HISTORIE / „Krutý byl sníh, který zasypal Glencoe a pokryl hrob MacDonaldů,“ zpívá se ve slavné skotské písni o zradě, pomstě a krveprolití spáchaných na jednom ze starých skotských rodů. O krveprolití tak bezcitném a krutém, že i Skoty, národ zvyklý na války a krvavé střety, pobouřil svou nespravedlností a stal se legendou předávanou z generace na generaci. 

Rok co rok přebírala nadvládu nad Skotskou vysočinou tuhá zima a rok 1692 nebyl výjimkou. Mrazivé poryvy větru narážely do strmých svahů údolí Glencoe, vánice stíhala vánici, krajinu zasypával nekonečný sníh, mrzlo ve dne v noci. Pro cizince nehostinné místo, pro skotský klan MacDonaldů domov. 

Jeho příslušníci, ostatně jako všichni horalové ze Skotské vysočiny, byli stejně drsní jako krajina, v níž vyrůstali. Historie MacDonaldů z Glencoe, sahající až do 14. století, je plná bitev s konkurenčními klany, zejména s Campbelly, jejich zarytými nepřáteli. Byli to odvážní, obávání a hrdí bojovníci, kteří neodpouštěli urážky a mstili se krví.

Osudného únorového rána však nedostali šanci svou bojovnost a sílu ukázat. Byli vražděni zbaběle – nikoli v boji, jak by velela jejich čest, ale na lůžkách, ukolébáni pocitem bezpečí domova, zabíjeni svými hosty, s nimiž ještě před pár hodinami sdíleli místa u hodovních stolů a pokrmy ze svých zásob. Umírali muži, ženy i děti. Umírali proto, aby ostatní klany seznaly, co svrchovaná moc krále Viléma III. dokáže, aby se bály proti ní někdy pozvednout svou zbraň. Jejich masakr dodnes historikové označují jako jeden z nejzavrženíhodnějších zločinů proti Skotům z Vysočiny.

Napětí panovalo v celé zemi

Po těžkých porážkách skotských jakobitů, usilujících o dosazení Jakuba II. Stuarta na anglický trůn, si mohl Vilém III. Oranžský roku 1690 oddychnout – jeho postavení coby anglického, skotského a irského krále bylo zpečetěno. Jakub prchl do exilu, žádný další organizovaný odpor v té době neměl šanci zastavit konsolidaci jeho vlády. 

Uvědomoval si však, že politická loajalita může být velmi vratká a že myšlenku jakobitského hnutí se zadupat do země bitevních polí nepodařilo, což se ostatně mělo ukázat v pozdějších letech. Starosti mu do budoucna dělaly zejména nepoddajné a odbojné skotské klany z Vysočiny, o jejichž spolehlivosti si nedělal žádné iluze. Věděl, že celá řada klanů stále doufá v návrat Jakuba do země a v jeho převzetí moci. 

„Jedinou výjimkou byl klan Campbellů, který již dříve svázal svůj prospěch s korunou, bez ohledu na to, čí zdobila hlavu,“ podotýká na svém blogu historik Jan Hrdina. „Udržení Skotska v klidu bylo pro Viléma důležité, nemohl riskovat, že by se zdejší nepokoje přelily prostřednictvím rozhojněného klanu MacDonaldů do Irska, což platilo i opačně.“ 

Za klid ve Skotsku byl ochoten král i platit –prostřednictvím Johna Dalrympla, prvního hraběte ze Stairu, skotského státního sekretáře, přislíbil za slib věrnosti tučné odškodné ve výši 12 tisíc liber.  Představitelé skotských klanů sice kývli, ale se slibem stále otáleli. Vilém se proto rozhodl přitvrdit. Vyhlásil, že pokud náčelníci klanů z Vysočiny do prvního lednového dne roku 1692 složí přísahu věrnosti před očima smírčího soudce, bude jejich účast na jakobitské vzpouře omilostněna. Pokud tak neučiní, budou přísně potrestáni.

Když to nejde po dobrém…

Horalové zaváhali. Nepochybovali, že králova odplata by v případě neuposlechnutí byla strašlivá. Napsali proto vyhnanému králi Jakubovi dopis a žádali jej o svolení. Ten dlouhou dobu přemýšlel, nakonec jim svůj souhlas dal. Jenže jeho odpověď dorazila do Skotska až v půli prosince, v časech tvrdé zimy, jen pár dnů před uplynutím lhůty.

Náčelníci, byť stále neochotně, se vydávali přes zasněžené hory na dlouhou cestu a na sklonku roku deklarovali nechtěnému panovníkovi svou věrnost. Alasdair Maclain, náčelník MacDonaldů z Glencoe, se ovšem o Jakubově dopisu dozvěděl až 28. prosince. Trvalo totiž celých pět dní, než vůdce katolické větve klanu MacDonaldů, Glengarry, informoval ostatní náčelníky o Jakubově souhlasu. Proč s tím otálel, není dodnes jasné. Možná za tím stála vnitřní rivalita mezi jednotlivými větvemi klanu.

Maclain teprve 30. prosince dorazil k branám hradu Inverlochy, aby zde složil přísahu do rukou velitele zdejší posádky Johna Hilla. Ten jej musel odmítnout – neměl oprávnění přísahu přijmout. Vystavil mu alespoň potvrzení, že se dostavil ve stanoveném termínu, a poslal jej za oblastním soudcem Colinem Campbellem na hrad Inveraray, ležící vzdušnou čarou sedmdesát kilometrů jižně. Po dlouhé, mrazivé cestě Maclain 6. ledna 1692 svou věrnost konečně stvrdil podpisem. Mohl se vrátit domů s klidem v duši, že pro svůj klan vykonal, co bylo v jeho silách. 

Ani onen stvrzující dokument ale nakonec neměl žádnou váhu. Maclain přitom nebyl jediný, kdo složil přísahu po termínu. Skotský sekretář John Dalrymple se však právě z tohoto malého klanu, navíc obestřeného nevalnou pověstí o jejich nespoutanosti a bojovnosti, rozhodl učinit odstrašující příklad. „Právě jsem se od vévody z Argyllu dozvěděl, že MacDonaldové z Glencoe nesložili přísahu, což mě rozradostnilo. Byl to zásah shůry, že je možné vykořenit toho proklatého hada, to nejhorší z Vysočiny,“ psal v lednu roku 1692.

Přijali je podle zákona pohostinnosti

Když koncem ledna toho roku do Glencoe dorazilo sto dvacet mužů pěšího pluku pod vedením Roberta Campbella z Glenlyonu, neměli jeho obyvatelé ani tušení, co je jejich skutečným úkolem, který posvětil i sám král. Možná o něm nevěděl ani Campbell. Zdánlivě přijeli do údolí pouze vybrat daně.

MacDonaldové přijali návštěvníky vřele, v souladu s tradičními skotskými zákony pohostinnosti jim nabídli přístřeší, jídlo i zábavu. V třeskutých mrazech, které zrovna vládly, vojáci s povděkem přijali možnost složit hlavu v teple v domech místních lidí. Sám Campbell, jehož neteř byla manželkou jednoho z náčelníkových synů, pobýval přímo v Maclainově obydlí.

Muži se přátelsky bavili, hodovali, pili, hráli karty a v kostky. Do údolí se mezitím nepozorovaně stahovaly další dvě vojenské jednotky o celkové síle osmi set mužů, které pod vedením podplukovníků Jamese Hamiltona a Roberta Duncansona zablokovaly cesty z Glencoe na severu a jihovýchodu. Obdržely rozkazy, že mají zabít každého, koho potkají, majetek vzít, domy obrátit v prach. Z údolí se stala smrtonosná past.

Jeho obyvatelé stále pobývali v blažené nevědomosti. Maclain netušil, že Campbell obdržel večer 12. února od kapitána Thomase Drummonda, vyslaného Duncansonem, rozkaz.

Stálo v něm: „Tímto se vám přikazuje přepadnout rebely, MacDonaldy z Glencoe, a všechny mladší sedmdesáti let ztrestat mečem. Zvláště se ujistěte, že starý Fox a jeho synové neuniknou z vašich rukou, ujistěte se, že žádný muž neunikne. Jste povinen toto vykonat přesně v pět hodin a během té doby, nebo velmi krátce poté se pokusím k vám připojit s posilami. Pokud se k vám do pěti nepřipojím, neváhejte a zaútočte. Toto se děje na zvláštní králův příkaz, pro dobro a bezpečí království, které tito ničemové poškozují a rozdělují. Tento rozkaz bude proveden bez odmluvy či prokázání přízně nepřátelům, nebo můžete očekávat propuštění z královských služeb. Předpokládám, že v naplnění tohoto úkolu nezklamete.“ Podepsán byl R. Duncanson.

Veselili se do poslední chvíle

Campbell nehnul brvou. Se svými budoucími oběťmi hrál ten večer karty, přijal Maclainovo pozvání na večeři následujícího dne a popřál všem dobrou noc. Než se odebral na lože, informoval své muže o úkolu, jenž je za pár hodin čeká.

O páté hodině ranní se ještě potemnělým údolím Glencoe rozlehly výstřely pušek, pláč dětí, naříkání žen, sténání umírajících. Maclain padl mezi prvními. Střelili jej do zad, když vstával z postele. Útočníci zabili i jeho ženu, dvěma synům se podařilo v nastalém zmatku uprchnout. 

Vraždilo se ve všech domech, vojáci masakrovali své překvapené, rozespalé a neozbrojené hostitele, nedali jim šanci se bránit. Ke Campbellovým mužům se po dvou hodinách zabíjení přidali i Duncansonovi bojovníci, krev tekla proudem. Horaly, kteří se pokoušeli o útěk, stříleli do zad. A těm, jimž se to podařilo, podpalovali domovy a zabavovali dobytek.

Kolik lidí bylo toho dne zavražděno, není jisté, nejčastěji se hovoří o osmatřiceti obětech přímo na místě a dalších čtyřiceti MacDonaldech, zejména ženách a dětech, jimž Glencoe bez přístřeší a obživy nedalo šanci na přežití a svou smrt našli ve sněhu a mrazu. Přesto se několika příslušníkům klanu podařilo uprchnout. Historikové se domnívají, že jim mohli pomoci sami někteří Campbellovi vojáci, znechucení tím, co se po nich žádá. K záchraně života jim paradoxně pomohla i sama příroda – hluboký sníh komplikoval cestu vojákům důstojníka Hamiltona z jihovýchodu, a ti tak na místo masakru dorazili pozdě.

Z obydlí zhruba dvou stovek rodin, pro něž bylo Glencoe domovem, nezbylo nic. Někteří přeživší MacDonaldové se vrátili, postavili si nové domy, avšak během 18. a 19. století museli v rámci nuceného vysídlování Skotů z Vysočiny odejít. Údolí dodnes vypráví tajemství svých někdejších obyvatel – v srpnu roku 2023 archeologové v domě s vazbami na Maclaina našli poklad mincí a věří, že jej zde ukryla jedna z obětí tragického rána.

Evropa byla v šoku

Zprávy o bezprecedentním masakru otřásly nejen Skotskou vysočinou, ale i celou Evropou. Legenda praví, že v Edinburghu krátce po masakru Robert Campbell z Glenlyonu zapíjel své výčitky svědomí, když mu z kapsy vypadl onen Duncansonův rozkaz k akci. Kdosi jej spěšně opsal a 12. dubna už o celé záležitosti informoval francouzský list Paris Gazette. Z původní trestné výpravy, jejíž důsledky neměly překročit hranice království, se stala mezinárodní aféra.

Pod záštitou vlády Viléma III. se rozeběhlo nucené vyšetřování, jehož výsledky ovšem nepřinesly uspokojivé výsledky. Hrabě Stair, který se netajil zklamáním, že někteří MacDonaldové přežili, musel sice rezignovat na svůj post sekretáře Skotska, ale už za několik let se do vysoké politiky znovu vrátil. Vyšetřovací komise přiznala, že vláda se dopustila zrady, a opožděně uznala slib věrnosti MacDonaldů, nicméně je nijak neodškodnila. Král, s jehož souhlasem vraždění proběhlo, se nemusel zodpovídat nikomu.

V následujících staletích se tak příběh klanu MacDonaldů stal symbolem zvůle britské vládní moci. Dokonce i v době nelítostných klanových válek bylo něco takového považováno za bezectné. MacDonaldové vešli do skotských balad i moderní kultury.

Rudá svatba

Současný americký spisovatel George R. R. Martin se k masakru v Glencoe otevřeně hlásil jako k jednomu zdroji inspirace pro svou Rudou svatbu ve své sáze Píseň ledu a ohně, podle níž se zrodil seriál pod názvem Hra o trůny. Ve slavné a klíčové scéně se sami hosté stanou bezbrannými oběťmi vyšších politických intrik a zrady.

A ani sami Skotové na smutné události nikdy nezapomněli. Campbellovi byli ve velké části Vysočiny prokleti, dodnes se konají vzpomínkové akce na oběti masakru a na dveřích hostince Clachaig Inn v Glencoe stále s dávkou nadsázky visí nápis: „Zákaz vstupu podomním obchodníkům a Campbellům“.