Petr Drulák FOTO: Ministerstvo zahraničních věcí / se souhlasem
FOTO: Ministerstvo zahraničních věcí / se souhlasem
KOMENTÁŘ / Často teď různé politiky a aktivisty slyšíme mluvit o „změně režimu“. Tvrdí, že ten, který tu od revoluce funguje, je skrznaskrz špatný, nedemokratický a omezuje svobodu slova. Na toto téma v sobotu 5. dubna uspořádal spolek Svatopluk konferenci s názvem Východiska a vůle ke změně režimu. Zúčastnili se zástupci čtyř stran, předseda SPD Tomio Okamura, předseda Stačilo! Daniel Sterzik, předsedkyně Trikolory Zuzana Majerová a předseda Motoristů Petr Macinka. Neshodli se, Macinka nedržel basu a řekl, že náprava politiky v Česku změnu režimu nevyžaduje.
Hlavní postavou spolku Svatopluk je politolog Petr Drulák, který po projevu Macinky prohlásil, že přítomní aspoň vidí, kdo je pro změnu a kdo pro status quo. Drulák podporuje hnutí Stačilo! a říká o něm, že jde o „stranu, která to tady chce změnit, která chce změnit tenhle režim, která to tady nechce nějak kašírovat a já, my jako Svatopluk, tomu dáme šanci, my máme program změny režimu“. Je to tedy vážné? Není to kamufláž?
Když lidé jako Drulák nebo předseda Stačilo! Daniel Sterzik, který si přezdívá Vidlák, mluví o změně režimu, je dobré si uvědomit, co si pod tím pojmem představují občané. Tragickou změnu režimu po druhé světové válce zažilo i Československo, skončila demokracie a začala totalita. Komunistická totalita. A další změnu režimu jsme zažili na konci roku 1989, kdy se totalita zhroutila a vstoupili jsme do období svobody a demokracie. Později i do NATO a EU.
Odtud celkem logicky plyne, že když bývalý ředitel Ústavu mezinárodních vztahů, bývalý první náměstek ministra zahraničních věcí a bývalý velvyslanec Česka ve Francii Drulák mluví o změně režimu, jistě si uvědomuje, co si pod tím občan představí: skutečně změnu režimu, tedy něco jako rok 1948.
Návrat ke komunismu?
Když máme režim demokratický, tak se logicky nabízí změna k režimu nedemokratickému. A když Drulák podporuje Stačilo!, podporuje hnutí, jehož lídryní je předsedkyně komunistů Kateřina Konečná. Z toho lze opět logicky vyvodit, že se nejspíš jedná o změnu zpět ke komunismu či k nějakému typu nesvobody, totality.
Nelze se divit, že volání po změně režimu vyvolává dva značně odlišné postoje. První obavy a rozhořčení demokratů, že jde buď o omezení demokracie, nebo o její náhradu nějakým systémem, který se sice za demokratický prohlašuje, ale demokratický není. Příkladem může být nejen Rusko, ale i země, které Rusko podporují, i když jsou stále členy Evropské unie.
Druhý postoj: volání po změně režimu vyvolává nadšení a podporu (kupříkladu na sociálních sítích či na mítincích) lidí, kteří jsou nespokojení, kteří podporují válku Ruska proti Ukrajině, kteří chtějí vystoupit z té zlé Evropské unie, případně ze Severoatlantické aliance, kteří odmítají posílat zbraně napadené Ukrajině atd.
Pokud má kterýkoli občan pocit, že nějaké hnutí či strana usiluje o změnu režimu, že skutečně pracuje na změně režimu, jde o velmi vážnou věc, vážné podezření. V takovém případě má ovšem možnost podat trestní oznámení, kupříkladu na státní zastupitelství. To pak může ve spolupráci s policií oznámenou činnost prozkoumat, a buď sdělit, že o kriminální jednání nejde, nebo věc prošetřit a postoupit soudu, aby rozhodl. Nikdo jiný to rozhodnout nemůže.
Zajímavé ovšem je, jak jsou zastánci nedotknutelné svobody slova hákliví na tvrzení, že volání po změně režimu a akce za změnu režimu mohou být vnímány jako kriminální činnost. Do svobody slova jistě patří výroky typu „toto by mohlo být trestné“, „toto považuji za kriminální činnost“, „toto ohrožuje státní zřízení“. A do svobody slova zrovna tak patří i takové postoje kritizovat a odmítat.
Jak to ale je s tím čerstvým tažením, jehož cílem je „změna režimu“, tedy změna našeho, českého demokratického režimu? Drulák v Parlamentních listech svůj plán představil. Podle něj už nestačí veřejné záležitosti „trochu opravit“.
Konfederace s Ficem a Orbánem? A s kým dalším?
„Musíme změnit určité základní parametry toho, jak zde politika funguje. Od začátku říkáme, že mluvíme o změně demokratické a o změně k větší demokracii. To je základní rámec. Nemá to nic společného s návraty do minulosti.“ Ten pán není hlupák, definici změny staví tak, aby byla trestněprávně nepostižitelná. Změnu režimu nenavrhuje.
Navrhuje změnu systému na poloprezidentský, něco jako prosadil de Gaulle ve Francii v roce 1958. Politická odpovědnost by pak nebyla rozptýlena mezi koaliční strany a nezávislé úřady. Chce prezidenta jako mocenské centrum a demokratickou kontrolu plus přímou demokracii čili referenda.
Říká, že NATO je krunýř, který nás „možná před lecčíms chrání, ale také nás zneprávňuje a jeho ochrana je stále problematičtější“. Pokračuje, že změna režimu začne být aktuální ve chvíli, až se „začne rozpadat NATO i EU a my budeme mít krátké okno historické příležitosti chopit se vlastních záležitostí, podobně jako v roce 1990“. Rozpad EU a NATO tak vypadá jako jeho toužebné přání. V tom se nijak neliší od Stačilo! a SPD.
Drulák svoje úvahy končí slovy: „Součástí našich představ je potřeba vytvoření jakési středoevropské konfederace, v jejímž rámci bychom byli schopni na světovém jevišti působit, protože na to nemůžeme být sami.“
Jak si představit onu středoevropskou konfederaci, kdo by v ní asi dlel? Na sobotní konferenci o změně režimu Drulák mluvil o „hrdinném boji Viktora Orbána a Roberta Fica“, na kterém prý vidíme, „jakým tlakům jsou vystaveni doma i v zahraničí“. (Realita: to oni doma vyvíjejí tlak na média a opozici.) Odtud snadno dovodíme, že by nás Drulák chtěl zasadit do spolku se Slovenskem a Maďarskem, předpokládejme tedy, že i s Ruskem. Podporuje přece komunisty a Stačilo!.
Drulák a celá ta parta okolo něj jen zcela vědomě matou naštvané voliče, loví je na příslib „změny režimu“, tedy změnu demokratického režimu. Zní to revolučně, provokativně, pro nespokojencem odvážně, ale oni pak honem dodají, že přece „demokratickou cestou k demokratickému cíli“. Sledujeme obyčejné oblbování lidí. Drulák by možná režim rád změnil, ale místo toho mluví o jakémsi vylepšování demokracie a o jiném, opět však demokratickém systému.
