Senátorka Jana Zwyrtek Hamplová FOTO: ČTK / Glück Dalibor
FOTO: ČTK / Glück Dalibor
NÁZOR / Senátorka Jana Zwyrtek Hamplová měla jakési vnitřní hnutí se vypořádat s režisérem Jiřím Mádlem a při té příležitosti také s Václavem Havlem. Je potěšitelné, že Václav Havel určitý typ lidí štve ještě celé roky po své smrti.
„Zamyšlení pamětnice… Vědí to ti mladí vůbec? Tak nevím, ale pokud pan režisér Jiří Mádl říká, že komunisté měli být zakázáni, dopouští se kritiky především polistopadové politiky Václava Havla. Heslo ‚Nejsme jako oni‘ bylo totiž z jeho dílny, a tvůrcem polistopadové politiky po jeho boku byl v mnohém Marián Čalfa. Marián Čalfa byl za normalizace člen a funkcionář KSČ, a po sametové revoluci byl dokonce československý premiér. Byl to také patrně on, kdo sjednal první volbu Václava Havla prezidentem.
Proto víme, že proti zákazu komunistů byl zejména Václav Havel, a měl k tomu patrně své důvody,“ vykládá Jana Zwyrtek Hamplová na svém Facebooku.
Pak se Zwyrtek Hamplová poněkud neobratně pokouší o ironický humor.
„Proto jsem se trochu podivila, že právě Jiří Mádl, režisér filmu Vlny, podrobil tak jasné kritice právě polistopadovou politiku Václava Havla. Ten neměl totiž problém se s komunisty domluvit, a dokonce jednoho z nich jmenovat premiérem. V každém případě byl Marián Čalfa nepochybně velmi schopný muž, o tom žádná…,“ vykládá paní, která sama zjevně zas tak moc schopná není.
Rychlou kontrolou jsem zjistil, že senátorka je přesně o týden mladší než já, takže se také mohu pokládat za pamětníka. Připomeneme si tedy několik okolností.
V roce 1989 měla komunistická strana Československa asi jeden a půl milionu členů. To znamená, že komunistou byl každý desátý občan. K tomu je třeba připočítat i jejich rodinné příslušníky. Rozhodně to tedy není tak, že by tady komunisté tvořili jakousi hrstku, proti které by stály přesvědčené revoluční masy. Bylo třeba objíždět města a vesnice a snažit se přesvědčit lidi, že by měli chtít být svobodní.
Komunisté měli k dispozici policii, armádu, Lidové milice, hustou síť agentů Státní bezpečnosti. Tehdy jsme ještě ani nevěděli, jak moc jich vlastně bylo. Být pamětník ovšem nestačí. Když lidé prožívají velké historické události, ve skutečnosti něco mohou tušit, ale všechny informace se vlastně dozvědí až dodatečně. Někdy to trvá celé roky.
Michael Kocáb ve své knize Vabank posbíral celou řadu historických dokumentů a výpovědí, které ukazují, že část komunistických elit byla skutečně ochotná se držet u moci silou. Máme k dispozici celou řadu svědectví od pamětníků, kteří byli přece jenom blíže tehdejšímu dění než nějaká paní Zwyrtek Hamplová. Vzhledem k tomu, jak senátorka zachází s pravdou (je známá šiřitelka hoaxů a dezinformací), by jí ale nejspíš ani nepomohlo, kdyby u všech důležitých jednání byla schovaná u Dubčeka ve skříni nebo u Mariána Čalfy pod stolem.
Existují záznamy z tehdejších jednání mezi Občanským fórem a premiérem Ladislavem Adamcem a stále ještě žijí významní aktéři tehdejších událostí. Nedělo se nic zvláštního, nedošlo k žádnému tajemnému spiknutí. Bylo třeba zrušit vládu jedné strany, což se nedalo vyřešit jiným způsobem než vyjednáváním. Československo se v tom nijak nelišilo od jiných podobných zemí. V Polsku, kde byly odbory Solidarita s miliony členů, velká a vlivná katolická církev a protikomunistické obyvatelstvo, se udržel komunistický ministr vnitra Czesław Kiszczak ve svém křesle až do poloviny roku 1990. Generál Wojciech Jaruzelski byl prezidentem až do 22. prosince 1990. Ať si „pamětnice“ dostuduje, jak to vypadalo s komunisty v Maďarsku a východním Německu.
Dodatečně se hezky vykládá o tom, jak se měla komunistická strana hned v listopadu nebo nejpozději v roce 1990 zrušit. To je jiná debata, než jestli by to bylo hezké a dobré, což by nejspíš bylo. Je to ale tentýž problém, jak se z bažiny za vlastní vlasy vytáhnout ven. Nebyla tady vnější síla, jako byly spojenecké armády v nacistickém Německu v roce 1945. Nebyli jsme v situaci císařského Japonska po jeho kapitulaci. Václav Havel neměl žádnou pravomoc zrušit komunistickou stranu a ve skutečnosti ji neměl vůbec nikdo, musel by to provést soud. U této věty můžeme s úvahami skončit, protože kdo není mdlého rozumu, tak je mu jasné, že k něčemu takovému nemohlo dojít. Polovina tehdejších soudců byla členy komunistické strany.
Kdyby Zwyrtek Hamplová nebyla jenom „pamětnice“, ale také si něco pamatovala, popřípadě si to aspoň nastudovala, věděla by, že komunisté tehdy vzbuzovali dojem rozkladu, ze strany se masově vystupovalo. V pudu sebezáchovy vyloučili Husáka, Jakeše, Štrougala, Biľaka a další a očekávalo se, že komunistické preference budou mizivé. V červnu 1990 pak KSČ dostala skoro 14 procent hlasů a lidé (kromě těch komunistických voličů) se divili, že až tolik.
Kdyby Marián Čalfa nevyužil svého vlivu mezi poslanci Federálního shromáždění, mohli jsme se jako prezidenta dočkat Alexandra Dubčeka, ale možná i soudruha Ladislava Adamce. Jestli by to podle Jany Zwyrtek Hamplové bylo lepší, to by nám musela prozradit sama.
V každém případě my, co jsme nejen pamětníci, ale také si něco pamatujeme, si nějak nevybavujeme žádnou mladou revolucionářku Hamplovou, která by zatýkala komunisty, zabavovala archivy Ústředního výboru KSČ, vlamovala se do archivů Státní bezpečnosti a zachraňovala tamní materiály, organizovala lidové soudy, které by bleskově vysoké funkcionáře strany posílaly do vězení. Ne, byla referentkou na Městském národním výboru v Mohelnici, když předtím za režimu vystudovala práva.
Nic ale není ztraceno. Naše udatná bojovnice by se mohla rozhlédnout kolem sebe, jestli tady dnes nejsou nějací služebníčci cizí mocnosti, kolaboranti, lháři a nepřátelé demokracie, a dát se do jejich potírání. Zcela upřímně přejeme senátorce v tomto počínání hodně štěstí.
