Ve středu 5. dubna začne v pražském Tančícím domě retrospektivní výstava kreslíře Štěpána Mareše. Návštěvníci se mohou těšit na kresby a komiksy, které vzbudily – obvykle mezi politiky – pohoršení a občas vedly až k soudnímu jednání, nebo na přehlídku Zemanovy hanby. „Zeman pro mě byl vždycky mimořádně vděčným objektem. To se nedá nic dělat. Takový prezident tu už nebude,“ říká Mareš v rozhovoru pro Týdeník FORUM. Právě na jeho titulních stranách se mohou čtenáři setkávat s Marešovou prací. Najdou v něm také komiksový seriál Dezoland, který navazuje na legendárního Zeleného Raoula.
Jak dlouho ses na tak rozsáhlou retrospektivní výstavu připravoval?
V podstatě celých třiatřicet let, kdy kreslím a maluji profesionálně. Ale ano, samotná výstava se chystala dobré čtyři měsíce. Nakonec jsme vybrali asi 250 kreseb, ilustrací a obrazů z mnoha tisíc, které jsem za dobu, co se živím jako profesionální výtvarník, vytvořil. Expozice bude rozčleněná do několika sekcí a každý návštěvník dostane plánek, aby se zorientoval, co v jaké místnosti najde. Musím říct, že výstavu v takovém rozsahu a v tak skvělém prostoru, jaký je v Tančícím domě, jsem ještě neměl.
Jaké sekce to budou?
Zelený Raoul, od nejstarších dílů po ty, které uzavřely jeho existenci, nový komiks Dezoland, ten dokonce v obřích zvětšeninách dvakrát dva a půl metru, ale i titulní strany, které vycházejí v Týdeníku FORUM. Dále reklamní tvorba, plakáty a grafické tisky, které si budou moci návštěvníci výstavy v limitovaných sériích koupit. A k vidění tu samozřejmě budou i knižní ilustrace. To vše v černobílých originálech, ručně kolorovaných verzích i barevných tiscích. A pozor, málem bych zapomněl – na výstavě bude také stěna skandálů.
Stěna skandálů?
Na té instalujeme kresby a komiksy, které vzbudily – obvykle mezi politiky – pohoršení a občas vedly až k soudnímu jednání. Podobně jsme s ředitelem galerie Robertem Vůjtkem připravili „nástěnku“ Zemanových výstřelků, vlastně takovou přehlídku Zemanovy hanby. To víte, Zeman pro mě byl vždycky mimořádně vděčným objektem. To se nedá nic dělat. Takový prezident tu už nebude. Zvláštní kout dostanou i moje malé fetiše. Krásná auta, stroje, zbraně a samozřejmě ženy. Tedy nepolitické náměty, které mám rád, možná ze všech nejradši.
Je na výstavě zastoupena i tvoje volná tvorba?
Ano, budou zde oleje i akryly na deskách i plátnech, a to od těch nejstarších z roku 1990 až po dnešek. Původně jsem je vlastně ani vystavovat nechtěl, ale přátelé, kteří mi pomáhali, i kurátor Robert Vůjtek mě přesvědčili, že když pořádáme výstavu k mým padesátinám, musí být chronologická a retrospektivní. Mělo by se na ní objevit i něco z mých začátků, aby návštěvníci viděli, jak se moje práce posunula. Aby poznali, že jsem přece jenom nějaký pokrok udělal.
Do kdy bude výstava v Tančícím domě trvat?
Až do 25. září.
Jak se vlastně liší tvůj nový komiks Dezoland od Zeleného Raoula?
V mnohém na něj navazuje, ale v něčem se přece jen liší. Upozornili mě na to čtenáři, kterým se zdá údernější, ostřejší, než byl v posledních letech Zelený Raoul. Dezoland si nebere servítky. Pojmenovává věci napřímo a sahá k expresivnějšímu výrazu, pokud je to účelné. Někdo o něm říká, že je jako Zelený Raoul ve svých počátcích. Tak doufám, že je to pravda.
Předpokládám, že konec Zeleného Raoula byl vedle padesátin hlavním impulzem pro uspořádání výstavy?
Přirozeně, když po 28 letech něco končí, je to důvod rekapitulovat. Zejména když konec Zeleného Raoula v týdeníku Reflex provázely – řeknu to diplomaticky – celkem mrzuté okolnosti. Mimochodem, pokud vím, tak Zelený Raoul je se svými 1422 díly nejdéle kontinuálně vycházejícím komiksovým seriálem nejen u nás, ale v celé Evropě. Existuje sice francouzský Asterix nebo belgický Tin Tin, u nich se ale vystřídala dlouhá řada tvůrců. Zeleného Raoula připravoval celých 28 let týden co týden stejný tým, který ostatně spolupracuje i nyní na seriálu Dezoland v Týdeníku FORUM.
Jak se vlastně v padesáti cítíš?
Samozřejmě, fyzicky je každý další rok znát. Pohybu moc nedám, pořád jen sedím za stolem a kreslím, takže se někdy probudím a dumám, kde jsem, co jsem a jestli vlastně vůbec jsem. Občas si vzpomenu, jak jsme v roce 1996 seděli společně se scenáristy Danem Hrubým a Milanem Tesařem, za sebou měli jeden rok existence Raoula, rovných 52 dílů, a navzájem se ubezpečovali, že je nepředstavitelné, abychom dělali Raoula v padesáti. No, vlastně my jsme si asi ani neuměli představit, že by nám mohlo těch padesát být. A vidíš, uteklo 28 let a komiks tu pořád je, i když se teď jmenuje jinak. Je to fofr. Až to člověka děsí. Ale jedeme dál. A myslím, že se nám práce na Dezolandu docela daří. Aspoň pro mě se stala obrovským impulzem.