Minulou sobotu byl ve vršovickém parku pobodán muslim dlouhodobě žijící v Česku. Policie vyšetřuje útok jako rasově a nábožensky motivovaný. Napadený žil až do října loňského roku nenápadný poklidný život. Jenže pak se všechno změnilo. Celý příběh nám povyprávěla jeho přítelkyně, Eva Zahradníčková, česká aktivistka, která se několik měsíců věnuje pomoci uprchlíkům.

Jak to všechno vlastně začalo?
Všechno začalo v září mou první cestou za uprchlíky do maďarského Röszke a následným zveřejněním reportáže tady u vás (více zde). Tím se zvedla vlna pozornosti jednak o moji osobu, jednak o to, co se tam dělo. Už tehdy jsem dostala nějaké nepříjemné zprávy. Ale nebyly to žádné výhružky, spíš jen, že se lidem nelíbilo, co dělám. Zhruba o měsíc později jsem se v českém detenčním zařízení seznámila s překladatelem z arabštiny, I.T. (jméno redakce zná, ale kvůli vyšetřování jej neuvádíme) a změnil se mi život. A nejen mně, i jemu.

Co se změnilo?
Vlastně úplně všechno. Mně se převrátil život o 180 stupňů. Od té první cesty se mi úplně změnilo vnímání světa. Občas, když se potkám s kamarádkou, která tam se mnou tehdy jela, tak si říkáme, jestli bychom do toho znova šly, kdybychom tušily, co se spustí. Já jsem sice stále vdaná, ale s manželem jsme se rozešli, jen to ještě není po formální stránce vyřešené. Od října je mým partnerem I.T. a i když spolu nežijeme, já jsem v Brně a on v Praze, tak značnou část našeho společného času zaplňuje pomoc uprchlíkům nebo její organizace. Díky sérii reportáží a některým dalším mediálním výstupům jsem byla nejdříve známá já, ale pak i on.

Na druhé straně, vy jste také od začátku všechny informace, nebo většinu z nich, zveřejňovala otevřeně na svém facebookovém profilu, kde máte skoro 5 tisíc přátel…
Ano, je to tak. Já jsem absolutní extrovert, nedokážu nic tajit. Na svůj facebook jsem dávala fotky i I.T. a množily se dotazy, kdo to je, co to znamená a tak dále. Navíc muslimové jsou na morálku přísnější, takže jeho okolí s tím mělo problém. S ohledem na to všechno jsem byla nucena uvést věci na pravou míru. Tedy napsat, že jsme spolu. No a samozřejmě si toho všiml pan Konvička, který na něco takového celou dobu čekal.

[ctete]45330[/ctete]

Na co pan Konvička podle vás čekal?
Na to, jak česká žena uteče od rodiny za muslimem. To je přece to, co stále všude zdůrazňuje. Navíc proběhla řada dezinformací, že je můj přítel Arab, uprchlík a tak dále. Takže jsem vše vysvětlila na svém facebooku a docent Konvička tuto informaci s patřičným komentářem šířil dál. Vzhledem k tomu, že stránky Bloku proti islámu i bývalého IVČRN mají obrovský dosah, začalo nám od té doby oběma chodit velké množství výhružných, výsměšných a urážlivých zpráv. Myslím, že ani tak neřešili, že pomáháme uprchlíkům, jako to, že se česká žena spojila s muslimem.

Nebo to, že se kvůli tomu rozbila česká rodina?
Ta byla rozbitá už dávno, ačkoliv je mi jasné, že to nikdo nemůže vědět. Vlastně, přesnější by bylo říct, že rozbité bylo naše manželství. Já jsem odešla od svého muže, nikoliv od dětí a od rodiny. Lidem by podle mě vůbec nevadilo, kdyby byl můj nový partner Čech a potkali jsme se někde u hranic na poli a pomáhali spolu uprchlíkům. Vždyť se v Čechách rozvádí každé druhé manželství. Ale to, že to je cizinec, a ještě muslim, nedokážou snést. Tahle kombinace je pro ně zřejmě naprosto nepřijatelná.

Říkáte, že je cizinec, ale odkud? Kolují rozporuplné informace…
Narodil se v Čerkevské republice na Kavkazu. Z politických důvodů ale musela jeho rodina uprchnout do Německa a později do USA. Později studoval v Sýrii a má syrský pas.

Jak se dostal k nám?
Seznámil se v Sýrii s Češkou, která tam taky studovala, vzali se a pak přicestovali do České republiky. Nemá sice české občanství, ale má povolení k trvalému pobytu.

Co tady dělá?
Překládá. Umí asi 6 světových jazyků.

Vraťme se zpět k těm výhrůžkám. Proč jste je nějak neřešili?
Já jsem si až do soboty myslela, že se vše bude odehrávat jen ve virtuálním prostoru. Nikdy by mě nenapadlo, že je někdo u nás, mírumilovný Čech, schopen přejít takto brutálně od slov k činům.

Copak žádné z těch zpráv nebyly dost brutální?
Ale ano, spousta. Hrozili mi upálením, znásilněním, ukamenováním…

Nenapadlo vás s tím vším přestat, anebo o tom alespoň přestat tak intenzivně informovat na faceboooku?
Několikrát. Mně ani tak ne, ale hlavně můj přítel si to přál. Nechtěl, aby se o něm vědělo, aby se o nás vědělo. Žil tady 14 let úplně obyčejný život, nikdo ho neznal. Nepřál si žádné zviditelnění…

Proč jste mu nevyhověla?
Chtěla jsem. Dohodli jsme se. Jenže pak nám oběma došlo, že ty sbírky nebudou mít u lidí takovou odezvu, když opravdu nedáme fotku, že jsme to předali, že jsme byli na místě. Kromě toho jsme si říkali: neděláme nic špatného, nikomu neubližujeme… Navíc, facebookové diskuze jsou výhružek plné, nejde jen o nás, to se děje každému druhému, kdo je známý. Sama pro sebe jsem si oddělila virtuální svět od reálného. Nicméně, musím přiznat, že jsme třeba zažili extrémně nepříjemný Silvestr. Celý večer a noc nám nějaký muž psal na messenger a ty výhružky byly opravdu strašné. Psal, že nás sleduje, dívá se nám do oken, ví, kudy a kdy chodíme… Tehdy nás poprvé napadlo, že by nám někdo opravdu mohl ublížit. Ale pak se nic nedělo, my jsme odjeli do Vídně a zapomněli jsme na to. Jenže asi před 14 dny mě ráno vzbudil telefonát: „Dnes je tvůj poslední den. Připrav se na smrt.“ Následně mému příteli někdo nastříkal hákový kříž na kapotu u auta a nechal mu dva výhrůžné vzkazy za stěračem. O pár dní později se po něm ptali nějací muži v mešitě… Jak do dopadlo, už víte.

Ano, zpráva proběhla všemi médii. Vašeho přítele skutečně v sobotu minulý týden přepadli neznámí útočníci a nožem s patnácticentimetrovou čepelí jej bodli do břicha…
Přítel měl štěstí, že měl silné vrstvy oblečení a zimní bundu. Díky tomu asi přežil. A taky proto, že se bránil. Stejně měl ale 5 cm hluboké bodné poranění. Protože se to stalo při jeho ranním běhání v parku, neměl u sebe ani mobil. Tak tak se dobelhal domů, zavolal si záchranku a pak mi někdy později poslal SOS zprávu.

Jak jste reagovala?
Já jsem nevěděla, co se stalo. Psala jsem mu, volala, nereagoval a až později jsem se dozvěděla, co se děje. Ačkoliv jsme v první chvíli byli oba v šoku,  skutečnou vážnost situace jsme si uvědomili až den dva poté.

[ctete]45393[/ctete]

Proto je trochu překvapivé, že jste ještě v neděli dali na facebook vaši společnou fotku s nápisem „Nás nedostanou.“
Všechno jsme probrali a dohodli jsme se, že tomu strachu nepodlehneme. Znova opakuju, že přece neděláme nic špatného!

Dobře, tomu rozumím, ale přesto, není tohle za současné nesmírně vyhrocené situace u nás zbytečná provokace, která vás nebo vaše blízké může přivést do nebezpečí?
Nemyslím si. Spousta lidí nám píše, ať vydržíme, že jim naše činnost pomáhá. Po napadení mého přítele se zvedla obrovská vlna solidarity, až mě to překvapilo. Chodí za ním návštěvy několikrát denně, nosí mu jídlo, ptají se, čím můžou pomoci…

Ozval se někdo ze státních činitelů?
Skvěle se chová česká policie, které jsme oba moc vděční. Jinak se překvapivě ozvala jen jedna státní instituce, tu nyní ještě nemůžu jmenovat, ale pomoc ani podporu nám nevyjádřil nikdo z politiků nebo státních činitelů… Přitom kdyby to bylo naopak, kdyby muslim napadl Čecha, už je park plný svíček a politici se předhánějí v reakcích.

Jak tohle všechno ovlivní vaši další činnost?
Nijak. Budeme pomáhat uprchlíkům dál. Jen bych asi upřesnila, že si nemyslíme, že naše země ve smyslu České republiky patří všem. Myslíme zemi s velkým „Z“. Uvědomujeme si moc dobře, že situace je vážná, že zdaleka ne všichni mají nárok na pomoc, že mnozí z přicestovalých jsou ekonomičtí migranti, a jasné je i to, že sem nejdou samí svatoušci, čímž narážím na ty Kolínské útoky, které absolutně odsuzujeme a jsme pro okamžité vyhoštění pachatelů. Přesto ale pořád volám po nějaké racionální debatě ve společnosti a nedomnívám se, že bychom třeba měli přijmout celou republiku Kongo. Ovšem úplně se uzavírat taky není cesta. Mně osobně multikulti vůbec nevadí, ale chápu, že ne všichni jsou na to připraveni. Jde to poznat i podle toho, že nám opět po sobotním útoku na přítele začaly chodit další drsné i výhružné zprávy.

Co v nich je?
Že jsem zaprodala vlastní národ, že nám to patří a tak dále. Ale také mi vyčítají, a to i mí přátelé, že jsem za to, co se stalo, spoluodpovědná.

A jste podle vás?
Ano. Je to moje vina. Přítele tady nikdo neznal a nebýt mě, nikdo o něm nevěděl dodnes. Za to, co se stalo, můžu já…

Poznámka redakce: Případ si převzali kriminalisté 1. oddělení krajského ředitelství policie, kteří zahájili úkony trestního řízení pro podezření ze zvlášť závažného zločinu těžké ublížení na zdraví dle § 145/1,2f) trestního zákoníku. Pachatelům hrozí za rasově motivovaný útok až dvanáct let vězení.