Ivan Bartoš a Petr Fiala FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
Největší problém české politiky, se kterým se už nějaký ten pátek potýkáme, se dá shrnout celkem jednoduše: voliči se u volebních uren rozhodují podle mnoha různých věcí, ale bohužel jen v omezené míře podle politiky, kterou jednotlivé strany skutečně vedou, a podle témat a návrhů, o něž by probíhal klasický programový, ideový a argumenty podložený politický střet. Smutné je, že tomu jdou naproti i strany, které by měly být nositelkami programů a zárukou toho, že v politice bude hrát klíčovou roli politické střetávání založené na tom, že partaje předkládají řešení vycházející z jejich ideově zakotvených programů. Všechny strany a hnutí, kterým záleží na demokracii, by měly dělat maximum proto, aby rozhodujícím faktorem v nadcházejících volbách byla právě politická témata. Zatím to tak nevypadá.
Říjnové volby do poslanecké sněmovny se neúprosně blíží, přesto se ve veřejném prostoru jen minimálně vyskytují opravdová politická témata, která jsou zásadní jak z pohledu následujícího volebního období, tak z dlouhodobého hlediska. Pokud máme zvládnout celou řadu problémů, které se na Českou republiku valí, je nutné, aby předvolební období a volební kampaně jednotlivých stran a hnutí byly využité k debatě o jejich možných řešeních, a to nejlépe z různých ideových pozic.
To, co dnes poutá veškerou pozornost, je ale především aktuální situace, ať už související s pandemií koronaviru, očkováním a postupným otevíráním země a uvolňováním dosud platných opatření, a nebo v poslední době hlavně otázka cesty ministra vnitra a vicepremiéra Jana Hamáčka do Ruska, a to, zda chtěl vyměnit mlčenlivost ohledně výsledků vyšetřování výbuchů muničního skladu ve Vrběticích za milion vakcín Sputnik V.
Tato témata určitě nelze ignorovat, je však pozoruhodné, a nakonec i škodlivé a velmi nebezpečné, jakým způsobem vytěsnila jiná, kterým je rozhodně potřeba se před volbami do dolní komory parlamentu věnovat a která by měla být zásadní pro rozhodování o tom, komu voliči dají svůj hlas.
Kromě toho je škoda, že tomu podléhají i uskupení, kterým by vpravdě politická témata měla být vlastní, protože se samy považují za strany s podrobnými a propracovanými programy a tvrdí o sobě, že z ideového a programového hlediska mají co nabídnout. Jejich hlavním úkolem v předvolebních měsících by mělo být takovým způsobem prezentovat, co hodlají dělat v klíčových oblastech a otázkách v následujícím volebním období, aby se o tom mluvilo a zároveň aby to hned nezapadlo a nutilo to ostatní subjekty na to reagovat, předkládat vlastní návrhy a oponovat těm již představeným.
Apolitický stav nahrávající Babišovi
Je to zásadní a neopominutelná role politických stran, která je nejdůležitější právě před volbami a která podstatným způsobem ovlivňuje to, zda demokratický systém, v němž žijeme, je funkční, nebo ne. Pokud partaje v této úloze selhávají, nebo tím, jak se jejich představitelé chovají, strhávají pozornost k něčemu jinému (například ke špionážním dramatům a cestám do Ruska či k různým korupčním skandálům a kauzám v minulosti), přispívají k tomu, že voliči se začnou rozhodovat podle jiných faktorů, což ve výsledku škodí nejenom demokracii, ale i svobodě a právnímu státu v České republice.
Aktuálně by politické strany v této své roli měly určitě přidat vzhledem k tomu, jak se čas do voleb krátí, a když odmyslíme letní měsíce, už ho opravdu moc nezbývá. Místo aby do veřejného prostoru tlačily své návrhy a vize, tak v první řadě reagují na proud dění, takže se dost možná opět stane to, že rozhodujícími tématy letošních voleb budou zase jiné otázky než ty, které by si to opravdu zasloužily.
Namísto klíčových témat, jako jsou daně, zadlužení státu a rozpočtové schodky či budoucnost českého hospodářství, energetiky a školství, se s velkou pravděpodobností vše zúží na prosté volání po změně a na dilema voličů Andreje Babiše, zda mu nakonec přeci jen zůstanou věrní, anebo se poohlédnou po nějakém novém spasiteli, z čehož česká demokracie rozhodně moc těžit nebude.
To, co před volbami nutně potřebujeme, je, aby se mluvilo o politice a politických tématech, protože současný svým způsobem apolitický stav jen dále nahrává Babišovi, který se v panujícím zmatku stále pokouší sám sebe prodat jako úspěšného manažera a obchodníka. V posledních týdnech mu to pak ulehčuje i předseda sociální demokracie Jan Hamáček, který veškerou negativní pozornost strhává na sebe.
Destrukce důvěry občanů k demokratickým institucím
Je zásadní, aby se u nás předvolební období znovu stalo dobou, kdy se střetávají různé návrhy a ideově zakotvené programy. Především koalice Pirátů a Starostů a koalice SPOLU by se proto před volbami měly zaměřit na to, co v programové oblasti nabízejí, a usilovat o to, aby i v těchto oblastech vyniklo, že na rozdíl od hnutí ANO mají z čeho čerpat, a proto by na jeho místě lépe zvládly nejen uplynulý více než rok ve znamení pandemie, ale i nadcházející volební období, kdy bude nutné řešit její ekonomické dopady.
Demokratická politika zkrátka nemůže být dlouhodobě postavená na laciném vymezování se vůči „tradičním stranám“ nebo na povrchním volání po změně či výměně politiků. Subjekty, které se tímto směrem ubírají a snaží se právě na těchto vlnách svézt, se stále objevují. Nejnověji je to například hnutí Přísaha někdejšího ředitele Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu Roberta Šlachty.
Mohou mít sice jistý pozitivní vliv v tom, že strany s ideovým a programovým zakotvením donutí k lepší práci, ale samy o sobě vedou jen k další destrukci důvěry občanů vůči demokratickým institucím, svobodě a právnímu státu. Situace se ovšem nezlepší do té doby, dokud politické strany nebudou plnit svoji funkci, kterou v demokracii založené na jejich svobodné soutěži plnit mají.
Často se říká, že česká politika je vyprázdněná. Málokdy se ale dodává, co přesně to znamená. Jde především o to, že se z velké části rezignovalo na to, že politika spočívá na střetávání hodnotově zakotvených programů a návrhů, které z nich vyvěrají a které reagují na problémy, jimž společnost v té které době čelí.
