Hlavní budova České televize na Kavčích horách v Praze. FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
KOMENTÁŘ / Ministr kultury Martin Baxa oznámil poměrně odvážný krok. Koncesionářský poplatek za televizi se zvýší o 25 Kč na 160 Kč měsíčně, rozhlasový vzroste o 10 Kč na 55 Kč za měsíc. Rozšíří se také počet plátců. Odvážný proto, že se na jeho hlavu teď sesypou všemožné nadávky. Připomínku si zaslouží dvě věci: tohle by nemělo být odvážné, ale samozřejmé. A veřejnoprávní média by ty peníze neměla utopit v nesmyslech, kterými zahlcují společnost ve velkém.
Hned na začátku je dobré ujasnit, že zejména Česká televize nedává ani omylem nejvíc peněz do zpravodajství, takže proruská scéna, která se snaží vyvolat dojem, že teď se budou víc financovat zprávy a publicistika, lže jako obvykle. Tyto pseudoargumenty se okamžitě objeví na sociálních sítích i v řetězových e-mailech, ale cílem tohoto komentáře není vysvětlovat fanouškům Vladimira Putina a čtenářům zpráv vytvořených v Malování, co je pravda a co ne.
Baxa se rozhodl správně zejména proto, že koncesionářské poplatky se naposledy zvyšovaly v roce 2008. Zvýšení o 25 korun za Českou televizi a o 10 korun za Český rozhlas, to není nic, co by někoho zruinovalo, ostatně velká většina lidí si toho ani nevšimne. Dopad na rozpočet obou médií ale bude obrovský. Pokud šlo o kompromis – a že to všechny strany zdůrazňují – jde o kompromis dobrý a přínosný.
Teď ovšem přichází čas na to, abychom se ptali, co se s penězi stane. Na co se vynaloží, co obě média udělají pro spokojenější diváky a posluchače a pro zkvalitnění svých služeb. A možná by bylo dobře si také říci, co není ani cesta ke zkvalitnění, ani k tomu, aby pak člověk chtěl veřejnoprávní média a jejich existenci obhajovat před těmi, kdo by je nejraději zlikvidovali.
Nejprve k České televizi. Je nepochopitelné, proč by se měl vracet kanál ČT3, naplněný trapnou normalizační zábavou, která jako by se nám snažila vnutit pocit, že senioři jsou v naší společnosti lidé, kteří mají rádi výhradně trapné scénky z doby komunismu s Jiřinou Bohdalovou, Vladimírem Menšíkem a Luďkem Sobotou, případně chtějí poslouchat maximálně Hanu Zagorovou. Je to poměrně urážlivý obrázek a vypovídá mnohem víc o těch, kteří programovou skladbu připravovali, než o našich starších spoluobčanech. Takže buď by ČT3 měla být důstojná, nebo nebýt vůbec.
Veřejnou službou také není StarDance, ani inflace trapných seriálů z kriminálního prostředí, není to také každoroční letní opakování strašností typu Chalupáři nebo Malý pitaval z velkého města. A veřejnou službou také není fakt, že člověk je nucen tolik filmů a seriálů sledovat s dabingem. Tohle všechno jsou věci, které by se v roce 2023 konečně měly v České televizi změnit.
Naopak by bylo skvělé, kdyby se podařilo posílit zpravodajství a publicistiku, samozřejmě dokumentární tvorbu a všeobecně klidně i zvyšovat počet pořadů, které se zaměřují na vzdělávání nebo třeba na poznávání. Co jiného má větší přínos, než když se veřejnoprávní televizi povede například pozvat lidi na zajímavá místa v České republice, zatím čekající na turisty, kteří zde budou utrácet peníze?
A pak je tu Český rozhlas, kapitola ještě složitější. Při poslechu některých stanic včetně nejposlouchanějšího Radiožurnálu má člověk často pocit, že jde o obsah, který je naprosto zbytečný a o ničem. A to nemluvíme o tom, že někdo už dávno nabyl dojmu, že nejlepší veřejnoprávní služba je sport. Takže pro něj vznikla speciální stanice, na té hlavní ale také vůbec nikdy sport nechybí.
Bylo by skvělé, kdyby Český rozhlas dokázal navýšení peněz využít k tomu, aby bylo více důvodů ho poslouchat. Je smutné, že zde chybí odvaha jak v otázce mluveného slova, tak i ve výběru hudby. Ale třeba se to změní.
Pokud chceme veřejnoprávní média bránit, je dobře je také kritizovat. Nejsou na žádném nedotknutelném piedestalu a není k tomu ani důvod. Doufejme tedy, že se Česká televize i Český rozhlas chopí šance, kterou dostaly. Tuto snahu si ostatně zaslouží i ministr Baxa, který na to věnoval své politické body.
