Na Jiřím Vyvadilovi je kladná snad jen jedna věc, totiž že se neskrývá za věty typu „Putina sice nemusím, ale…“, popřípadě „Nejsem přítel Ruska, ale… Vyvadil nepíše žádná ale. Je to kolaborant s Ruskem, který nemá rád Západ a chtěl by, aby byl poražen. To nejsou konstrukce, tak to sám píše 18. 2. v blogu na iDnes převzatém Parlamentními listy a nazvaném „Zvítězili jsme v Debalceve. A to je jen ukázka minima našich možností.“

Normálně by se řeklo, že se autor odkopal, což je u tohoto člověka nepřípadné, protože o něm je vše podstatné známo už dávno. V článku píše: „Dnes jsme zvítězili v Debalčevu. Do půl roku je možné a nutné zvítězit v několika zemích. Do dvou let je možné vyměnit celou současnou chybnou politickou reprezentaci EU včetně Merkelové. Potom může dostat Evropa novou naději. Teď směřuje k propasti.“

Ačkoliv už jsme od všelijakých přátel Ruska zvyklí na ledacos, nad tímto osobním uzlíčkem lidského neštěstí zůstává rozum stát. Jako vysvětlení tohoto blouznění se nabízí celá řada vysvětlení, která by zněla stejně pravděpodobně jako žalovatelně. Ani kolaborace za úplatek, ani duševní vyšinutí však nevysvětluje, proč ten člověk mluví z cesty zrovna takovým způsobem. To Vyvadilovi nedochází, že i kolaborovat se musí umět, ať člověk má pro kolaboraci jakž tak čestné, či zcela nečestné úmysly? Řečeno stručně, přehání to.

Ještě bych nejásal

Snad by se měl přítel Ruska Vyvadil podívat do historie, jak dopadli ti, co kolaborovali příliš horlivě. Všichni ti vlajkaři a čeští fašisté nakonec od nacistů žádné významné posty nedostali, protože okupantům vyhovovala ustrašená protektorátní vláda. Lépe se vládne pomocí částečně zkompromitovaných jedinců, než skrze naprosté zrádce, protože každé nelegitimní moci se hodí padnoucí fíkový list. Pokud se pan Vyvadil těší, že jednou za své odporné výroky a parazitování na krvi lidí, které nechává vraždit Putinův fašistický režim, dostane funkci gubernátora, nejspíš mu sklapne. Kdyby náhodou k nějakému zvratu došlo, na všelijaké vyvadily se nová moc z vysoka vykašle a najde si svoje kádry.

Vraždění v Debalceve je podle Vyvadila jen „ukázka minima našich možností“. Ještě by měl vždycky dodat, kdo je to podle něj „my“. My, imperialistické Rusko a jeho oddaní psíci, co se neštítíme žádné krve a žádné lži, jen aby se na nás taky dostalo.

Vyvadil se snaží. Třináct let byl členem Československé strany socialistické, což byl zvláštní spolek, který za socialistického Československa budil úžas už jen svojí existencí a byl věčnou záhadou, co to vlastně je. Pro Vyvadila to jistě smysl mělo, když byl v letech 1984 až 1990 tajemníkem poslaneckého klubu této strany ve Federálním shromáždění. Tedy v dobách, kdy toto těleso bylo jen kulisou pro vládu jedné strany. Pak politicky putoval po různých subjektech, až nakonec doputoval do ČSSD, kde už jednou byl. Tam se k němu ale nikdo raději moc nehlásí.

Kdyby bylo Putinovi někdy smutno, což u lidí bez emocí není pravděpodobné, mohl by ho Vyvadil zahřát slovy ze svého blogu: „Vladimíre Vladimiroviči, přestaňte alespoň na pár měsíců na Západ reagovat. Nemá to smysl. Dokud s nimi jednáte, oni mají pocit, že něco znamenají.“

Možná je tahle věta klíčová. Mít pocit, že něco znamenám. Ano, to by bylo moc pěkné a milé, něco znamenat. Tedy – mít aspoň ten pocit. Ale nic není ztraceno, když dnes může mít svůj blog každý. Ke korespondenci s Kremlem se aspoň symbolicky připojme: „Vladimire Vladimiroviči, pošlete Vyvadilovi aspoň pohlednici s obrázkem čekisty nebo nějakého jiného představitele křesťanských hodnot, za které bojujete. Každý občas potřebuje nějaké pohlazení, Aspoň od vás, když už nikoho jiného nemá…“