HISTORIE / „Samozřejmě řeknete, že se mám chovat prakticky, že to mám zkusit a malovat tak, jak po mně chtějí, abych maloval. Víte, povím vám tajemství. Snažil jsem se. Snažil jsem se tvrdě, ale nedokážu to. Prostě nedokážu! A proto jsem tak trochu blázen,“ prohlásil o sobě Rembrandt, celým jménem Rembrandt Harmenszoon van Rijn, jeden z největších malířů, jaký kdy žil.

Je považovaný za mistra zlatého věku nizozemského barokního malířství, umělce nevšedního vnímání i citlivosti, jeho dílo patří mezi poklady světového kulturního dědictví a dodnes jej vyhledávají návštěvníci těch největších a nejprestižnějších galerií. 

Světlo versus stín

„Rembrandt si svá pozorování nezaznamenával jako Leonardo a Dürer, nebyl obdivovaným géniem jako Michelangelo, jehož výroky se předávaly dalším generacím, nebyl diplomatickým pisatelem dopisů jako Rubens, který si vyměňoval názory s významnými učenci své doby,“ píše historik umění Ernst Gombrich ve svém díle Příběh umění. 

Při pohledu na jeho obrazy můžeme přesto lehce nabýt dojmu, že ho známe nejvíce. Svůj životní příběh jako by vyprávěl skrze desítky svých portrétů, od dob mládí, časů sebevědomí, uznání a úspěchu až po osamělost stáří, kdy se v očích zrcadlí odraz jeho tragického příběhu a nezlomné vůle zároveň.

Nebyl prvním, kdo na plátnech čaroval se světlem a stíny, techniku takzvaného šerosvitu však dovedl k dokonalosti. Jeho postavy vystupují z temnot, prozářené části malby vtahují diváka do samotné scény, kontrast jasu a šera umocňuje napětí, až se může zdát, že pod vrstvou oleje je zvěčněn samotný život. Ostatně ani sama umělcova životní cesta nebyla ušetřena dramat a bolesti.

Nouzí netrpěl

Přišel na svět zřejmě v červenci roku 1606 v nizozemském Leidenu, malém univerzitním městečku asi 40 kilometrů od Amsterodamu, jako nejmladší z devíti dětí zámožného místního mlynáře, jeho matka byla dcerou pekaře. Rodinný mlýn využíval vody Rýnu, odkud pochází i příjmení van Rijn.

Chlapec vyrůstal v časech bojů své země proti španělské říši. Jeho rodné městečko bylo nejen baštou nizozemského odboje, ale díky místní univerzitě i významným kulturním a vědeckým centrem země, na její půdě se debatovalo o teologii, filozofii, či medicíně. Ideální a inspirující prostředí pro bystrého a zvídavého hocha.

Ve snaze zajistit mu dobrou budoucnost jej rodiče v sedmi letech zapsali do latinské školy. Kromě čtení a psaní si zde osvojoval i znalosti humanitních věd, svobodných umění a učení kalvínského náboženství. První zdařilé kresby se mu začaly rodit pod rukama už v jeho deseti letech.

Propadl kouzlu umění

V pouhých čtrnácti letech se přihlásil na leidenskou univerzitu, přičemž obvyklý věk začínajících studentů byl mezi sedmnácti a osmnácti roky. Rodiče doufali, že se jejich syn stane advokátem nebo státním úředníkem. Rembrandt měl jiné sny. „Byl od přírody puzen k vznešené umělecké dráze,“vysvětluje historik 17. století Joachim von Sandrart starší, Rembrandtův současník. Mladík studií po třech měsících zanechal a rozhodl se svůj život zasvětit malbě. 

Základy malířského řemesla získal u místního mistra Jacoba Isaczoona van Swanenburgha, v jehož dílně strávil Rembrandt tři roky. Bylo mu osmnáct let, když se vydal do Amsterodamu, města, o němž filozof René Descartes později prohlásí: „Můžeš si tu koupit, co chceš, jsi svobodný a jsi v bezpečí!“ V přístavním městě pod vedením věhlasného malíře Pietra Lastmana završil svá umělecká studia a zároveň objevil kouzlo italských maleb. 

Plný nadšení a elánu se vrátil do svého rodného města, kde si spolu s dalším leidenským rodákem Janem Lievensem otevřel vlastní ateliér. Chodil po náměstích a trzích, zachycoval výrazy a gesta lidí z nižších společenských vrstev. Tradovalo se dokonce, že své modely si vybíral mezi lidmi ve starobinci. Ostatně stáří mladého malíře fascinovalo. Domníval se, že čím více slábne tělo, tím více sílí duše. Bylo mu tehdy pouhých devatenáct let, když si jeho děl povšimli soudobí učenci a uznale nad nimi kývali hlavou.

Po smrti svého otce v roce 1630 náhle neměl v Leidenu stání. Znovu se vydal do Amsterodamu, města překypujícího životem a obchodem, v němž se to jen hemžilo prodejci kožešin, dovozci koření i obchodníky s otroky. A spokojení měšťané rádi platili za portréty svých rodin i sebe samých. 

Rembrandt se usadil v zámožné rodině obchodníka s obrazy Hendricka van Uylenburcha a založil malířskou dílnu, kde učil své žáky výtvarnému umění a věnoval se portrétům na zakázku. 

Maloval podle srdce

Konkurence mezi malíři byla velká, Rembrandt mezi nimi však vynikal. Jak podotýká současná americká autorka Elizabeth Lundayová, „dokázal zachytit nejen rysy svých zákazníků, ale v jistém smyslu i jejich osobnost“. Maloval tak, jak sám chtěl, bez zábran, řídil se intuicí a svým nesmírným talentem, na každý svůj obraz přenesl kus sebe samého. Střídal techniky, pasty a lazury, násadou štětce vyškrabával barevné nánosy. 

„U Rembrandtových vynikajících portrétů víme, že stojíme tváří v tvář skutečným lidem, cítíme jejich laskavost, jejich touhu po pochopení a také jejich osamocenost a utrpení,“ píše Gombrich. „Jeho zpytavý a pevný pohled, který dobře známe z jeho autoportrétů, pronikal přímo do lidského srdce.“

První veřejná zakázka mu přistála na stole v roce 1632, a to ne jen tak ledajaká. V tehdy poměrně kontroverzním obraze s názvem Hodina anatomie doktora Tulpa zachytil, jak místní uznávaný lékař provádí před svými studenty pitvu oběšeného zločince.  „Je možné, že Rembrandt chtěl zvláště upozornit na důležitost rukou pro chirurgy a umělce, protože obvykle se zejména kvůli ošklivému zápachu nejprve pitvalo tělo a teprve potom končetiny,“ podotýká britský autor David Spence. Dílo mu každopádně otevřelo cestu k dalším prestižním zakázkám, odstartovalo jeho nejslavnější a také nejšťastnější období jeho života. 

Všechny ženy světa v jedné

O jeho talentu se vyprávělo v celé zemi i za jejími hranicemi, zakázky se k němu jen hrnuly, studenti se mačkali ve frontách na jeho přednášky, stýkal se s významnými učenci a navíc potkal svou životní lásku – krásnou a bohatou Saskii van Uylenburghovou, neteř obchodníka s uměním, u něhož zpočátku našel v Amsterodamu svůj azyl. Vzali se v roce 1634. Když se prý jednou kumpáni v hospodě zeptali, proč si vybral právě ji, když je Amsterodam plný nádherných žen, odvětil, že v Saskii má všechny ženy světa.

Koupili si honosný dům, chodili do společnosti, užívali si bohatství. Rembrandt vášnivě nakupoval umělecká díla a nejrůznější kuriozity, až se rozkmotřil s rodinou Saskie. Ta mu měla za zlé, že promrhal veškeré ženino věno. Rembrandt se tím příliš netrápil – věřil, že úspěch jeho umělecké činnosti i vzájemná láska a porozumění se Saskií bohatě stačí na spokojený život. 

Za rok po svatbě přišla první rána. Prvorozený syn v pouhých dvou měsících věku zemřel. O tři roky později pochovali novorozenou dcerku, za další dva roky přišli o další miminko. Až chlapeček Titus, narozený jako čtvrté dítě manželů Rembrandtových v roce 1641, se dožil dospělosti. Saskia měla však tělo příliš oslabené dlouhodobým trápením ze ztráty tří dětí. Onemocněla tuberkulózou a v červnu roku 1642 zemřela. 

Malíř zůstal sám s ročním synkem. V té době usilovně pracoval na svém vrcholném díle, snad ze všech nejznámějším, kterému se říká Noční hlídka. Původně se portrétní obraz šestnácti členů civilní gardy jmenoval složitěji – Posádka kapitána Franse Banninga Cocqa a Willema van Ruytenburcha. Jenže do 19. století už tak tmavé stíny na obraze pod vrstvami žluté fermeže a staletými nánosy špíny ještě více potemněly, čímž vzbuzoval dojem, že jde o noční výjev. Teprve během jeho restaurace v průběhu druhé světové války se z obrazu odstranily nánosy mastnoty, čímž se odhalil původní, mnohem jasnější výjev.

Vztah skončil u soudu

Zlomený malíř navázal vztah s Geertje, chůvou svého synka. Vztah skončil po několika letech před soudem. Žena jej žalovala za to, že porušil slib a nechce si ji vzít, malíř žaloval zase ji pro špatné chování. Rembrandt nakonec podplatil několik svědků a na základě jejich výpovědí putovala Geertje na pět let do káznice. 

Rembrandt ještě v době soudního procesu navázal poměr s mladou Hendrickje Stoffelsovou, svou novou služebnou. Stala se mu oporou, ale vzít si ji nemohl – podle Saskiiny poslední vůle by tak přišel o polovinu dědictví. A to si ve stále tíživější finanční situaci nemohl dovolit. 

Když mu Hendrickje porodila dcerku Cornelii, musela se sama zpovídat před církevním soudem za to, že „spáchala činy děvky s malířem Rembrandtem“. K činu se přiznala, církev jí za trest zakázala přijímat svátost. 

Na hranici bídy

Navzdory osobnímu trápení tvořil geniální díla, například Představenstvo soukenického cechu a Přísahu Claudia Civila, stále se těšil mezinárodnímu uznání. V rodné zemi však jeho oblíbenost klesala. Zakázek ubývalo, musel snižovat ceny svých děl, některá byla dokonce odmítnuta. Kdysi bohatý malíř stále úporněji pociťoval nedostatek peněz. Rozprodával své cenné sbírky, zadlužil se, věřitelé nakonec prodali jeho dům a zbytek sbírek dali do dražby.

Pomoc družky a syna Tita jej zachránila před úplným zničením. Uzavřeli s ním dohodu, podle níž byl formálně zaměstnancem jejich obchodu s uměleckými předměty, a přitom stále maloval. Jenže v červenci roku 1663 mu zřejmě morová epidemie vzala Hendrickje, o pět let později podlehl nákaze i Titus. Čtvrtého říjnového dne roku 1669 si smrt, která po celý Rembrandtův život obcházela jeho nejbližší, přišla i pro něj. Bylo mu 63 let a za sebou zanechal staré šaty, malířské náčiní a zhruba 600 maleb, téměř 400 leptů a 2000 kreseb.

V úplné zapomnění neupadl nikdy, přesto až v 19. století začal být oslavován a uznáván jako malířský génius. Vincent van Gogh, další nizozemský umělecký velikán, prohlásil: „Klidně bych obětoval deset let života, kdybych mohl deset dní sedět před jeho obrazem jen o chlebových drobcích.“