Neznamená to, že by se studovaly aktivity prováděné ve volném čase, zatímco by se přehlížel rozsah represí. Znamená to, naopak, že my historikové studujeme politizaci, kterou režim vnucoval i na nejnižší úrovni. Také odhalujeme okamžiky každodenního odporu, nebo, alespoň, úsilí lidí udržet určité rysy každodenního života v co nejbezpečnější vzdálenosti od politiky. V tomto procesu bereme lidi nikoliv jako pasivní objekty komunistické diktatury, ale jako samostatné sociální aktéry. Ukazujeme, že si byli vědomi mocenské politiky, vnucované režimem, a podřizovali se jí, když museli, vyvíjeli proti ní odpor, když měli pocit, že mohou, a po většinu doby manévrovali kolem, jak nejlépe mohli.

Proto hovořím o „empatii“. Vůbec při tom nemyslím na komunistické diktátory. Namísto toho mám na mysli někoho jako Zdena Salivarová. Vzhledem k tomu, že Jan Jandourek poukazuje na případ Josefa Škvoreckého, použijme jeho příkladu a příkladu jeho ženy. Brilantní román Josefa Škvoreckého Příběh inženýra lidských duší je jedním z hlavních vzorů, které mě přivedly ke studiu komunismu z každodenního hlediska. Přístup Škvoreckého se mi vždycky zdál daleko autentičtějším a nápomocnějším pro porozumění padesátým létům než posedlost reformních komunistů s pohledem shora na Gottwaldovu a Stalinovu politiku.

Zvlášť mě dojal román Josefa Škvoreckého z roku 1996 Dvě vraždy v mém dvojím životě, v níž líčí utrpení Zdeny Salivarové poté, co našla své jméno na Cibulkově seznamu udavačů tajné policie, který byl protizákonně zveřejněn v roce 1992. Salivarová měla pocit, že ji česká společnost odsuzuje neférově, a to zejména proto, že ona sama i její rodina děsivě trpěla komunistickým útlakem. Škvorecký a Salivarová sami patřili do tábora antikomunistů, a to způsobilo, že ostrakizace Zdeny Salivarové byla o to bolestnější. Ocenili mé úsilí pochopit a ne odsuzovat.

Josef byl vlastně natolik vděčný, že mi řekl, s mrknutím oka, že mě včlení do jednoho ze svých románů. A taky to učinil: poslední kapitolu, „Dopis slečny Muriel Blaive“ v jeho románu  Nevysvětlitelný příběh aneb Vyprávění Questa Firma Sicula poslala „francouzská studentka, která píše svou doktorskou dizertaci“, což je formulace, kterou žertovně doslova převzal z mého prvního dopisu, adresovaného jemu. Potěšitelně (pro mě), nevyvratitelná, podrobná analýza této studentky je posledním slovem k historické otázce, o níž se v tomto románu debatuje.

Nechám Jana Jandourka meditovat nad závěrečnými výroky Josefa Škvoreckého v této knize: „Co tedy dodat k dopisu slečny Blaiveové? Nic, vyjma snad biblického, ze mezi nebem a zemí je zatraceně mnoho věcí.“

Tato věta přesně popisuje základ vzájemného porozumění a respektu mezi Josefem Škvoreckým a mnou. Také to elegantně shrnuje moji  práci jako historičky.