Pracuji jako supervizorka s ukrajinskými psycholožkami. Už nějaký čas vnímám změnu, skoro bych řekla přelom. Psycholožky jsou velmi unavené, špatně spí, při sledování novinek z Ukrajiny jsou neklidné a nervózní. Buď už mají muže či příbuzné ve válce, nebo se obávají, že je brzy odvedou. Bývají častěji nemocné a vyčerpané. Doufaly, že letos na jaře už budou se svými rodinami na Ukrajině.

Kde se bere ta únava? Vždyť už by si měly zvyknout, adaptovat se u nás. Ale i ony, tak jako většinou i jejich klienti, doufaly, že válka nebude trvat dlouho a budou se moci vrátit. A teď vidí, že situace je složitá. Rusové budou zřejmě znovu mobilizovat, a Ukrajinci proto budou muset povolávat další muže. Žijí v naprosté nejistotě, jak dlouho ještě bude válka trvat. Většinou by se chtěly vrátit, ale nechtějí ohrozit životy svých dětí.

Nebezpečno je na celé Ukrajině, nikdo neví, kde budou Rusové bombardovat. Jako psychoterapeutky by chtěly mít svoji klidnou pracovnu, chtěly by se dál vzdělávat, mít stáže. Místo toho nevědí, jestli jim budou prodlouženy pracovní smlouvy, žijí v neustálém provizoriu a napětí.

Dále čtěte

Vnuk Charlese de Gaulla a nová vlna Putinových užitečných idiotů: O tom, jak Kreml zatahuje své sítě

Rusko se už rok dopouští na Ukrajině těch nejbrutálnějších zločinů, přesto se na Západě neustále vyskytují jedinci ochotní veřejně obhajovat…

Psycholožky tudíž mají podobné problémy jako jejich klienti. Vlastně když pracují se svými klienty z Ukrajiny, tak se v nich často probouzejí jejich vlastní starosti a trápení.

Asi nejtěžší je pro ně práce s novými klienty, kteří teď přicházejí, mají akutní traumata, přišli o všechno. Ale i dlouhodobí klienti jsou pro ně nároční, ztrácejí naději, jsou osamělí, nemocní, přidávají si další práci, aby mohli zaplatit drahé nájmy, aby dětem dopřáli podobný standard, jaký vidí u českých dětí. U některých klientů se projevuje posttraumatická stresová porucha.

S dětmi totiž mají starosti jak psycholožky, tak jejich klienti. Některé děti nechtějí chodit do školy anebo se učí online v ukrajinštině, a přitom chodí ještě do české školy. Některé jsou také šikanované. Dětem a hlavně dospívajícím chybí kamarádi, tátové, strýcové, dědové. Někdy mají i sebevražedné myšlenky.

Většina nevládních organizací se snaží ukrajinským psycholožkám, a tím pádem i jejich klientům pomáhat, ale i tyto organizace mají nejisté financování. Psycholožky si nechtějí stěžovat, jsou hrdé, potřebují důstojnost a ocenění své práce.

Dále čtěte

Velké nic. Prezidentství Miloše Zemana končí fiaskem, ale mělo občansko-pedagogický význam

Za dva týdny skončí nebezpečné a zároveň tragikomické účinkování Miloše Zemana v úřadu prezidenta České republiky. Završuje se ostudné desetiletí, kdy…

Proč to celé píši? Už jsme poznali, že Ukrajinky jsou trochu jiné, než jsme my, avšak velmi oceňují vstřícnost, přijetí a pomoc. Myslím si, že po roce od začátku války to mají ještě těžší než dříve.

Chci proto všechny poprosit o trpělivost, výdrž v pomoci a pochopení jejich situace, poprosit o to, abychom se je snažili poznávat co nejvíce zblízka. I ony se nás snaží poznat a pochopit. Nedávno mi například jedna z nich gratulovala k novému prezidentovi, protože věděla, že mi to udělá radost.

Věra Roubalová Kostlánová je psychoterapeutka a supervizorka, zakladatelka ženských skupin v uprchlických táborech v Česku, zakladatelka TEP (terapie příchozích) ve spolku InBáze, kde se sdružují psychoterapeuti-dobrovolníci, členka Rafael institutu, signatářka Charty 77.