NÁZOR / Sociální sítě občas oplývají svědectvími, kde nám autor sděluje, jak vykonal dobrý čin, zatímco bezcitné okolí jen přihlíželo. Proč ne. Z duchovního hlediska je to ovšem trochu risk, protože obdiv druhých je už dostatečnou odměnou, takže odměna nebeská už není třeba. Jana Zwyrtek Hamplová ovšem žánr dovedla do dalších výšin.
„Včera mi pověděla jedna paní: ‚Janičko, když s vámi mluvím, vůbec mi nepřijde, že mluvím se senátorkou. To proto, že jste naše, ne jejich…‘ Pak neslzte…,“ napsala si na facebook senátorka, co nepůsobí jako senátorka.
Slova padla na úrodnou půdu. Ocitujme jen několik reakcí. (Jazykově neupravujeme.)
Jak by to bylo jednoduché být všichni jako vy, to by bylo krásně na světě a naše vlast by zkvetala moc díky za to co děláte a že jste taková jaká jste. Josef Pepino.
Paní senátorko, jste úžasná a jste sluníčko, které díky vám ještě svítí. Děkuji vám. Kveta Müllerová.
Senátoři jsou také lidé. Žel jen ne vždy se tak chovají. Proto jsme vděční za takové jako paní Jana, která člověkem zůstala a snaží se pomoci, pracuje pro lidi! Hanka Zrůstová.
Našel se ovšem i jeden hlas, který si zřejmě z paní senátorky chce dělat legraci.
Já když viděl „Janičku“ před týdnem v Zábřežském Kauflandu, jak jí tam jeden místní poslal do πče a plivnul jí pěkně zhluboka na boty, tak jsem si taky zaslzel. Smíchy nad tím jejím překvapeným kukučem. Jirka Trnka.
Tak to poslední bylo skutečně mocinky ošklivé, ať už se to stalo, nebo o tom někdo jen píše. To muselo senátorku, co nemluví jako senátorka, jistě ranit. Nemůžeme ale vyloučit, že nějaký občan si při pohledu na ni vzpomněl, že dotyčná je proti dodávání zbraní Ukrajincům, takže kdyby ji svět uposlechl, mohli by je pak Rusové vyvraždit a zotročit. Jestli by senátorka potom plakala, těžko říct.
Máme jisté podezření, že je Jana Zwyrtek Hamplová možná poněkud nevyrovnaná, protože běžný člověk nezačne slzet dojetím, když ho někdo zahrnuje dětinskými chválami. Snad by terapeuticky mohla zapůsobit návštěva nějakého vybombardovaného ukrajinského sídliště. Je zdravější, když lidé slzí nad osudem druhých než nad svou vlastní jedinečností.