NÁZOR / Prvním bodem úterního jednání poslanecké sněmovny bylo zpomalení valorizace penzí, které čeká druhé čtení. Jako jeden z těch, kteří důchod – byť invalidní – berou, se mne ta věc bezprostředně dotýká. A i když je to proti mým individuálním zájmům, nemám-li se cítit jak darmožrout zadlužující příští generace, musím zpomalení růstu důchodů se skřípěním svých porcelánových zubů podpořit.
Člověk mého věku už by měl být schopen podívat se na svět širším pohledem, než je pohled jeho kapsy. A mít jiná kritéria hodnot než stavět vlastní peněženku na první místo. Nemám z toho mnoho radosti – ale pokud se nechci mentálně uzavřít do starobního ghetta nadávajícího na všechno mladé a chápajícího se jako pupek světa, nezbývá jinak. Takže tento text je vlastně otevřeným dopisem mým kolegům – důchodcům, aby zkusili zpomalení valorizace když už ne podpořit, tak alespoň akceptovat.
Jak se určuje honorář či mzda
Podle ministerstva práce a sociálních věcí má nová zákonná úprava kolem důchodů „přispět ke zmírnění propadu důchodového systému a snížení zadlužování“. Jde nyní do druhého čtení a už při zahájení jednání v úterý ráno jsem se děsil toho, jaké rituální tanečky kolem nové zákonné úpravy penzí sněmovna předvede. V prvním čtení sněmovna debatovala o změnách v důchodech přes třináct hodin, což je zcela bizarní. Tedy – bylo by to bizarní, kdybychom měli nějakou rozumnou systémovou opozici, ale vzhledem k tomu, že dnešní parlamentní opozice je asystémová, nemohou její zcela zbytečné a neodůvodněné šprajcy nikoho překvapit.
Nemám iluze, že by poslanci ANO či SPD četli mé články – a tyto řádky nejsou určeny jim. Píšu je pro své kolegy–důchodce, ať už invalidní jako já, nebo i pro důchodce starobní. Pojďme si tedy připomenout, s čím jsme před 34 lety, po převratu, v naší zemi počítali. A zkusme na těch tehdejších postojích – které byly celospolečenské – setrvat. Tehdy jsme po čtyřiceti letech patafyzického socialistického hospodaření v naší zemi téměř všichni doufali, že se nyní, v demokracii a ve svobodě, bude hospodařit racionálně. Šedá, zdevastovaná a omšelá republika byla nám všem dostatečným argumentem, abychom věděli, že hospodaření dle ideologie a velkých slavnostních prohlášení prostě nefunguje. Takže najednou – po čtyřiceti letech socialismu – bylo všem jasné, že mzdu, honorář a samozřejmě i důchod nemůžeme určovat podle ideologických prohlášení o zásluhách starců a stařen, případně dle poetických prohlášení na téma „klidné stáří“ či „staří lidé si to zaslouží“.
Tehdy bylo jasné, že nároky na plat určuje především ekonomický stav firmy. Že tehdy začínající živnostníci nebudou moci mít životní úroveň, jakou si „zaslouží“, ale takovou, na jakou si vydělají. Chápali jsme, že odměna za práci není výsledkem soupisu (subjektivně jistě zdůvodněných) nároků zaměstnance, ale že záleží na ekonomickém stavu firmy. Na tom, za kolik se práci toho člověka podařilo prodat, kolik vytvořil zisku, kolik jeho činnost vygenerovala peněz.
Dnes se zdá, že na to současná opozice zapomněla a okázale se hlásí k „zásluhovému“, případně „nárokovému“ principu. Ano, i já si samozřejmě myslím, že bych měl mít pětkrát vyšší invalidní důchod, než mám, protože si to zasloužím. Ale naštěstí si dosud uvědomuji – demence se zatím nedostavila –, že nemám žádný „nárok“ na důchod podle svých představ. A že nemůžu dostávat vyšší důchod než takový, na který jsou ve státní kase peníze. Náš průběžný důchodový systém je hloupý a de facto socialistický, ale to nejde změnit lusknutím prstů. Takže pro výši důchodů nemohou být rozhodující nějaké „nároky“ chromého či starého občana, ale to, kolik je ve státní kase peněz. Opozice – a bohužel i část penzistů, které nazývám „socialistický důchodce“ –, to však vidí jinak.
Staří musí být solidární
A invalidi taky, takže by si všichni mí kolegové–důchodci měli zcela jednoznačně uvědomit, že jedou na té samé lodi jako celá společnost. Že stáří nebo invalidita není zásluha, že my důchodci nejsme pupkem světa a že pokud se nechceme sami uzavřít do nějakého na zbytek světa permanentně naštvaného ghetta, tak musíme držet basu se zbytkem společnosti. Nesmíme se chápat jako privilegovaná skupina a nesmíme se chovat bezohledně k ostatním. Takže v momentě, kdy vláda musí mimořádně tvrdě ořezat výdaje, abychom – celá země – nespadli do dluhové pasti, musíme i v tom s ostatními občany – nepenzisty držet basu. Musíme akceptovat, že šetření dopadne i na nás. A nesmíme se tvářit, že díky našemu stáří či zdravotním problémům se nás celospolečenské děje netýkají. Samozřejmě se týkají –, a když musí celá země začít tvrdě šetřit, bylo by nemorální, neslušné a snad i nehygienické chtít, aby před tím šetřením byla nějaká privilegovaná skupina na úkor zbytku společnosti chráněna.
Je samozřejmé, že nejchudší důchodci by měli dostat od státu podporu nad současný důchod, aby neměli hlad. Taková podpora by ale měla být adresná, měli by ji dostat jen ti nejchudší důchodci, a rozhodně by neměla proběhnout celoplošnou a zákonem danou valorizací – zvyšováním penzí.
Prosím tedy všechny kolegy–důchodce: vezměme rozum do hrsti a neprotestujme proti zpomalení valorizace penzí. Ani já – jako bezdětný – nechci žít na dluh, který splatí další dvě generace dnes mladých lidí. Ti důchodci, kteří se na rozdíl ode mne zmohli na potomky a vnoučata, musí zadlužení příštích generací vidět jako ještě mnohem nepřípustnější, než to vidím já. Oni ty své vnuky, které by současný vzorec valorizací penzí zadlužil, vidí na vlastní oči. A věřím, že jim nechtějí pověsit na krk dluhovou oprátku. Věřím, že nechtějí žít na jejich úkor, že nechtějí parazitovat na vlastních potomcích. S každou korunou, o kterou se zvednou důchody, totiž bude méně peněz pro děti matek samoživitelek, pro děti ze sociálního dna, které nemají bez pomoci státu šanci, pro chudé mladé lidi, kteří chtějí založit rodinu.
Takže prosím kolegy důchodce – nenadávejme na zpomalení valorizací penzí a přijměme ji jako jakýsi certifikát, že ještě nejsme chráněným vymírajícím druhem, ale že dosud, přes stáří a invaliditu, jsme normálními lidmi, kteří jsou regulérní složkou společnosti a kteří „v tom jedou“ spolu s ostatními lidmi v naší zemi. V dobrém i ve zlém, tedy i v celospolečenské nutnosti šetřit.