Rudolf Jindrák, šéf zahraničního odboru Hradu a teď zmocněnec pro jednání s Ruskem, poskytl rozhovor ruské agentuře RIA. Většina rozhovoru jsou diplomatické obraty, z kterých se mnoho nedozvíme. Je to ve stylu „obě strany projednaly otázky společného zájmu“. Něco ze druhé části rozhovoru však stojí trochu za zmínku.

Rozhovor se točil hodně kolem otázek týkajících se minulosti a podnětem jsou zjevně události kolem pomníků. Jeden jsme odstranili a druhý zřídili a obojí je podle Ruska špatně.

Jindrák říká: „My Češi musíme vzít v úvahu, co přesně druhá světová válka znamená pro identitu Ruska a že si vyžádala životy milionů občanů tehdejšího SSSR, pro které byl Konev nesporným symbolem a hrdinou. A vy, Rusové, byste zase měli pochopit, jakou historickou zkušenost jsme získali od roku 1948. Z předchozích témat si také nemůžu dovolit nezmínit hroby a památníky našich legionářů z první světové války na území Ruské federace.“

Tady zřejmě vzájemné porozumění narazí na určité limity. Češi celkem nemají problém uznat, že měl SSSR největší ztráty na životech a že se Hitlerova expanze vyčerpala nejen na rozlehlých ruských pláních a v ruském mrazu, ale také díky nasazení vojáků Rudé armády. Kdo ale zná historii, nepřijme pohádku o geniálním Stalinovi, který se z diktátora stal najednou hodným strýčkem a osvoboditelem. U nás se netrestá za to, když někdo připomene pakt Molotov-Ribbentrop, rozdělení sfér vlivu, katyňský masakr, pozdravné telegramy z Moskvy k vítězstvím wehrmachtu a dodávky strategických surovin Hitlerovi v době, kdy Británie bojovala o přežití.

Možná se povede dojít k nějakým obecným frázím, ale realita je taková, že Putinův režim se snaží ideologicky vylíčit historii Ruska jako jeden celek, do které se vejde i car, i Stalin, pravoslaví a KGB. Pro nás nemá taková mlha žádný smysl.

Je tam ještě jedna pasáž v rozhovoru, která s tím souvisí. Rudolf Jindrák říká: „Předpokládám, že společná minulost bude jedním z důležitých témat konzultací a to v celé úplnosti. To mimo jiné znamená, že je také nutné jednat o dalším otevření ruských archivů, stejně jako jsou otevřené a dostupné v naší zemi, a společné práci českých a ruských historiků a archivářů. K čemu napomáhá vzájemné poznání nutné k tomu, aby bylo možné rozebrat různá klišé a stereotypy na obou stranách lépe, než pečlivé studium a znalost historie?“

Těžko uvěřit, že by archivy se otevřely natolik, abychom se dozvěděli něco o okolnostech smrti Jana Masaryka, skutečném postoji Kremlu ke Klementu Gottwaldovi, pozadí inscenovaných procesů za účasti sovětských poradců a kdo všechno se tady podílel na přípravě invaze v srpnu 1968. Zvláště v tom posledním bodě by ruská strana prozradila, jak KGB, dnes jen přejmenovaná, postupuje, když chce někdo uchovat imperiální kremelskou nadvládu. Ostatně místo otvírání archivů se dnes v Rusku zavírají historici, tak asi není na tuto otázku příznivá doba.

Úplně v mlhách pak je téma, kdy se potkají představitelé obou zemí na nějaké vyšší úrovni. Především nevíme, kdo bude třeba za rok ještě v Česku a Rusku zastávat nějaké funkce. Dějiny jsou pořád v pohybu.