Tomio Okamura se před svými voliči začal blýskat kritikou návrhu na zvýšení věku odchodu do důchodu. Získá tím u svých voličů mnoho politických bodů. Podtrhuji, že se tímto textem Okamurovým voličům nijak nevysmívám za to, že často dělají těžkou fyzickou práci. Dřina, v Brně též hokna, je zdrcující fyzicky i psychicky. Ale fyzicky víc. Takže lidé živící se dřinou by měli chodit do starobní penze třeba v šedesáti. Lidé, kteří se živí jako já, nikdy.

Změna je ekonomickou nutností – protestovat proti ní znamená popírat elementární zásady dobrého hospodaření státu. Ta změna ovšem musí proběhnout sofistikovaně.

Na úterní tiskové konferenci před schůzí sněmovny se předseda SPD Tomio Okamura ostře vymezil proti záměru vlády zvýšit věk odchodu do důchodu. Obzvlášť pro jeho voliče je to chytlavé téma a lze čekat, že tuto notu v projevech předsedy SPD budeme slýchat dlouho. A je to téma bolestně aktuální, máme více než devět set padesát tisíc mužů a více než jeden milion čtyři sta tisíc žen ve starobním důchodu.

Okamura předvedl populistický manévr, vláda musí nutnou změnu zavést, protože na zvládání současného nastavení důchodů brzy nebudou peníze. Ale musíme věk do důchodu nastavit strukturovaně. A stejně tak, ač je to velmi nepopulární, musíme zrušit pravidelnou valorizaci důchodů. Hned z několika dobrých důvodů nelze připustit, aby se důchodci stali jedinou skupinou, kterou nepostihne ekonomická krize. Vyvolalo by to zásadní mezigenerační konflikt a postavilo mladé proti starším.

Důchodům hrozí kolaps

Důchodová reforma je funkční nezbytností. Pokud ji neprovedeme, stávající systém brzy zkolabuje – nebude dost produktivních lidí, aby ty důchody zaplatili. Odchod do důchodu v osmašedesáti letech je ale pro zedníka nebo dřevorubce špatný vtip. Takovou dřinu, jakou znamená jejich práce, nejde dělat ani v šedesáti. A ti z hutních provozů s šestihodinovými šichtami, kteří dřou v ohnivzdorných skafandrech, jsou fyzicky na konci sil v pětapadesáti. Lékaři ale v pětasedmdesáti. A lidé, kteří se živí psaním od stolu jako já, kromě komentátorů třeba také právníci, nejdou do důchodu nikdy. Leda do invalidního. Jejich práce žádnou fyzickou sílu nevyžaduje.

Dále čtěte

Svoboda potřebuje nezávislá média. Podpořte nás a buďme společně silnější

Pokud se médium nerozhodne zpoplatnit svůj obsah na webu, nezbývá mu než se alespoň částečně spoléhat na dobrovolnou podporu čtenářů.

A den bez práce je jako den bez chleba. To není můj výrok, to říkal jeden osmdesátiletý čínský zenový mistr, když mu žáci vzali motyku. Odmítal totiž i ve stáří přestat pracovat a denně chodil okopávat. Bylo to v teplé jižní Číně, takže celoročně. Vzali mu motyku, on pronesl výše zmíněný výrok a přestal jíst, dokud mu motyku nevrátili. Kopal pak dál, ale kopal jen hodinu denně. Do smrti. Zenový mistr má podobně fyzicky namáhavé zaměstnání jako psychoanalytik, komentátor nebo právník. Starobní důchod pro ně přichází v úvahu na krátkou dovolenou před svépomocnou eutanázií, až už je to tu fakt přestane bavit.

Odchod do důchodu musí být závislý na profesi

NERV ani vláda samozřejmě nesmějí při zvyšování věku odchodu do důchodu paušalizovat a musí velmi důsledně určit hranici pro každou profesi zvlášť. A je zásadně nutné do změny věku odchodu do důchodu započítat parametr „dřina“. Nejsem ochoten věřit, že si to vláda a celý NERV neuvědomují – vědí to jistě mnohem lépe než já. Pokud to nějakou shodou špatných náhod vláda neudělá, rozměr „dřina“ nezapočítá, důchodový systém bude zcela nefunkční. Musí jej vytvořit realisticky, v souladu se zákonitostmi přírody, a pak to důrazně a srozumitelně vysvětlit lidem v dělnických profesích, lidem, kteří se živí dřinou. A hodně z nich jsou právě voliči Tomia Okamury.

Je zcela samozřejmé, že u dřevorubce, horníka, hutníka či zedníka je nemožné vykonávat profesi po šedesátce. Rekvalifikace z manuální profese do jiné, méně fyzicky namáhavé, v šesté či sedmé dekádě života je spíše jen teoretickou možností. A hlídačů či vrátných – obzvláště díky nástupu elektronických zabezpečovacích systémů – rozhodně v ČR nebude nikdy potřeba tolik, aby se do nich mohli v pětapadesáti či šedesáti letech přesunout všichni těžce manuálně pracující. Naopak u profesí, jako jsou právníci, lékaři (kromě chirurgů, záchranářů či ortopedů), psychologové či komentátoři, je odchod do starobního důchodu nesmyslně brzo nejen v dnešních pětašedesáti, ale i v navrhovaných osmašedesáti letech.

Dále čtěte

Dezinformátoři Peterková se Zítkem: Babišovi upřeli milion hlasů. A nám volá CIA

Bizarnost čelných představitelů dezinformační scény není ničím novým. Jak se paní Jana Peterková a pan Pavel Zítko více a více…

Spisovatelé a psychiatři do důchodu nechodí. Takže ono Okamurovo gesto „NE POZDĚJŠÍM ODCHODŮM DO DŮCHODU“ je jen populistickou paušalizací. Vzhledem k objektivní, rozpočtem diktované nutnosti provést důchodovou reformu co nejdříve je ale potřeba, aby vláda udělala co nejpreciznější systém různých věkových hranic dle fyzické náročnosti vykonávané profese. A ti, kteří v práci fyzicky dřou, by možná měli chodit do důchodu už dřív než dnes. Takových lidí však je v naší ekonomice čím dál tím méně. Dřinu dnes dělají stroje.

Takže u chystané změny odchodu do starobní penze by měla vláda jednak zohlednit a pak neustále znovu a dokola opakovat veřejnosti, že pozdější odchod do důchodu se NEBUDE týkat lidí sedřených celoživotní těžkou fyzickou prací. A snad by stálo za to pro tyto skupiny obyvatel udělat na toto téma i vládní vysvětlovací kampaň. Protože právě tyto vrstvy často volí populisty – a Okamura s Babišem si u nich mohou na zneužití tématu věku odchodu do penze přičíst nezasloužené politické body.

Valorizovat ne ze zákona, ale dle stavu kasy

Jiné, snad ještě nepopulárnější téma, které by měla vláda otevřít, je zrušení zákonné a pravidelné valorizace důchodů. Celou západní společnost, která sto let žila na ekologický dluh, čeká s přechodem na k planetě šetrné technologie uskrovňování. To je věc, kterou nemáme rádi, odvykli jsme jí a chápeme ji často jako nespravedlnost zaviněnou nějakými „oni“.

Zaznamenal jsem řadu ekonomických analýz (sám si to neumím spočítat), že jak covidem způsobená, tak následná energetická krize zasahují nejméně právě důchodce – díky pravidelným valorizacím. Pokud se však ve společnosti ustálí stav, že starci nad hrobem jsou před celospolečenským uskrovňováním chráněni více než rodiny s malými dětmi, zakládáme na celospolečenskou nenávist mladých ke starým. A navíc vytváříme mnohem větší zátěž pro společnost.

I zdravotnictví je v nouzi, právě nyní třeba v Turecku po zemětřesení, uplatnitelná triáž, kategorizace pacientů dle efektivity vynaložené péče. Takže když bude mít jeden doktor jednu hodinu na ošetření dvou umírajících a jiných lékařů v okolí nebude, musí být ošetřen ten, u kterého se zachrání větší počet let života. A ten druhý se nechá umřít. Když bude mít jeden doktor jednu hodinu na záchranu jednoho pacienta, ale bude mít takové pacienty dva, musí rozhodnout takto: Jedním z těch dvou pacientů jsem osmapadesátiletý já, druhým osmnáctiletý kluk. Proto lékař musí ošetřit toho kluka, mně dát jen dostatek morfia, abych při umírání netrpěl, a nechat mě umřít. Jako osmapadesátiletému kuřákovi se záchranou mého života zachrání „statistických“ deset let. Mám naději dožití asi do 74 let a o 7 let zkracuje život kouření. Když mne nechá lékař umřít a zachrání toho osmnáctiletého kluka, zachrání „statistických“ šedesát let jeho života.

Takže není co řešit – jen bych poprosil, aby mi toho morfia dal fakt hodně. A zcela stejně musí vláda postupovat v důchodové politice. Těžké uskrovňování, natož opravdová bída, mrzačí duši. Pokud zůstane zákonná valorizace nastavená tak jako dnes, tak na účet finančně saturovaných důchodců budou živořit rodiny s malými dětmi závislé na státu. Samozřejmě to postihne i ty, kteří budou závislí nezaviněně. Takže výměnou za to, že nebudou posledních deset let před smrtí důchodci stresováni bídou, ponesou v bídě vyrůstající děti tu zátěž hladového dětství v sobě šedesát či sedmdesát let. Což je tak do očí bijící nespravedlnost a neřád, že to musí vidět i Okamurovi voliči. Takže důchody – starobní i invalidní – se mají zvyšovat ne podle zákona pravidelně, ale podle stavu státní kasy.

Psáno nemocným

Základním argumentem Okamury v jeho odporu ke zvyšování věku odchodu do penze je, že dožití ve zdraví se v ČR u mužů pohybuje někde kolem šedesáti, u žen kolem jedenašedesáti let. Jakožto člověk v polovičním invalidním důchodu kompetentně prohlašuji, že nemoc není stigma. Ano, nemůžu chodit a sedět, beru kvanta léků proti bolesti a dvě tři hodiny denně musím věnovat rehabilitaci své zmrzačené páteře. Od přiznání té poloviční invalidity – několik let – jsem nepožádal o plný invalidní důchod a jsem odhodlán to udělat až ve chvíli, kdy si budu muset v klidu dát vše do pořádku před smrtí. Případně dokud udržím pero a moč.

Okamura vychází z pochybeného a urážlivého předsudku zdravých lidí, že nemocný člověk je neplnohodnotný člověk. Tomuto chápání napomáhá i široce užívané slovo „invalida“. Já se však necítím být méně hodnotným – což je doslovný překlad toho slova. Já jsem chromý – což je politicky korektní, neurážlivé, české a tradiční slovo. Mou hodnotu neurčuje, že nedoběhnu na tramvaj a nedojdu pěšky do Prčic. Lidskou bytost dělá duše, ne zdravá páteř.

Ano, nemocní musí pracovat méně než zdraví – protože kvůli té NEMOCI NEMOHOU víc. Ale nemoc, pokud to není ke konci spěchající nemoc smrtelná či nemoc duševní, není omluvenkou na všechno. Pro ty, kteří k práci nepotřebují dobrou fyzickou kondici a jsou v sedmé dekádě svého života už trochu nemocní, rozhodně neplatí, že by měli „na tu nemoc“ omluvenku z práce. Jen se jim prostě pracuje hůř a udělají toho míň.

Neprávem opomíjený ruský psycholog Leontěv, působící za éry Sovětského svazu, razil koncept činnostní identity. Člověku dává jeho identitu, jeho bytí, činnost – práce. A když s ní přestane, o tu identitu přichází. Ti vztekem křičící starci v supermarketech tahající se o zlevněné máslo nejsou až zas tak často oběti chudoby či stařecké demence. Mnohdy jde o lidi, kteří přestali pracovat – a najednou před nimi byla životní prázdnota. Přišli o identitu. A tak si ji naplňují bojem o zboží v akci či nadáváním mladým v tramvajích za to, že je nepustili sednout dostatečně rychle.

Běžné nemoci stáří – nemluvím o ALS nebo rakovině slinivky, ale o obvyklých potížích lidí nad šedesát – nejsou stopka. Nemoc ve stáří je otravná komplikace, ale nezbavuje lidství, nezbavuje původní lidské přirozenosti. A člověk má svým vývojem dáno, podobně jako medvěd, veverka nebo žába rosnička, že si musí sehnat živobytí. Jídlo a místo na spaní. Když to starým či nemocným nějakým rádoby dobrotivým zákonem upřeme, „osvobodíme“ je od práce, ztrácejí základní smysl a náplň bytí. Pokud nevěříte, kontrolní otázka: Skutečně si myslíte, že by senioři trávili čas čtením a přeposíláním řetězových e-mailů, kdyby něco smysluplného a nejlépe za peníze dělali?

Socialistický blud „zaslouženého odpočinku ve stáří“ škodí celé společnosti, a těm „odpočívajícím“ důchodcům nejvíc. Současný paušálně nastavený věk odchodu do důchodu je pro většinu nemanuálních profesí nesmyslně nízký. A valorizace penzí ze zákona, která ve svém důsledku upřednostňuje dědky jako já před dětmi v rodinách samoživitelů, je naprosto amorální. Tato vláda byla zvolena díky pravicovému programu. Tak by měla to ne levicové, ale přímo socialistické zvýhodnění důchodců-seniorů před všemi ostatními lidmi neprodleně zrušit. A to i přesto, že podobný návrat do přirozených poměrů budou populisté zneužívat, až nám budou zaléhat uši.