Přinášíme zprávu o nových metodách a trendech ruské informační války, která vyšla v originále na serveru The NATO Strategic Communications Centre of Excellence se sídlem v Rize. V rámci zamlžování pravdy sleduje ruská propaganda, pružně cílená na různé skupiny posluchačů, rozmanitými neuvěřitelnými a vzájemně si protiřečícími báchorkami jiné cíle než to, aby se jim věřilo. Jde o to, že taková strategie podkopává samotné základy věrohodnosti informací, na nichž spočívá informovaná diskuze. Originál oficiálního textu ze zdrojů NATO, včetně řady doplňujících poznámek, najdete zde. Zprávu v české verzi jsme převzali z webu Konzervativní listy.

Příští fáze ruské informační války

Během osmnácti měsíců, které uplynuly od obsazení Krymu Rusy, se pochopení ruských technologií informační války ze strany Západu zvýšilo k nepoznání. Výzkum metod, jimiž Rusové využívají informací jako nástroje, již není hájemstvím několika izolovaných specialistů; stává se běžnou záležitostí. Řada vynikajících zpravodajských studií podrobně prozkoumala ideologické ukotvení a koncepční základ ruského přístupu k informačnímu válčení. Došlo též k vytvoření podstatného souboru výzkumu, který podrobně popisuje operační opatření, jichž Rusko používá.

Výzva, jakou představuje ruské informační válčení, však není obrazem statické situace, nýbrž procesu, který se vyvíjí. Přístup Rusů se postupně rozvíjí, je přizpůsobován a jsou vyvíjeny nové prvky, a stejně jako je tomu u jiných jejich operačních přístupů, identifikuje úspěchy a staví na nich, zatímco pokusy, které se nezdařily, se už dále nepoužívají a tak se postupuje kupředu. Poučením je, že pokud se Rusko rozhodne při nějakém novém střetnutí použít prvku informačního válčení, neměli bychom očekávat, že bude postupovat stejně jako minule.

Jinak řečeno, národy a organizace, které se domnívají, že na základě současných studií pochopily ruské informační válčení, a reagují na ně tím, že se připravují na boj proti jejich aktuálně zřejmým hrozbám a schopnostem, ve skutečnosti zaostaly a to, co se stane v nejbližším okamžiku, je znovu zaskočí.

V této studii proto zkoumáme nejen některé koncepční opěrné prvky ruského přístupu k informačnímu válčení, nýbrž i nové vývojové trendy, které k dnešnímu dni nebyly v otevřených zdrojích dostatečně probrány, jakož i to, co s sebou tyto trendy mohou v nejbližší vlně informačního střetnutí s Ruskem přinést.

Předzvěst

Nyní se mnohem více šíří porozumění, že bychom informační válčení v ruském pojetí neměli poměřovat s novějšími západními koncepcemi informačních operací či informačních činností. Úvodem k heslu „informační válka“ (информационная война, informacijonnaja vojna), ve slovníčku klíčových termínů informační bezpečnosti, jejž vydala Vojenská akademie Generálního štábu USA, plyne jasný rozdíl mezi definicí ruskou – která zahrnuje vše a neomezuje se na dobu války – a definicí západní – která hovoří o omezených, taktických informačních operacích prováděných po dobu trvání válečného stavu.

Některé západní vojenské definice omezují vlastně toto riziko na klamání, spočívající v zásobování nepřátelského vojenského velitele falešnými informacemi o operacích, o něž pak on opře svá rozhodnutí. Ruský přístup má však mnohem širší záběr než pouhé spřádání lží a popírání, například tvrzením, že ruské oddíly a výzbroj nejsou tam, kde očividně jsou. Nikoli; ruští státní i nestátní činitelé zneužívají dějin, kultury, jazyka, nacionalismu i mnohého jiného k provádění počítačově podepřených dezinformačních kampaní s mnohem rozsáhlejšími záměry.

Nicméně mnoho aspektů současné diskuse o povaze informačního válčení – a o vztahu mezi ním a „ryzí“ kybernetikou – znají specialisté na Západě už celé desítky let. Přesvědčivě je například před deseti lety vyložil vynikající odborník na ruský způsob myšlení Timothy L. Thomas: „Co je v Rusku opravdu jiné, je koncepční pojímání informační operace z kulturního, ideologického, historického, vědeckého a filosofického úhlu pohledu. Z různých logických pohledů mohou vyplynout zcela odlišné závěry o záměru informační operace, jejím účelu, smrtícím účinku či omezení suverenity; a tato logika může vyústit v nové metody zasahování cílů zcela netradičními a tvořivými způsoby.“

A dávno před vzestupem Islámského státu poskytly konfrontace s islámským extrémismem názorné lekce o tom, jak mohou podvratné informační aktivity využít moderní mediální prostředí a přebujelou provázanost internetem ke strategickým cílům – řečeno slovy Usámy bin Ládina: „Je zřejmé, že v tomto století je mediální válka jednou z nejsilnějších metod. Ve skutečnosti se na veškerých bitevních přípravách podílí možná až z devadesáti procent.“

Zvlášť v uplynulém desetiletí přinesly internetové střety s islámským extrémismem zkušenosti s „mnohovrstevnými mediálními operacemi, při nichž řada produkčních jednotek … vytváří obsah konzistentní se základním … poselstvím“ – a právě tento fenomén nyní znova a v mnohem rozsáhlejší škále uplatňuje Rusko.

A jedna americká studie z roku 2006 – psaná jazykem, jenž o pouhých deset let později vypadá zvláštně archaicky – přinesla výsledky průzkumu poteciálu „světa blogů, blogerů a jejich vzájemné provázanosti“ pro provádění informačních operací. Zároveň vyvolala řadu specifických úvah, které jsou vzhledem k současnému ruskému zneužívání sociálních médií stále relevantní.

Ještě později došlo ke zveřejnění studií o využívání sociálních médií k procesu politického ovlivňování, které jako svůj vrchol zahrnuje i změnu režimu (ačkoli i během Arabského jara to vzbudilo ve své době na Západě pozornost pouze v úzkém kruhu odborníků). Když však v nejnovější době vešla ve známost úspěšnost informačních kampaní, které uskutečnilo jak Rusko, tak Islámský stát, došlo v západních médiích, vedení i společnosti k daleko značnějšímu posunu v pojímání informačního ohrožení. V podstatně novém prostředí, jaké toto informační nebezpečí vytváří, se rozvíjí poznání, že tato internetová výzva není jen záležitostí „kybernetiky“; a že nepřátelské informování, ať už zakódované nebo ve formě [srozumitelného] obsahu, s sebou přináší nebezpečí a problémy.

Válka a mír

Ukrajinský konflikt je jasným dokladem toho, jak Rusko vnímá kybernetickou činnost: jako podmnožinu a někdy i prostředek patřící do mnohem širší domény informačního válčení.

Ve skutečnosti představují technologie, které můžeme sledovat na Ukrajině a v souvislosti s ní, vyvrcholení vývojového procesu ruské teorie i praxe informačního válčení, jehož cílem je oživit osvědčené podvratné a destabilizační sovětské metody a modernizovat je tak, aby odpovídaly internetovému věku. Současný ruský přístup s veškerým jejich novátorským využíváním sociálních médií je totiž hluboce zakořeněn v dlouhodobé sovětské praxi.

Jak ukazuje Jolanta Darcewská v podrobném přehledu záběru, jaký představuje informační válčení v nové ruské vojenské doktríně, „neznamenají doktrinální představy o informačním válčení žádnou velkou změnu v teorii vedení této války …, nýbrž naopak přidržování se starých metod (sabotáž, diverzantské taktiky, dezinformace, státní teror, manipulace, agresivní propaganda, využívání protestního potenciálu místního obyvatelstva).“

Základní principy ruského přístupu k informační bezpečnosti a informačním hrozbám vždy jasně vyplývaly a vyplývají z ruské deklarativní politiky a vývoj jejich uplatňování můžeme sledovat v mnoha oficiálních ruských dokumentech, které tento přístup k informační bezpečnosti vykládají. Historie veřejné armádní diskuse o zavádění a využívání kybernetického prostoru jako prostředku kompromitování rozhodovacích procesů nepřátelských kanálů, jakož i velitelských a řídících sítí, se v Rusku datuje už od počátku devadesátých let, ne-li ještě z dávnější doby. Její vývoj se však, stejně jako vývoj transformace armády v Rusku, urychlil po válce s Gruzií v roce 2008, kdy se omezená výkonnost v oblasti informací stala jedním z mnoha důvodů kritiky ruských armádních sil.

V Rusku tehdy vznikl návrh ustavit specializované „informační oddíly“, jejichž cílem „bude vytvořit informační doménu, která mezinárodní realitu přetvoří tak, aby odpovídala zájmům Ruska.“ Na počátku roku 2014, před ruským vpádem na Krym, bylo jasné, že „informační operace, které by měly zahrnovat obsáhlou sociopsychologickou manipulaci, se bez potíží staly součástí hlavního proudu smýšlení v ruské armádě.“

Jedním z nejvýraznějších prvků tohoto vývoje je v ruském přístupu vztah mezi informační válkou a tradičním válečným stavem. Jak bylo opakovaně zjištěno, zamlžují se v poslední době v ruské vojenské literatuře (patří sem prezentace šéfa generálního štábu Valerije Gerasimova, známá široké veřejnosti na Západě jako „Gerasimovova doktrína“, avšak nikoli jen ona) hranice mezi válkou a mírem a vytváří se šedá zóna. Akce v kybernetickém prostoru již byly identifikovány jako prostředek umožňující nepřátelské zásahy i v době mimo formální válku. Podle jedné analýzy z roku 2011 „se hranice oddělující válku a mír dají v kybernetickém prostoru snadno zamlžit. Škodu (ať už jakékoli povahy) lze nepříteli ve skutečnosti způsobit i bez formálního překročení hranic mezi válkou a mírem.“

A v nevšední studii o ruském přístupu k informačním operacím a informační válce, kterou v loňském roce vydala Švédská agentura pro výzkum obrany, se uvádí: „Pokud jde o internetové a počítačové operace v rámci informační války uskutečňované v době míru, jsou viry a jiný zákeřný software důležitým prostředkem poškozování informačních kapacit nepřátelských řídících struktur. Dalším prvkem informační války je získávání (kradení) informací o nepříteli shromažďováním zpravodajských informací spolu s vyvíjením a testováním svých vlastních zbraní potřebných pro informační válku.“

Toto je ovšem radikální odklon od dřívějšího přístupu Rusů k významu informační války. V polovině devadesátých let mohli přední odborníci Timothy L. Thomas a Lester Grau napsat, že: „… z vojenského hlediska se informační válčení s Ruskem nebo jeho ozbrojenými silami rozhodně nebude považovat za nevojenskou fázi konfliktu, ať už zde budou nějaké lidské oběti nebo ne … při uvažování o možném katastrofickém využití prostředků informační války nepřítelem, ať už s dopady v hospodářství nebo v rozhodovacích a řídících strukturách státu, či v bojovém potenciálu ozbrojených sil … Rusko trvá na svém právu použít jaderných zbraní jako první proti prostředkům a silám informační války a pak následně proti agresivnímu státu samotnému.“

Tyto a podobné nové vývojové trendy v ruském myšlení v informační válce položily základ tvořivého přístupu k získání informační převahy, jak se ukázalo v případě Krymu. Níže to posoudíme.

Ruské cíle

Pro pochopení plného rozsahu možností, které se moskevským plánovačům nabízejí, je podstatné vystihnout hlavní zásadu ruského přístupu k informačním operacím: totiž že důležitá je ta informace sama, ta je předmětem operací, nezávisle na tom, jakým kanálem se informace přenáší. Cílem je ovládnout informace, ať mají jakoukoli formu. V této souvislosti je kybernetika prostě jen technickým představitelem informací, vedle nějž existují další nosiče: například tištěná média, individuální a masové vědomí a ještě mnoho dalších.

Tuto zásadu bychom si měli uvědomit vždy, když sledujeme ruské záměry s čerpáním, podloudným získáváním, manipulováním, překrucováním či vkládáním informací, nebo prostě záměr izolovat cíl od možnosti získávat informace odjinud než z Ruska. Kanály pro tyto aktivity jsou velice rozmanité: například falešná či skutečná zpravodajská média vkládající dezinformace, trollové kampaně s návnadami, oficiální vládní stanoviska, řečnění na mítincích a demonstracích, nactiutrhačná videa na YouTube, přímé zasílání zpráv esemeskou nebo dokonce oslovování lidí na ulici. V nejnovějších ruských kampaních najdeme příklady všech těchto způsobů.

Dále je důležité umět si zařadit zdánlivě izolované události a trendy do celkového rámce ruské informační doktríny: jinými slovy, snažit se vidět celkový obraz situace raději tak, jak jej vidí z Moskvy, než jak jej vidí Washington či Brusel.

Jedním z důležitých prvků je přitom objektivní vyhodnocení, zda ruské informační kampaně zaváděné v současnosti dosahují svých cílů nebo zda selhávají.

Západní pozorovatelé této speciální oblasti často kladou důraz na to, že proti ruským dezinformacím stojí „pravda“. Taková představa částečně plyne z rozšířeného předpokladu, že ruské dezinformace se pro svou nevěrohodnost minou účinkem, že ruské výmysly a popírání jsou neúčinné, protože jsou tak průhledné, že žádného zkušeného nebo inteligentního jedince na Západě nemohou zmást. Podle těchto měřítek se ovšem velká část ruských dezinformací jeví jako školácky nevydařená, kontraproduktivní, průhledná a snadno vyvratitelná.

Zaměříme-li se však výlučně na snadno odhalitelné dezinformace, nejenže lehce přehlédneme mnoho jiných aspektů současných ruských kampaní, ale také skutečnost, že pro úspěch ruské kampaně informačního válčení není vždy měřítkem věrohodnosti.

Na rozdíl od sovětských dob se moskevští dezinformátoři nesnaží především prodávat Rusko jako ideu nebo ruský model, jako příklad hodný následování. Navíc se často ani nesnaží dosáhnout toho, že jim někdo bude věřit. Místo toho je jejich jedním cílem podkopat samotnou představu, že by objektivní pravda nebo zpravodajství byly vůbec dosažitelné. V některých ohledech se tak řídí vzorem sovětských kampaní, které neměly žádný jiný přímý cíl než destabilizovat a oslabit cílovou společnost.

Ale novým zranitelným místem, jež mohou Rusové svými současnými kampaněmi zneužít, je podle veterána ruských vzdělanců Leona Arona skutečnost, že v západních společnostech „zeslábla mravní imunita vůči propagandě“ i jejich „důvěra ke zdrojům poznání“. V důsledku toho odborník na mediální a informační válku Ben O’Loughlin vysvětluje: „Nejde jednoduše o to, že by ruský model ‚hybridní války‘ mohl u posluchačstva oslabit bezpečné povědomí o tom, co se děje ve světě. Jde o to, že taková strategie podkopává samotné základy informací a věrohodnosti, na nichž podle předpokladů spočívá informovaná diskuse.“

Jedním z ukazatelů účinnosti této metody je tvrzení představitelů západních vlád, že použití internetu k získávání informací o ukrajinském konfliktu přinese a priori nepravdivé výsledky.

V rámci zamlžování „pravdy“ sleduje ruské pružné cílení na různé skupiny posluchačů rozmanitými neuvěřitelnými a vzájemně si protiřečícími báchorkami jiné cíle než to, aby se jim věřilo. Jako jeden příklad za mnohé uveďme absurdní konspirační teorie, jimiž Rusko obklopilo sestřelení letounu MH17 patřícího malajským aeroliniím. Více než rok po této události vypustila ruská média do éteru nahrávky jakýchsi individuí, která se údajně spikla a na palubu letadla umístila bombu. Představili tato individua jako agenty CIA, ačkoli jejich chabá znalost angličtiny ihned ukázala, jak je taková představa směšná. A informovaní posluchači – i v Rusku – se opravdu smáli a dělali si z tohoto pokusu legraci.

Díky internetu však zaseté semínko dezinformace žije dál nekonečně a lze s ním donekonečna přicházet znovu a znovu. Takže i tento jeden z mnoha aspektů ruské metody kampaní dosahuje v řadě ohledů svého cíle.

Především zneužívá jasné asymetrie. Zasévat a šířit lež je neobyčejně snadné, zvlášť když co nejvíce využijeme moci internetu. Oponovat takovým informacím způsobem, který nyní ve svých odpovědích navrhují mnozí lidé na Západě – přímým vyvracením dezinformací a opakováním pravdy – vyžaduje čas a intenzívní práci založenou na zcela odlišné stupnici hodnot. Úsilí vyžaduje jak vystopování nepřátelských dezinformací, tak i zjištění, do jaké míry jsou nepravdivé, a pak též snaha zajistit, aby se tato zpráva dostala k témuž publiku.

Je k tomu též třeba institucionální či kolektivní paměti. Ze sovětských dob máme mnoho příkladů, že neustále sugerované báchorky mohou v posluchačích na západní straně zakořenit tak hluboce, až začnou sami o sobě pochybovat. Jedním zvláštním příkladem je způsob, jak sovětská média interpretovala katyňský masakr v roce 1940.

O tom zvěrstvu se vědělo široko daleko. Účinným sovětským protiopatřením bylo zaměřit pozornost na válečné zločiny Němců spáchaných ve vsi s podobným názvem Chatyň (v Bělorusku). Kdykoli se někdo zmínil o Katyni, záměrně ji pletli s Chatyní; byla to účinná taktika, jak diskusi odsunout, pozastavit nebo ji skutečně zcela ukončit.

Oponovat této taktice vyžadovalo nejen důkladně a opravdu při každé příležitosti tyto lži vyvracet; vyžadovalo to též, aby posluchači na Západě předem věděli, jak se věci mají, a aby to vyvrácení lží přijali. A při první příležitosti, kdy západní posluchači touto předběžnou znalostí vyzbrojeni nebyli, následkem čehož začali sami u sebe pochybovat, zda si dostatečně ujasnili fakta, bylo ruských dezinformačních cílů dosaženo.

Za druhé, nejnápadnější a nejsměšnější ruské dezinformace odvádějí pozornost od propracovanějších kampaní a narativů, jakož i od taktických vítězství, při nichž zprávy a celkový obraz událostí ruské provenience dokázaly z oblasti veřejného mínění proniknout až ke svým cílovým adresátům, tedy do prostředí, ve kterém jsou přijímána rozhodnutí. Opět se nabízí řada příkladů – v okamžiku, kdy píši tento článek, je jednou z nejúdernějších koncepce, podle níž by nejlepší odpovědí na ruskou agresivní posici s taktickými jadernými zbraněmi bylo zcela stáhnout z Evropy všechny zbývající západní taktické jaderné zbraně.

Šíření dezinformací

V porovnání s dobami před internetem je účinné rozsévání dezinformací daleko jednodušší. Za účelem rozšiřování falešných informací se sice konají průhledné akce, které budí rozruch, jako je zneužití výstupu zpráv nějaké významnější novinářské agentury pomocí Twitteru; ani toho však vůbec není třeba, pokud se daří protlačovat báchorky do médií jinými, zdánlivě přirozenými a legitimními prostředky.

Když v západních zemích velkým obchodním zpravodajským médiím přebraly jiné sdělovací prostředky výtěžek z reklam, tak ta velká média značně omezila své zpravodajské týmy a popředí zaujaly některé z četných amatérských blogů a fór, které se vyšvihly a jsou schopny se na vlastní pěst osvědčit jako seriózní zdroj platných informací. Následně tak mohou výrazně proniknout falešné, loutkové webové stránky, které předstírají, že dodávají či shromažďují zprávy. Umístí-li se na nich nějaká dezinformace, dostane se na jednom či více místech do hlavního proudu zpráv. Pak ji převezmou a do éteru vyšlou ctihodná tradiční média, jejichž redaktoři a reportéři netuší, že jde o podvrh; a od nich ji převezmou další – dokonce ani v novém klimatu vnímavosti nechtějí významná zpravodajská média zůstat ošizena o příběh, který se probojoval do novinářské agendy.

Tento proces usnadňují všudypřítomné rejdy proruských trollů a botů (webových robotů – aplikací generujících automaticky opakovaně jednoduché ale časově velmi náročné úkoly zahlcující napadený počítač, server, webovou stránku… – pozn. red.), jež zneuživají specifických rysů vztahu mezi tradičními a sociálními médii k zasévání a šíření dezinformací, které navíc obklopují aureolou věrohodnosti. Tuto činnost pak prohlubují přímou interakcí se čtenáři na rovině fór, včetně internetových diskusí, Twitteru a dalších a ruskou zprávu posilují, až ji dopraví na místo určení, přičemž především odvracejí či potlačují jakoukoli diskusi, která upozorňuje na nedůslednosti či nevěrohodnosti v ruské verzi událostí.

Krom již dříve zkoumaného ruskojazyčného zpravodajství se od počátku roku 2014 na Západě vytvářel významný souhrn výzkumu věnující se kampaním ruských trollů. Jejich základní rysy jsou dobře zdokumentovány a nebudeme je zde opakovat. Přesto není povědomí o různých taktikách a metodách užívaných armádami trollů všeobecně rozšířeno. V květnu 2015 dokonce jedna výjimečně dobře informovaná osoba žasla nad tím, že „stovky zpráv na Twitteru říkají totéž, jako by je někdo zkoordinoval“. A navzdory již déle než rok se šířícím zkušenostem s projevy nepřátelské pozornosti ze strany armád ruských sociálních médií zůstávají některé segmenty západních médií netečné vůči jejich záměru a účinnosti.

Krom toho poskytuje pozornost věnovaná tomuto jevu ze strany západních hromadných sdělovacích prostředků další příklad vnějškové stránky ruské informační kampaně, která odvádí pozornost od těch důležitějších záležitostí. Západní zpravodajství se zaměřuje výlučně na jedinou „trollí farmu“ v Petrohradě. Ačkoli je tomu v době psaní tohoto článku už více než rok, co byla tato organizace a její činnost zdokumentována – díky zprávám, které lokální ruská média zachytila přímo na místě, a navazujícím zjištěním finských i jiných investigativních novinářů – nepřestává v západních médiích opakovaně hrát důležitou roli, čemuž napomáhají bývalí zaměstnanci poskytující zas a zas interview.

Ruské vládnoucí představitele zřejmě těší, že toto místo zůstává středem zájmu zahraničních médií, protože se tím účinně odpoutává jejich pozornost od širší sítě trollích farem či organizací, které stojí za nimi. Takové monotematické zaměření na nejsnáze dosažitelný cíl brání hlubší investigaci a jako takové je pro Rusko naprosto přijatelné – a ještě tomu napomáhá skutečnost, že petrohradská trollí farma zůstává zjevně v provozu a proti západním novinářům, kteří se opožděně pokoušeli se v té záležitosti šťourat, se tak dala podniknout aspoň jedna složitá operace vlákání do pasti.

Povaha těchto trollů a botů samotných je dalším příkladem toho, jak příliš zjednodušené poznatky o schopnostech a výhodách Rusů mohou napomoci k tomu, že terče dezinformací zůstanou nechráněné proti překvapivým zásahům.

Druhá vlna trollích rejdů, obohacená zdroji botů, je nyní dobře rozvinuta a má, jak se zdá, lépe na míru ušité a sofistikovanější rysy, což zvyšuje její účinnost. Příkladem uzpůsobení trollích typů pro zvláštní cíle jsou, „trollové v bikinkách“, jak jej popisuje výzkumník Mārtiņš Daugulis z NATO StratCom COE (Strategic Communications Centre of Excellence). Jsou to přitažlivé spoře oděné mladé dámy na fotkách vystavených na profilech sociálních sítí, s lákavými popisky a „zaměřené na obzvlášť zranitelnou sociální skupinu – muže nad pětačtyřicet let“.

Klíčovým rysem tohoto přístupu však je to, že tyto profily přitahují účastníky a lákají k interakci, čímž odvádějí pozornost od svých cílů – a maří tak některé z nástrojů určených k analýze trollů a botů, které byly úspěšné v detekci a reflexi, a obecně využitelných trollích profilů. Takto jsou schopny si vybudovat jisté zdání legitimity a vyčkávat v tomto spícím stavu na příkaz k naplnění primárního záměru.

Rusko se rovněž chápe příležitostí zmocňovat se za účelem šíření dezinformací již existujících účtů pořízených autoritativními sociálními médii. Názorným příkladem je kanál švédské Čtvrté televize, díky jehož účtům na Twitteru začaly k účastníkům proudit ruské informace. A dá se předpokládat, že vedle těchto již viditelných případů existují i jiné účty veřejností vážených médií, které rovněž ovládají Rusové nebo lidé, za nimiž Rusové stojí, a které jsou připraveny k použití, až nastane vhodný okamžik.

Tvrdívá se, že takovéto používání trollů a botů lze – stejně jako státem sponzorovanou dezinformaci – chápat i jako výcvik v marketingu, Tento argument však přehlíží fakt, že, stejně jako se týchž taktických postupů, metod a procedur používá jak k počítačové kriminalitě, tak k počítačové špionáži, používá se přesně týchž metod na jedné straně pro marketing a na druhé straně pro dosažení toho, aby se dezinformace dostaly k co největšímu počtu diváků.

Jsou už dostupné příklady nepřetržitého přenosu mezi jednou a druhou doménou. Pozorovatelé kybernetických kampaní za ukrajinského konfliktu si povšimli, jak zákeřný byl software, který měl přinášet zisk simulací kliknutí, přesměrován k podpoře proruských videí na YouTube. A je možné, že se účty na Twitteru řídí stejnými vzory. Autoritě se těšící účty ve finštině – @Vaalit, @Eurovaalit, @Eduskuntavaalit (Volby, Evropské volby, Parlamentní volby) – a řada přidružených účtů byly původně určeny k tomu, aby pomocí „click baitu“ (skandální nadpisy, provokativní obrázky, atd., pozn. red.) zvyšovaly návštěvnost a tím přinášely zisk; nyní však opakovaně přinášejí ruské dezinformace pomocí profilů, které zajišťují napojení na ruskou zpravodajskou televizi RT.

V každém případě je skrytý význam této změny nejasný. Možná je šíření ruských dezinformací výnosnější než prodej kliků; podle alternativního výkladu by majitelé účtů mohli být altruisticky a ideologicky přesvědčeni, že Rusko je nutno podporovat. Ať je tomu jakkoli, čistý výsledek je přesně týž. Úhrnem – tento systém vypovídá o tom, že Rusko shromažďuje možnosti v sociálních médiích a je připraveno je v případě potřeby nasadit.

Internetová infrastruktura

Náhled do celé škály dovedností, které možná Rusko připravuje pro akci, poskytují další události a trendy. Sahají od makropřístupů vysoké úrovně včetně zaměření na komunikační infrastrukturu na strategické rovině až po mnohem cílenější zaměření na jednotlivce na osobní bázi.

Jedním z možných ukazatelů budoucích plánů Ruska je jeho sílící zájem o komunikační infrastrukturu civilního internetu. Po dlouhé prehistorii v utajované oblasti je nyní ruský průzkum podmořských komunikačních kabelů na dostatečné úrovni zájmu, aby na Západě budil zprávami pozornost veřejnosti. Například velice zřetelný komentář v listě New York Times je doprovázen podrobnými průzkumy ve finských a polských médiích. To ukazuje, že podmořská aktivita, která v poslední době vzbuzuje pozornost médií, není omezena jen na oblast kolem kontinentálního území Spojených států, nýbrž že se vztahuje i k Baltskému moři a k jiným oblastem.

Technologické postupy získávání údajů z podmořských kabelů jsou dobře zavedené. Zaměřit se na ně by znamenalo uspokojit širokou škálu ruských cílů. Podle bývalého vrchního velitele ozbrojených sil NATO v Evropě Jima Stavridise by to zahrnovalo „bohatou studnici zpravodajství, potenciál umožňující značně rozvrátit hospodářství nepřítele a symbolické pochvalné bušení do prsou ruského námořnictva.“

Není divu, že pokud jde o přesné odhalení toho, co se ví o ruské podmořské činnosti v jejich bezprostředním okolí, jednotlivé státy zachovávají mlčení. Schopnosti, které jsou v západních státech přesně k dispozici pro odhalení toho, co se děje v podmořském okolí, jsou utajovány, stejně jako samotná tamní činnost Rusů. Jediné oficiální konstatování, v případě Finska, o charakteru podvodního vetřelce objeveného v dubnu 2015, znělo, že to „nebyla ponorka“ – což vyvolalo spekulace, že šlo o dálkově ovládané vozidlo.

Ne ve všech případech je ale třeba sofistikovaných podmořských technologií. Zvláště Finsko se stalo svědkem, že média přicházejí s poplašnými zprávami o jakoby systematickém získávání pozemků a majetků v souladu s ruskými zájmy v klíčových lokalitách blízko strategicky důležitých zařízení, včetně „lokalit napojených na telekomunikační spoje“. Pozornost se zaměřuje na souostroví Turku v nejužším vodním pásmu mezi jižním Finskem a Švédskem jako na klíčovou lokalitu, kde může snadno dojít k poškození komunikačních kabelů a energetických spojů.

Potenciální nepřátelská aktivita ruských zařízení ve vesmíru je však díky zapojování obchodních společností do vesmírných operací a díky amatérům, kteří sdělují svá pozorování, daleko zřetelnější. Pro neobvyklé manévry ruských vesmírných dopravních prostředků v sousedství komunikačních družic se nabízí mnoho různých vysvětlení. V nejhorším případě by mohlo jít o nácvik útoků s nasazením anti-satelitních zbraní k znehodnocení západních komunikací v kritickém okamžiku. V případě druhého extrému, což by byl nejlidumilnější výklad, by se jednalo o opatření pro těsné pozorování a zkoumání západních komunikačních družic. V každém případě je to další příklad zesíleného zájmu Rusů o komunikační infrastrukturu.

Důvod tohoto zájmu možná tkví v ruských zkušenostech s úspěchem při dosažení informační převahy na Krymu během tamní operace v březnu 2014. Získali nadvládu nejen nad vysíláním a tištěnými médii, nýbrž i nad teoreticky nezávislým internetem, čímž Krym s úspěchem izolovali od nezávislých zpráv z vnějšího světa. Výsledkem bylo, že krymská veřejnost vnímala dění ve zbývající části Ukrajiny výhradně prismatem diktovaným Ruskem, což Rusům velice usnadnilo dobytí poloostrova i pozdější pokusy tento zákrok legitimovat.

Pro charakter možných budoucích informačních operací Rusů je důležité, že metodou k dosažení tohoto cíle bylo prostě fyzické ovládnutí internetu a telekomunikační infrastruktury, výběrově pak i přerušení kabelových spojení s pevninou.

Je to dokladem, že ruské speciální síly zapojené do operace měly k dispozici potřebnou telekomunikační odbornost, a ukazuje to na zcela novou styčnou plochu mezi kybernetickými informacemi a bojovými operacemi, kterou by západní plánovači měli důkladně zkoumat. Tato kombinace schopností se dále projevila v pokračujících operacích na východní Ukrajině.

Podle vedoucího Kybernetického COE americké armády generálmajora Stephena Fogartyho „jsou ruské aktivity na Ukrajině… vskutku případovou studií potenciálu pro kyberneticko-elektromagnetické aktivity … Nejde ani o pouze kybernetické, ani pouze elektronické, ani jen zpravodajské válčení, nýbrž ve skutečnosti jde o účinnou integraci všech těchto schopností dosáhnout pomocí kinetických opatření skutečně účinku, kterého jejich velitelé dosáhnout chtějí.“

Naopak o americké armádě se v současnosti dozvídáme, že je teprve v zárodečném stadiu práce na této účinné integraci.

Jak jsme uvedli jinde, velmi osobitá povaha krymské internetové geografie znamená, že snaha zopakovat si tento úspěch v informační převaze někde jinde by pro Rusko rozhodně nebyla tak přímočará. I samotný Krym je nyní přímo napojen na ruský internet a tím se odstranil jeden z jeho hlavních zranitelných prvků v jediném bodu umožňujícím selhání internetových spojení.

Rostoucí intenzívní zájem Rusů o komunikační infrastrukturu v jiných oblastech světa však může nabýt až nepřátelského charakteru. Zkoumání zranitelných míst této infrastruktury může usnadnit špionážní operace, izolování, nebo poskytnout prostředky k vkládání dezinformací – nebo kombinaci toho všeho. Krom toho by se odříznutí informací způsobem předvedeným na Krymu mělo chápat v širším kontextu. Možnosti rozvinuté na východní Ukrajině zahrnují i schopnosti daleko dokonalejší elektronické války, včetně rušení GPS, což už Rusko podle neoficiálních zpráv namířilo proti vojenským jednotkám USA a NATO při jejich návštěvách pohraničních oblastí pobaltských států.

Cílem je i personál

Jinou kampaní, jejíž možnosti Rusko zřejmě vyvíjí, testuje a shromažďuje, je cílení na vojenský personál, ať už na jednotlivce, nebo masově.

Řada zdánlivě ojedinělých případů opět ukazuje na skrytý trend. Na americké vojáky, kteří v polovině roku 2015 v rámci operace Atlantic Resolve (Atlantické odhodlání) zaměřené jak na odstrašení Ruska, tak na uklidnění hostitelských národů, na střídačku projížděli státy frontové linie, začali dotírat pracovníci ruské rozvědky a líčit jim podrobnosti z jejich osobního života, které posbírali ve zprávách sociálních médií. Následovala řada incidentů včetně nepodložených a neuvěřitelných obvinění konkrétních důstojníků americké armády ze znásilňování dětí při návštěvě Kyjeva, s nimiž přišla média podporovaná Ruskem. Tyto incidenty vrhají jasné světlo na skutečnost, že nepřátelský zájem Rusů zasahuje i zcela osobní oblast.

Přitom však – navzdory podrobnému poučení o tom, jak používat sociálních médií a jak se vyhnout odhalování slabých míst indiskrétními zprávami – mnoho západních vojáků dodnes neví, že používáním chytrých telefonů v informačně nepřátelských prostředích – například i na Ukrajině – poskytují nepřátelské rozvědce služby nejen svou korespondencí na sociálních médiích, nýbrž i tím, že jí dodávají k disposici také osobní podrobnosti a zejména zabezpečení jakékoli aplikace, kterou v daném okamžiku využívali. Rusko se pak ani nepotřebuje namáhat s pečlivým cílením na jednotlivce; jednoduše si totožnosti i pověřovací listiny shrábnou a v průmyslovém měřítku je zpracují.

A už máme k dispozici příklady důsledků – například u hromadného telefonování polskému vojenskému personálu v listopadu 2015. K jiným případům výběru a následujícího současného kontaktování velkého počtu vybraných jedinců patří zasílání vládních zpráv uživatelům ruského internetu, kteří přistupovali k mailům z Egypta, a dobře zdokumentovaný případ zasílání zastrašovacích esemesek jednotlivým účastníkům protestů na kyjevském Majdanu v lednu 2014.

Tyto SMS, například „Milý signatáři, poznamenali si tě jako účastníka masových nepokojů“, vypadaly jako od místního telefonického poskytovatele, ale byly patrně odeslány bez jeho účasti.

Lze tedy hromadně zasahovat jednotlivé osoby zprávou, která se k nim esemeskou, umístěním na sociální síti nebo emailem dostala zdánlivě ze zdroje, jemuž důvěřují. Když se pak v krizové době obranné síly ve státě na frontové linii rozhodnou v odpovědi na přímou a bezprostřední hrozbu z Ruska mobilizovat, může se stát, že jejich personál – a v širší míře vládní představitelé – dostanou jakoby spolehlivé pokyny, aby zůstali doma a nekladli odpor. Během několika prvních nejdůležitějších a rozhodujících hodin to může rozhodnout konflikt s Ruskem; může jít o kritický ochromující faktor.

Politické důsledky

Současné přípravy Ruska na eventuální novou informační ofenzívu tedy zahrnují řadu aspektů, které v raných stadiích kampaní kolem Ukrajiny nebyly zřetelné. Pokračující informační příprava bojového prostoru zahrnuje testovací procedury a shromažďování informací o tom, jak zasáhnout vojsko i civilní obyvatelstvo, jakož i o zranitelných místech civilní internetové infrastruktury. To jim zajišťuje rozmanité možnosti použitelné pro podstatně nové ohrožení západních národů.

Je to v souladu nejen s dlouhodobými ruskými aspiracemi ohledně informační války, nýbrž i s ruskou diskusí o nedostatku schopností ve srovnání se Západem a tedy s potřebou učinit asymetrická opatření. Norský analytik Tor Bukkvoll v roce 2011 napsal, že „nápad vyvinout asymetrickou technickou odpověď – populární v mnoha zemích s více či méně napjatými vztahy se Západem – se mezi ruskými tradicionalisty stal otřepanou pravdou. Hlavně proto, že si uvědomují, že náskok Západu je příliš velký, než aby se dal dohnat.“ A podle Vladimira Putina přístupy Ruska ke konfliktu skutečně „musejí být založeny na intelektuální převaze. Budou asymetrické a méně nákladné“.

Podle připomínky lotyšského analytika Jānise Bērziņše v této souvislosti ruské informační operace „dosáhly bodu, kdy mohou převzít strategické úkoly“. V mnohém ohledu to má pro západní země přímé a zjevné politické důsledky.

Pro Rusko jsou kybernetické aktivity v širokém smyslu rozhodující pro útočné dezinformační kampaně, které mohou mít strategický účinek i tehdy, je-li kybernetická složka těchto kampaní velice omezena. Jinými slovy, problém propagandy a dezinformací – jako podmnožina mnohem širší ruské informační kampaně v obecném smyslu – je přinejmenším tak důležitý, jako tradiční (i když často pomýlená) představa „kybernetického Pearl Harboru“ – ničivých kybernetických útoků na rozhodující infrastrukturu státu.

V kontrastu k tomu se západní přístup ke kybernetickému ohrožení typicky zaměřuje na technické odpovědi na technické hrozby a do značné míry opomíjí styčné plochy s informačním válčením v širokém smyslu. V případě některých trvalých nebo původních hrozeb je tento přístup zcela na místě, není však vždy dostačující u šíře založeného přístupu, jaký uplatňuje Rusko. Jinými slovy, nestačí, je-li Západ dobře připraven na „ryze“ kybernetická ohrožení; události na Ukrajině ukazují, že je též třeba být připraven na informační válku i tehdy, když se jedná o plynulé provázání kybernetických a kinetických operací s operacemi elektronické války.

Vzhledem k tomu, že primárním terčem ruských informačních a dezinformačních kampaní je vědomí mas, je podstatně důležité větší zapojení veřejnosti. Na západní vlády to klade náročný úkol v oblasti strategických komunikací. Nestačí zaměřovat se na oživení komunikačních strategií pro oslovení ruské veřejnosti; rozhodující důležitost má i zapojit publikum doma a vysvětlit jim, jaké nebezpečí jim hrozí.

V některých západních zemích ministři a dokonce prezidenti výslovně přiznali, že problém informační války existuje, a velmi účinně probudili nárůst uvědomění veřejnosti. V jiných státech k žádné viditelné veřejné diskusi nedochází a to podkopává schopnost obrany těchto společností před informačním útokem.

Dobře odůvodněné volání po účinnějším sdílení zpravodajských zjištění mezi západními národy, tak aby jejich odpověď na ruskou výzvu byla rozhodnější, by se mělo vztahovat i na shromažďování a sdílení expertíz v oblastech, které nejsou primárně utajované. Zkušenost nám diktuje uvědomit si, že budeme-li akce Rusů předvídat, aniž bychom se museli utíkat k utajovaným zdrojům, můžeme dosáhnout úspěchů zásadního významu; mezi výzkumnými centry v různých zemích, kde jsou národy do této činnosti zapojeny, existuje prostor pro mnohem účinnější interakci.

A konečně – stejně jako můžeme okamžitě upozorňovat na posuny v ruské politice a taktikách a tím prohlubovat porozumění současným událostem i jejich správné zařazování do souvislostí – můžeme ruské způsoby přístupu k informacím analyzovat tak, že z nich budeme moci vyvodit závěry pro budoucí trendy. Ve své pokročilé práci zpracovávající veřejné mínění nám způsoby chování ruských a Rusy podporovaných médií, metamédií i sociálních médií mohou sloužit jako ukazatelé budoucí činnosti, které lze úspěšně vykládat tím, že budeme správným způsobem investovat do kombinace získávání údajů a odborných studií o Rusku.

Napsal Keir Giles

Se souhlasem převzato ze serveru The NATO Strategic Communications Centre of Excellence v Rize – www.stratcomcoe.org.

Pro Konzervativní listy přeložila Ivana Kultová.