert (Navos, Afeed a Kmotr) obtěžují občany zápachem, hlukem, znečištěným ovzduším a otřesy.  Navos a Kmotr přitom prokazatelně obcházejí zákony s podporou ministerstva životního prostředí.

„My jsme Agrofert. My nejsme obyčejná firma. My jsme dnes taková polostátní správa. A vy to dobře víte,“ řekla prý občanům, kteří se domáhali dodržování zákona, ředitelka masny Kmotr Iveta Matisová. Koncentrace moci a absence její kontroly způsobuje aroganci mocných – a strach obyčejných lidí, kteří cítí, že nemají nikde zastání.

Autoři uvádějí, že  strach mluvit, uvést své jméno či se vůbec s novináři setkat  měla řada lidí. Platilo to i pro oběti další Babišovy inovace – zajišťovacích příkazů finanční správy. V roce 2014 je naplno rozpoutal šéf Generálního finančního ředitelství Martin Janeček, dosazený Andrejem Babišem. Podle Hospodářských novin vydala do letošního července finanční správa přes 5600 zajišťovacích příkazů proti více než patnácti stům firem, podezřelých z daňového podvodu. Zajišťovací příkaz znamená obstavení majetku firmy, která tak nemůže plnit své závazky a jde ke dnu. Nemůže se ani bránit, protože k tomu nemá prostředky.  Kniha rozkrývá souvislosti tohoto „daňového kombajnu“ a zároveň  podrobněji vysvětluje, jak sám Babiš daňová pravidla obchází.  Že zároveň ve funkci ministra mohl používat zajišťovací příkazy k likvidaci konkurentů svého holdingu, naznačuje nedávno medializovaná kauza opavské firmy FAU, která vlastnila sklad pohonných hmot v areálu Babišovy Prechezy v Přerově (1).

Babiše se bojí hodně lidí. Někteří se ho ale zjevně nebojí. Například autoři knížky Žlutý baron. Nebo filmařská dvojice Vít Janeček a Zuzana Piussi, autoři dokumentu Selský rozum, který vznikal ve spolupráci s Vlasatou a Patočkou a dobře jejich knihu doplňuje.  Ale možná je strach z Babiše oprávněný?  Jeho dlouhé prsty dosáhnou leckams, i když  důkazy bývají těžko k dohledání.  Autoři knihy i Deník Referendum čelí trestnímu oznámení  ze strany Vodňanské drůběže. Spolek Svoboda projevu byl v souvislosti se svým turné, které knihu a film představilo po republice, obviněn z přestupku Úřadem pro kontrolu nad hospodařením politických stran (2). Česká televize dlouhodobě zdržuje promítání Selského rozumu  a její generální ředitel Petr Dvořák nedávno prohlásil, že film, jehož pirátské kopie zhlédly desítky až stovky tisíc lidí na youtube, „nepřináší žádné nové pohledy“, a že se proto bude vysílat „asi během listopadu“ (3).  A – ačkoliv toto, jak se zdá, s filmem Selský rozum skutečně nesouvisí – Vítu Janečkovi, který je docentem na katedře dokumentu na FAMU, děkan Zdeněk Holý odmítl prodloužit smlouvu (4).

Žlutý baron je vysoce aktuální kniha žánru angažovaného novinářství,  která by zasloužila cenu jak za kvalitu investigativní žurnalistiky, tak za občanskou statečnost svých autorů. Vedle aktuálnosti má však i nadčasovou platnost. Zejména v pasážích, ilustrujících predátorské ekonomické praktiky v zemědělství a mechanismy srůstu ekonomické a politické moci na konkrétních příkladech. Ty také ukazují na znepokojivé širší podhoubí vzrůstu Babišovy moci, které je do velké míry i důsledkem naivní víry naší doby v neoliberální ekonomické paradigma. Skutečnou politickou demokracii přitom nelze oddělit od důsledné kontroly jak politické, tak i ekonomické moci a současné podpory ekonomické demokracie (5).

Zuzana Vlasatá, Jakub Patočka: Žlutý baron: Skutečný plán Andreje Babiše: Zřídit stát  jako firmu. Vydavatelství  Referendum, Brno 2017

Tato recenze původně vyšla v on-line Kulturních novinách, č. 38 a 39/2017.