13 objektů z (ne)šťastného muzea FOTO: FORUM 24
FOTO: FORUM 24
V Ústavu pro studium totalitních režimů to opět vře. Veřejnost se bohužel o této instituci dovídá zřejmě více ze zpráv o ideových a osobních konfliktech, jež se kolem ní vedou, než z výsledků její práce.
Ať už má tento boj jakoukoli aktuální podobu, tak vysvětlení je prosté. Část historiků nechce uznat, že česká společnost žila v totalitním režimu. Je pak záhadou, proč tak nutně chtějí pracovat ve státním ústavu, jenž se má totalitní zkušeností zabývat. Tato instituce by přitom měla napomáhat k tomu, aby nás totalita již v budoucnu nepotkala a abychom ji dokázali včas rozpoznat na základě historických zkušeností.
Jenže kdo protiprávnost a zrůdnost totalitního státu včetně jeho údajně lehčí normalizační verze relativizuje, tomu popsaný smysl ÚSTR nevyhovuje a raději by v něm hledal akademickou platformu pro libovolné pohledy, včetně toho, že jsme vlastně v žádné totalitní minulosti nežili. I k tomu došli někteří vědci v této instituci, která funguje z veřejných peněz.
Tentokrát vyhlásila malá skupina zaměstnanců ÚSTR boj proti jejímu řediteli Ladislavu Kudrnovi, který do funkce nastoupil teprve v květnu loňského roku s cílem, aby se tato instituce přestala vyznačovat zpochybňováním komunistické totality, nýbrž aby pracovala ve shodě se záměrem zákonodárců. Skupina, jež se tímto záměrem cítí dotčena, již obvinila ředitele na základě dobové módy v levicových kruzích z bossingu. K takovým obviněním nelze bez jasných faktů říct vůbec nic.
Zajímavější je ale jiné obvinění, jež je uvedeno v otevřeném dopisu této skupiny a které také prezentoval v České televizi historik Petr Zídek, známý dlouhodobou prací pro Babišův tisk. Tato okolnost se v jeho stylu psaní v Lidových novinách dost citelně odrážela. Jde o obvinění z cenzury. A proč? Ředitel ÚSTR prý zakázal prezentaci či dokonce šíření jakési „vědecké publikace“ a na Radě ÚSTR, volené Senátem Parlamentu ČR, prý někdo dokonce řekl, že by se měl celý náklad knihy hodit do stoupy.
Když se dnes řekne cenzura, tak zpozorníme. V éře vlády Andreje Babiše a také v éře minulého vedení ÚSTR jsme cenzuru skutečně zaznamenali – jednalo se o zakázanou předmluvu ke knize o potlačování mániček v 70. letech, kterou spolu s Františkem Stárkem napsal právě Kudrna. Zcenzurovanou předmluvu jsme tehdy vydali.
O to je směšnější, když lidé, kterým faktická cenzura dříve nevadila, dnes tvrdí, že žijeme v době nové cenzury. Tragikomickým příkladem toho, oč vedou boj Kudrnovi oponenti, je totiž právě dotyčná kniha. Jde o knihu s názvem „13 objektů z (ne)šťastného muzea“, která vznikla v rámci projektu Muzeum dělnického hnutí v 21. století. Hlavním řešitelem projektu, který podpořilo Ministerstvo kultury ČR, bylo Národní muzeum, v jehož Nové budově je aktuálně prezentována výstava Zneužitá muzea (https://www.mdh21.cz/).
Cenzura, která se nekonala
Rozhodl jsem se proto, že si knihu pořídím. Navzdory té pekelné cenzuře si zájemce může knihu pořídit na e-shopu velkoobchodu Kosmas. Nejsem historik, ale novinář s intenzivním zájmem o české a evropské dějiny. Ovšem nad knihou, jejímiž editory jsou tři zaměstnanci Oddělení vzdělávání ÚSTR (z toho první dva jsou signatáři Výzvy Radě ÚSTR kritizující ředitele Ladislava Kudrnu), totiž Tereza Arndt, Bohumil Melichar a Čeněk Pýcha, jsem užasl. Nejen proto, že v textu této odborné recenzované kolektivní monografie (!) je zmiňován i můj redakční kolega Jiří X. Doležal. O tom však později.
Jak se dozvídáme z úvodu sepsaného Čeňkem Pýchou, kniha je výsledkem reflexe někdejších pražských muzeí V. I. Lenina a Klementa Gottwalda, konkrétně předmětů, „jež v období státního socialismu spoluvytvářely privilegované expozice“. Historik a didaktik Pýcha vysvětluje, že „naším cílem v pětiletém projektu, který jsme za Ústav pro studium totalitních režimů společně s Národním muzeem řešili, bylo o těchto artefaktech přemýšlet v nových souvislostech, přehodnotit interpretační rámce, do nichž předměty tohoto typu jako badatelé a vzdělavatelé běžně zařazujeme, a zvážit jejich další využití a návrat nejen do muzejních expozic“.
Jestli mě něco vzhledem k rodinné zkušenosti s komunismem opravdu nadzvedne, tak je to „přehodnocování interpretačního rámce“ toho neskutečného morálního hnoje, v němž jsme museli žít. Zdevastovaná a barbarizovaná společnost prošpikovaná fanatickou a zaostalou ideologií marxismu vedla k ponížení a potlačení lidské důstojnosti, k okradení o majetek, o příležitosti a o smysluplnou perspektivu. Někdo si to uvědomoval více, někdo méně, tak to chodí. Někoho okradli více, někoho méně. Přehodnocování interpretačního rámce toho protiprávního režimu zpravidla činí ten, kdo má morálně pokřivenou rodinnou anamnézu a nebo má k tomu jiné úchylné pohnutky. Třeba souznění s extrémně levicovou, protidemokratickou a antiliberální ideologií.
Posvátná čepice
Ponechme stranou terminologii („státní socialismus“), jíž je popisováno období komunistické totality a sovětské dominance v Československu. Mnohem zajímavější je totiž výběr oněch „13 objektů“.
V knize najdeme kuriózní příklad naprosté absurdity:
Kapitola Objekt č. 4 – Čepice, jejímž autorem je Bohumil Melichar, například pojednává o vlněné čepici s kšiltem, „jež byla jedním z atributů příslušníka dělnické třídy“ a kterou nosil Antonín Zápotocký. Z textu se sice dozvíme, že „právě s touto čepicí na hlavě totiž Zápotocký prodělal pochod smrti jako vězeň koncentračního tábora“, i jak jej glorifikovala komunistická propaganda. Je to dojemné. Ovšem na zločiny Antonína Zápotockého po únoru 1948 autor knihy zapomněl. Kapitola je neobyčejně kuriózní, stejně jako „objekt“, jemuž se věnuje. Je to přitom symbol toho absurdního bludařství, kterým nás terorizuje skupina relativistů mezi historiky. Škoda, že nemají tu slušnost, aby to dělali za jiné než veřejné peníze.
Za nové sochy Karla Marxe
Ještě více mne ale zaujala kapitola Objekt č. 1 – Busta od téhož autora, která je jakousi pseudointelektuální úvahou ohledně busty spoluzakladatele komunismu Karla Marxe, „z jehož pera vzešla kritika kapitalismu a obecně společnosti 19. století, která silně ovlivnila dějiny 20. století“. To je dikce, která mi hned připomněla dětství, chlapectví a jinošství v éře normalizace. Přesně stejné bláboly jsme slyšeli dennodenně. Od té doby mám odpor ke slovu „kapitalismus“ a chápu ho jako manipulativní bolševickou nálepku pro normální svět.
Jinak Karl Marx a jeho následovníci ovlivnili 20. století opravdu „silně“, neboť jejich učením se inspirovaly genocidní totalitní diktatury v Sovětském svazu, Čínské lidové republice a v mnoha dalších státech včetně Československa. Marxova busta byla součástí expozice Muzea V. I. Lenina v Praze, které zaniklo počátkem roku 1990. Příčinou byl podle autora „rozklad socialistického režimu stojícího na monopolním postavení KSČ“, což je poněkud sáhodlouhé označení pro konec komunismu v Československu a obnovení demokracie.
Autor se domnívá, že po roce 1989 „dominantní média byla ve shodě, že 40 let trvající pokus o prosperující socialismus bylo temné období a komunistické myšlenky nemají v nové společnosti prostor“, což je podle něj, jak z dalšího kontextu vyplývá, něco zcela pomýleného. Aby se zastal marxismu, autoritativně konstatuje: „Velmi silným hlasem začaly o minulosti promlouvat oběti represivního aparátu diktatury a v roce 1993 byl přijat zákon o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu. Tento zákon neodsuzuje Marxe a marxismus, ale vládu KSČ.“
Kapitola pana Melichara se nadto tváří, že kletba nad Marxem byla na evropské úrovni dávno odvolána, a to v roce 2018, kdy probíhaly v německém Trevíru oslavy 200. výročí narození Karla Marxe: „Předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker tehdy pronesl projev, ve kterém sňal z Marxe historickou zodpovědnost za zločiny komunismu ve 20. století a hovořil o něm hlavně jako o filozofovi a vědci.“ Autor jaksi opomněl zmínit, že v rámci oslav byla v Trevíru odhalena i pětimetrová Marxova socha, kterou městu darovala komunistická Čína, na půdě OSN opakovaně kritizovaná za svou genocidní politiku, dnes zejména vůči národnostním a náboženským menšinám. Pro brutální režim v „lidové“ Číně je Marx stále hlavním učitelem v jeho represivních postupech, nikoli jen nějakým filozofem z 19. století. Že město Trevír dopustilo takový lapsus, to už patří k folklóru západoevropských zemí a je to veskrze banální. Neplyne z toho nic, co bychom měli následovat.
Jenže text je ještě absurdnější, než bychom čekali. Přestože je součástí odborné publikace, autor se v něm dopouští i explicitních politických komentářů, a cituje i novináře. Ono očištění Karla Marxe totiž podle něj „vyvolalo vlnu rozhořčení na české politické pravici“, přičemž „poslanci ODS na sociálních sítích vyjadřovali nechuť ‚k facce obětem komunismu z postsocialistických zemí‘ a novinář J. X. Doležal se ironicky ptal, kdy v Německu rehabilitují i Hitlera.“
Dodal bych, že kolega J. X. Doležal správně poukázal na souvislost mezi tvůrci zločinných ideologií a pachateli zločinných činů. Nicméně se tak stal součástí „vědecké polemiky“ o dějinách českého komunismu, v níž je naopak levicový publicista Matěj Metelec chválen, že se tehdy „snažil o mnohovrstevnatý pohled na Marxovu osobnost a konstatoval, že česká společnost se teprve učí, že Karl Marx je postavou přesahující plakáty propagandy reálného socialismu“. Svůj text Bohumil Melichar uzavírá přáním, mířícím k budoucnosti busty Karla Marxe: „Rozhodně není odsouzená k věčnému vyčkávání v depozitářích muzeí.“
Můžeme se tedy těšit. Už brzy budeme mít Karla Marxe zase na náměstích. Autorovi kapitoly jen můžeme připomenout, že v Rusku jdou ještě dál a znovu si vystavují rovnou už i Stalina. To byl také velký myslitel ve stejné disciplíně vědeckého komunismu. (Jen pro pořádek: Stalin ve zmíněné knize chválen není.)
Lži za státní peníze
Kniha se tváří dialogicky, a přestože autoři v závěru uvádějí, že „případové studie nejsou metodikami připravenými k okamžitému použití ve školní výuce nebo při lektorovaném muzejním programu“, lehkost, s jakou naznačují jakousi specifickou inspirativnost oněch „objektů“ z komunistických muzeí, mne jako občana demokratického státu zneklidňuje. Nedivím se proto, že současné vedení ÚSTR v čele s ředitelem doc. Ladislavem Kudrnou i Rada ÚSTR volená Senátem Parlamentu ČR jsou též zneklidněni tím, jaké projekty byly za minulého vedení na ÚSTR „řešeny“. Neuvěřitelně nedůstojná a trapná publikace, za kterou pan Zídek tolik bojoval v České televizi, je skutečně ostudou Ústavu pro studium totalitních režimů.
Kritici současného vedení ÚSTR neustále opakují prázdné floskule o jakýchsi dogmatech a vyčpělém antikomunismu, který by měl být překonán jako nános z devadesátých let. Mají přitom naprostou svobodu hlásat, že komunistický režim nebyl zrůdnou totalitní diktaturou, ale jen částečně chybným provedením jinak dobré myšlenky. Ale je drzost, že to chtějí hlásat za veřejné peníze a v instituci, která má přispět k odolnosti před totalitní recidivou. Taková odolnost stojí na jasně popsaných zločinech, jasně formulovaných hodnotách a na obraně zřejmé pravdy před její cynickou či slaboduchou relativizací.
Skupina vesměs levicových historiků, kteří relativizují zločinnou podstatu ideologie komunismu a přebarvují na růžovo komunistickou diktaturu, lpí na svých lžích. Tito historici tím znemožňují věcnou a svobodnou debatu. Lpějí fanaticky na svých dogmatech a jsou posedlí relativizací hodnot a historické pravdy. Chtějí zpochybňovat antitotalitní postoje v instituci, která má varovat veřejnost před totalitou na základě historické zkušenosti. A hlavně to všechno chtějí dělat za státní peníze. Proto se před nimi mějme na pozoru.
